Zamyšlení - 25.2. (Malá bilance éry po "Vítězném únoru")

Upřímně jsem řekl, že nejvíc na mne působil něžný půvab Věrky Reichlové, ale protože měla moc přísného tatínka, tak jsem začal víc šilhat po Vlastičce Leflerové. Jenže té se k mé smůle zas mnohem víc líbil Vlastimil Pantůček. Rozčilený politruk major Roland Brause mě za takové přiznání, podle něho znevažující vítězství proletariátu, nebo proto, že se celá rota válela smíchy, nechal odvést do basy třetího praporu. Odseděl jsem si osm ostrých. Holt - tvrdě se střetl názor na historické období normálního kluka a dogmatika. Byl zřejmě stejně diametrální jako milenecký či koňský pohled na seno. Za rok už uplyne od gottwaldovského záseku na přirozené cestě vývoje rovných 60 let. To je dost na získání podstatnějšího nadhledu na to o co tehdy šlo, včetně pochopení, kde jsme právě teď. Únor 48 nebyl ničím jiným než násilně a plevelně naroubovanou odnoží ruského bolševického experimentu, který než zkrachoval, spotřeboval na své nelidské pokusy se společností skoro celé století. Komunismus jako genetický experiment s nesčetnými národy překonal mařením životů všechny jiné epidemie v dějinách. Vysloužil si proto trefné zhodnocení, že to bylo vítězství geniální myšlenky nad zdravým rozumem. Taky se říkalo, že pokud je komunismus vědecký, měl se dřív než na lidech vyzkoušet na zvířatech. Ale bonmoty jsou bonmoty - a trvalo to dlouho, než zazněl originální umíráček režimu zvoněním milionů klíčů od bytů. Skončily iluze, že v komunismu je budoucnost. Pro ty, kteří chtějí dál na takové iluze sázet, připomenu myšlenku T. G. Masaryka, že to je (a dnes už byla) koncepce beznadějná, protože vykonstruovaná bez ohledu na základní lidské vlastnosti a bez jakékoliv opory ve zkušenosti dějin, čili bez opory v samotné logice historického vývoje.

Máme-li však éru komunismu za sebou, neupadejme do nových iluzí. Ty mohou být často ještě ošidnější, pokud se jejich šiřitelům podaří lidi přesvědčit, že už přece všichni máme tolik svobody, kolik jí kdo unese. Nedejme se tím zmýlit.

Svoboda je ta největší hodnota lidského života, ale jen pokud sama bude vázána na humánní rozměry všech kolem. Není to cosi samo o sobě. Svoboda je společenský klenot. Něco co u poustevníků či Robinsonů žádný smysl a žádnou hodnotu nemá.

Svoboda - to je odpovědný vztah mezi lidmi, jenom v něm má svou sílu a platnost. Pokud platí, dává celé společnosti křídla. Ale nyní je na tomto světě pořád ještě strašně moc hladu a nemocí a zločinnosti. A zákeřné a nelítostné chamtivosti. S tím je třeba se vyrovnat. Největší mobilizační síla lidskosti - svoboda volby o co se zajímat a co udělat je dneska odváděna stranou od rozhodování o humanizaci společnosti pokřivenou kulturou v porcích, které až divoce přetékají z televizních obrazovek, DVD a jiných médií veletokem kriminálních a fantasmagorních seriálů. Včera nám seděla za krkem fízlokracie, dnes na nás útočí a vniká skoro do všech pórů zběsilá reklamokratura. A vulgarita politické scény zahání nezbytně potřebnou noblesu společenského života až někam do kouta. Taky se stále naléhavěji ptáte: co s tím budeme dělat?