Proč se říká a co znamená spojení „Záhořovo lože“?

„A hle, pod tím dubem na mechovém loži

čí je ta postava veliká, hrozná?

Zvíře, či člověk v medvědí koži?

Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná!“

Byl to obr lidožrout jménem Záhoř, který přepadal pocestné, rozbíjel jim hlavu obrovským kyjem a pak je konzumoval. Záhoř na poutníka upřel „zrak jedovatý, podobný právě zraku hadímu v zelené trávě“ a povídá: „Stůj, červe, kdo jsi, kam tě cesta vede?“

Poutník pověděl loupežníkovi svůj příběh – tak dojemný, že se hrdlořez rozhodl nechat svou večeři odejít. Ovšem pod jednou podmínkou:
„Pustím tě, červe, ale to chci míti:

přisahej, že potom věrně mi povíš,

co v pekle uvidíš a čeho se dovíš.“

Uplynul jeden rok, poutník se vrátil k Záhořovi a vyprávěl mu: „Nejprve jsem znamením kříže přinutil satana, aby nařídil ďáblovi, aby mi úpis odevzdal. Ďábel nechtěl poslechnout, a tak ho dal satan mučit. Napřed ho z jedné strany pekli a z druhé mrazili, a pak zase naopak. Pak ďábla objala železná panna a drtila mu kosti v těle. Jenže ďábel se pokaždé oklepal jakoby nic a že mi úpis nevydá. Ne a ne. A tak satan pohrozil ďáblovi, že bude muset na Záhořovo lože.“

Co čeká Záhoře na pekelném loži? To se v básni nedozvíme. Ale zajisté je to strašlivý trest za strašlivé hříchy. Tak příšerný, že se ho bojí i sám ďábel. Poutník zarazil do země loupežníkův kyj a šel.

„A Záhoř klečí, klečí neustále;

klečí ve dne, v noci – nepije, nejí;

vzdychaje božího prosí smilování.“

Uběhlo devadesát let. Stařičký poutník se vrátil. Z kyje vyrostla jabloň, která plodí zlatá jablka. Pod ní se kaje Záhoř – vlastně už jen velký pařez obrostlý mechem a ostružiním. Oba starci se odebírají na pravdu boží.

A zazvonil zvonec a pohádky je konec! Z čehož plyne poučení: tomu, kdo lituje svých provinění, bude odpuštěno.