Záhořovo lože
Vstane pravice ze Záhořova lože, kam byla současnými lídry uvržena? Psalo se před volbami v denním tisku. Copak tím ten titulek asi myslel? Snad postel, na které se hodně nepohodlně spí? Anebo něco úplně jiného?
O Záhořově loži se dočtete v Kytici z pověstí národních Karla Jaromíra Erbena, který v ústní lidové slovesnosti hledal odraz starých náboženských mýtů.
Záhořovo lože, jedna z nejméně známých balad v Kytici, je docela strašidelná pohádka o jednom pocestném, lidožravém loupežníkovi, o čertech a o odpuštění.
Byl jednou jeden poutník a ten měl namířeno do pekla. Dřív než se narodil, upsal tatík jeho duši peklu. Jenže chlapec v pekle skončit nechtěl, a tak se vydal za samotným satanášem, aby mu ten úpis dal.
Jde a jde, až dojde k urostlému dubu.
„A hle, pod tím dubem na mechovém loži / čí je ta postava veliká, hrozná? / Zvíře, či člověk v medvědí koži? / Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná!“
Byl to obr lidožrout jménem Záhoř, který přepadal pocestné, rozbíjel jim hlavu obrovským kyjem a pak je konzumoval.
Záhoř na poutníka upřel „zrak jedovatý, podobný právě / zraku hadímu v zelené trávě“ a povídá: „Stůj, červe, kdo jsi, kam tě cesta vede?“
Poutník pověděl loupežníkovi svůj příběh – tak dojemný, že se hrdlořez rozhodl nechat svou večeři odejít. Ovšem pod jednou podmínkou:
„Pustím tě, červe, ale to chci míti: / přisahej, že potom věrně mi povíš, / co v pekle uvidíš a čeho se dovíš.“
Uplynul jeden rok, poutník se vrátil k Záhořovi a vyprávěl mu: „Nejprve jsem znamením kříže přinutil satana, aby nařídil ďáblovi, aby mi úpis odevzdal. Ďábel nechtěl poslechnout, a tak ho dal satan mučit. Napřed ho z jedné strany pekli a z druhé mrazili, a pak zase naopak. Pak ďábla objala železná panna a drtila mu kosti v těle. Jenže ďábel se pokaždé oklepal jakoby nic a že mi úpis nevydá. Ne a ne. A tak satan pohrozil ďáblovi, že bude muset na Záhořovo lože.“
Co čeká Záhoře na pekelném loži? To se v básni nedozvíme. Ale zajisté je to strašlivý trest za strašlivé hříchy. Tak příšerný, že se ho bojí i sám ďábel.
Poutník zarazil do země loupežníkův kyj a šel.
„A Záhoř klečí, klečí neustále; / klečí ve dne, v noci – nepije, nejí; / vzdychaje božího prosí smilování.“
Uběhlo devadesát let. Stařičký poutník se vrátil. Z kyje vyrostla jabloň, která plodí zlatá jablka. Pod ní se kaje Záhoř – vlastně už jen velký pařez obrostlý mechem a ostružiním. Oba starci se odebírají na pravdu boží.
A zazvonil zvonec a pohádky je konec! Z čehož plyne poučení: tomu, kdo lituje svých provinění, bude odpuštěno.
Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
