Zamyšlení - 26.11. (Candrbál půlky světa)

Ještě koncem minulého století, což není tak dávno, se přední švýcarský deník se shovívavou přezíravostí o daném regionu vyjádřil jako o bosonohé části planety. Teď výsledky posledního jednání v Hanoji jsou považovány za jednu z nejvýznamnějších událostí odcházejícího roku 2006. Na to ještě navázalo setkání v New Delhi, kde uvítal k historickému jednání indický prezident svého kolegu z Číny. Sebehledná Evropa se o takovou super-událost celého desetiletí moc nezajímala. Ale když si ti dva pánové podali ruku, (první je moderně myslící indický muslim, druhý pragmaticky myslící neortodoxní komunista) otevřely se skoro dokořán dveře k dohodám pro dvě a půl miliardy obyvatel. To už by význam věci měl být jasný i takzvanému západnímu světu. Ještě se dělání novodobé historie zcela nepřesouvá do Asie, ale už je to pro období nejbližší generace zcela určitě tak napůl. Vraťme se však k hanojské schůzce APECu, kde si na slavnostní závěrečné fotografování velkých šéfů exekutiv všichni oblékli hostitelskou zemí darované různobatrevné vietnamské hedvábné kaftany králů. George Bush, Vladimir Putin a Chu Tin-tao stáli vedle sebe uprostřed státníků velké dvacítky a usmívali se na sebe tak, jako by všechny bývalé i budoucí problémy byly předem snadno řešitelné. Jenže úsměv velmocí nepomíjí jen na fotografiích.

Vrásky problémů jsou za to reálné. Když George Bush přistával v Hanoji, tamní rozhlas právě připomínal, že válka s Amerikou, od níž uplynulo jen čtvrt století, připravila o životy pět milionů Vietnamců. Zbraněmi, nemocemi, hladem. Do čehož jsou započítány i oběti občanské války vietnamského severu proti jihu. V tom boji se hluboce odzrcadlil i světový boj národnostních a sociálních doktrin. Jak se mění svět, mění se i doktriny. Dnes jsou jiné, soupeření v jiné podobě zůstává.

Putin si jistě s potěšením vyslechl poděkování za sovětské zbraně, které se hodně zasloužily o vojenskou porážku strýčka Sama. Vždyť v době oné války měly hodnotu přes pět miliard dolarů. S menším potěšením Vladimir Putin zjišťoval, že dnešní vzájemný obchodní obrat rusko-vietnamský dělá ročně jenom jednu miliardu. Za to George Bush poukázal na to, že rychle se modernizující Vietnam vydělává na obchodu s USA ročně více než šest miliard dolarů. Vždyť Amerika je už delší dobu největším dovozcem vietnamského zboží.

Za jihovietnamského diktátora Ngo Dinh Diema se o sajgonských nevěstincích říkalo, že pod jejich hedvábné polštáře chodí spát největší část žoldu amerických mariňáků. Dneska je dolarový nápor zcela jiného druhu. Vietnam má šanci - pro nové objevy značných naftových ložisek u svých břehů - být regionální petrolejářskou mocností. A kde je nafta, tam vždycky budou dolary bušit na dveře bank. Tak to je i nyní v Hanoji, v Dong-Hoi, v Sajgonu. Ale spíše než spát - budou tam dolárky otáčet masivním vrtným osrdím těžařských věží . A naftaři, podle anekdoty z Hongkongu, si budou říkat nejnovější vtip na téma jak se komunistické vedení státu chodí radit do Hočiminova mausolea kdy se nejvhodněji přejmenovat na Kapitalistickou stranu Vietnamu. Prý ale bude lépe počkat až a jak stejný problém vyřeší soudruzi v Pekingu. Inu, časy se mění.