Vyšetřovatel Vladimír Dzuro: Válka v Jugoslávii? Lidé nezapomněli. I po 30 letech mají strach ze svých sousedů

Od masakrů v bývalé Jugoslávii uplynulo už 30 let. Přesto jsou vzpomínky na bratrovražedný boj v lidech stále živé. „Materiální škody už patrné nejsou. Ani Vukovar, kde došlo k masakru civilistů na prasečí farmě Ovčara a který byl označován za chorvatský Stalingrad, dnes nenese žádné stopy války. Když ale začnete mluvit s lidmi, zjistíte, že to v nich pořád je. Pořád mají strach ze svých sousedů,“ přibližuje svoji nedávnou návštěvu místa činu Vladimír Dzuro.

Usmíření generací?

S národnostními problémy se Jugoslávie potýkala vždy. „Vědom si toho byl i diktátor Tito. Pak ale přišel rok 1991 a sousedi se začali zabíjet. A to je mnohem horší než invazivní válka, protože tam můžete ukázat prstem na někoho jiného, kdo vás napadl. Pokud ale válčí sousedé, je následné usmíření a vyrovnání se s bolestí mnohem těžší.“

Čtěte také

iROZHLAS

30 let od masakru civilistů u Vukovaru: na dopadení strůjců se podílel český kriminalista Vladimír Dzuro

Ne všichni zločinci totiž byli potrestáni. „A vy třeba musíte žít v ulici vedle někoho, o kom si myslíte, že se také podílel na zločinech, ale spravedlnost na něj nedosáhla. Svých sousedů se proto dodnes bojí všechny strany – chorvatská, srbská i ta bosenská.“

Proto Vladimíra Dzuru velmi překvapilo, že i dnes má například jedna z vukovarských základních škol dva vchody pro své žáky. Jeden pro srbské děti a druhý pro chorvatské děti. „A to je hrozné. Vlastně už od dětství vidí děti rozdělenou společnost. K usmíření generací, i těch, které válku nezažily, to tedy rozhodně nepřispívá.“

Živná půda pro násilí

Živná půda pro násilí se ale podle Vladimíra Dzury nachází i jinde než jen v Jugoslávii. „Je to bohužel obecná lidská vlastnost. Strach z neznáma, předsudky a náboženství, které evokuje naši odlišnost, mohou za vznik násilí.“ V Jugoslávii ale do událostí zasáhla podstatnou měrou i historie.

„Koncentrační tábory a masakry lidí, hlavně Srbů, chorvatskými fašisty, srbské paravojenské jednotky, které zabíjely kohokoli, kdo nebyl Srb. A pak do toho vstoupila státem kontrolovaná média. Prezident Milošević velice rychle pochopil, že pro to, aby se udržel u moci, musí kontrolovat média. A proto s jejich pomocí infiltroval strach do lidí. A když máte historický strach z toho, co vám nebo vašim předkům udělali ti druzí, máte rázem živnou půdu pro to, aby měli lidé strach z těch druhých. A v Bosně tuto roli sehrálo muslimské etnikum, na které velice rychle začali ukazovat prstem jak pravoslavní křesťané Srbové, tak katoličtí Chorvaté.“

A proč nebylo spravedlnosti učiněno zadost? „Buďme otevření. Správně by bylo, kdyby soudy, policie a prokuratury v zemích bývalé Jugoslávie zatýkaly a soudily zločince přímo tam bez ohledu na jejich etnickou příslušnost. To je ale politicky velice ožehavá záležitost a nefunguje to ani dnes. Je nepříjemné soudit vlastní lidi. Proto se tehdy raději všechno nechalo na mezinárodním tribunálu. Jeho úkolem ale bylo odstranit ze společnosti jen ty nejtěžší pachatele, zbytek si měly národy vyřešit samy. Sebereflexe tam ale proběhlo strašně málo,“ uzavírá Vladimír Dzuro.