VIDEO: Vražda otvírákem na láhve

14 fotografií

Asi před 5 nebo 6 lety jsme si všimli, že na jednom výborně zachovalém, téměř úplném krunýři trilobita rodu Conocoryphe chybí bezprostředně za hlavou několik trupových žeber.

Náš poškozený trilobit byl nalezen ve velmi jemných břidlicích, z čehož můžeme spolehlivě dovodit, že žil a zkameněl ve velmi klidném prostředí. Z tohoto důvodu nebylo možné uvedený typ poškození vysvětlit jako poškození vzniklé přirozeným způsobem při vzniku břidlice, ale muselo se jednat o nějaký jiný mechanismus. Víme, že trilobiti tohoto rodu se mezi svými kambrickými současníky vyznačovali velmi silným krunýřem a dle celkového utváření jejich těla víme, že žili částečně či úplně zahrabáni v mořském dně. Začali jsme tedy zjišťovat, zda ve sbírkách uložených na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, v Národním Muzeu v Praze, v České geologické službě, či v jiných muzeích a ve sbírkách sběratelů existuje nějaký další, obdobným způsobem poškozený trilobit. Postupně jsme zjistili, že v různých sbírkách opravdu existují další, zcela shodně, či podobně poškozené zkameněliny tohoto rodu trilobita. Po šestiletém pátrání a terénních výzkumech se nám podařilo shromáždit téměř 20 takových pozůstatků.

Co to znamená? Každého z takto poškozených trilobitů s tvrdým, silně mineralizovaným krunýřem musel někdo napadnout a mechanicky jej poškodit tak, aby se dostal k jeho měkkým tkáním. Musel to být predátor velmi silný, protože napadal trilobity opatřené nejsilnějším krunýřem; lovil je tak, že je smrtelně zranil hned za hlavou. Víme tedy proč, ale nevíme kdo a jak.

Paleontologický sen

Každý paleontolog sní o nálezu, který mu pomůže vytvořit si představu o chování (etologii) dávno vyhynulých živočichů. Existuje ale jen několik málo cest, jak se současná paleontologie může dopracovat k opravdu důvěryhodné etologické představě. Jednou z nich je nález dvou nebo více jedinců, kteří jsou zachováni ve vzájemném postavení, o němž je možné předpokládat, že se jedná o jedince, kteří se před fosilizací vzájemně ovlivňovali, tedy byli v nějakém typu vzájemné interakce. Nálezy tohoto typu sice existují, ale jsou natolik vzácné, že je v podstatě můžeme spočítat na prstech jedné ruky, maximálně dvou.

Druhou, výrazně častější, avšak také delší cestou je pak vyhodnocování analýzy funkční stavby, a to jak celých jedinců, tak především funkčně významných částí těl fosilních organismů. Nedílnou složkou snahy po pochopení etologických vztahů představuje sledování na první pohled nenápadných indicií, jako mohou být například stopy po napadení, tedy různé typy zranění. Takovéto údaje neposkytují jednoduché, přímočaré a rychlé odpovědi; jsou obvykle zdlouhavé a mnohdy zdánlivě neproveditelné.

Jedná se tedy o řešení a následnou rekonstrukci starých příběhů, tedy příběhů, které se odehrály před desítkami, případně před stovkami milionů let bez žijících svědků. Paleontologové se tak dostávají do pozice Sherlocka Holmese, tedy detektiva pátrajícího po velmi starých činech, v některých případech se může jednat i o zcela zapomenuté zločiny.

Lovec trilobitů dopaden

Schematické znázornění způsobu, jakým predátor trilobita „rozlouskl”|foto:Petr Budil, Oldřich Fatka

Ten náš se odehrál, jak už jsme řekli, před 505 miliony lety ve středočeském kambriu. Pachatelem musel být dravec, jehož stopy se nám na místě činu zachovaly pouze na těle oběti. Žádné šlépěje, žádná pachová stopa. I když...

Nedávno byly shrnuty znalosti o končetinách kambrických anomalocaridů, tvorů, kteří se podobali dnešním členovcům, avšak nejsou s nimi příbuzní. Anomalocaridi se vyznačovali velmi zvláštní stavbou končetin. Některé typy těchto končetin byly velmi zajímavě tvarovány a zjevně mohly být schopny vytvářet soustředěný tlak schopný rozlamovat pevné schránky krunýřů, včetně krunýře trilobitů. Jak jsme si ověřili experimentem na papírovém modelu oběti a predátora, mechanismus, jakým anomalocaridi otevírali těla trilobitů, nápadně připomíná dnešní otevírák na láhve.

Dospíváme na konec toho, co v tuto chvíli můžeme zjistit a následně rekonstruovat o pachateli, který zraňoval trilobity na našem území v kambrickém moři. Toto vysvětlení, tedy zdánlivý konec našeho příběhu, jsme však zároveň nepřímo položili další otázky.

Paleontologie je momentálně velký hit mezi školáky|foto:Petr Budil, Oldřich Fatka

Které další typy živočichů náš dravý anomalocarid napadal? Používal vždy jen jednu stejnou strategii napadení, či byl schopen přizpůsobit útok změněným podmínkám? Napadal častěji z levé strany či z pravé strany, neboli byl častěji pravák či levák? Je tento typ napadení zaznamenán jen v kambrických horninách na území Čech, nebo se stopy podobných útoků na trilobity či jiné živočichy podaří zjistit i na jiných místech, kde se anomalocaridi prokazatelně vyskytovali? Až začneme nacházet odpovědi na tyto otázky, začnou se určitě objevovat zase některé další.