Vladimír Polívka: Nejsem lump, ale zlobil jsem. Byl jsem takový v dětství a jsem takový v dospělosti
„Vesničan bezpochyby jsem a mám vztah k jedné konkrétní vesnici. Potřebuju se tam vracet,“ popisuje místo, kde měl jeho táta farmu a kde vyrůstal. Jak přišel k otřesu mozku? Má skutečně, jak sám říká, vyšinutý smysl pro humor? Jaký má vztah k únikovým hrám? Točí rád v cizích jazycích nebo preferuje češtinu?
V Olšanech u Rousínova strávil Vladimír Polívka dětství. „Nejsem lump, ale zlobil jsem. Byl jsem takový jako děcko a jsem takový i v dospělosti. A co jsem tehdy dělal? Máma se mě třeba dlouho ptala, co v lese dělám, že tak smrdím. Já tam budoval bunkry ve stoce a důsledně si stál za svou pravdou, že nesmrdím. Až se to stalo pravdou. To považuju za skvělé zazlobení,“ směje se.
Zlobí i dnes? „Je zajímavé se občas dozvědět, na kolika místech v republice jsem byl, aniž bych tam byl, a jak jsem se tam choval. Přitom málokdo zmíní, jak se chovali ti ostatní. A jestli to zvládám? Nikdy nebudu nad tím. Ale už jsem se to naučil ovládat. Myslím, že není zapotřebí to řešit. Ale vždycky mě to zraní,“ připouští Vladimír Polívka v Blízkých setkáních.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
