„Už to nejsi ty.“ Kdy se z návyku stává závislost a proč není problém samotná láhev?

Závislost je laickým jazykem řečeno něco, co nás vyhazuje z našich běžných životů. Závislost přepisuje naše nastavení, mění naše hodnoty a ubližuje nejenom našemu okolí, ale i nám samým. Hranice mezi rizikovým chováním a závislostí je přitom velmi tenká.

Čtěte také

Jak se závislým komunikovat? Odpoví Michaela Duffková, autorka knihy Zápisník alkoholičky

„Když návyk převýší míru a balanc naší každodennosti, mluvíme o závislosti. Problém přitom není látka, činnost nebo chování, ke kterému se uchylujeme, ale to, že návyk už není jen doplňkem, ale naprosto nás přesahuje. V případě alkoholu je to třeba situace, kdy nevaříme bez červeného vína, nebo nejdeme grilovat kvůli jídlu, ale kvůli pití,“ vysvětluje psychoterapeutka Marta Tara Šturm.

Závislost podle ní přichází ve chvíli, kdy sami sebe lidé neumějí použít. „Sáhnou po něčem, co je má vypnout, potěšit, co jim má přinést úlevu. Proto klienty vždycky nejdříve ze všeho učím poznat sebe sama. Neřešíme problém, ale to, kým vlastně jsou. Závislí lidé totiž mají v naší společnosti obrovské stigma. Jsou považováni za slabochy, a proto je potřeba nejdříve obnovit balanc a vědět, kdo vlastně jsme.“

Držení hranic a všímavost okolí

Porozumět prožívání lidí, kteří mají závislostní problém, je velmi obtížné. Stejně jako jim efektivně pomoct. Závislý člověk totiž většinou nemá vlastní schopnost sám sebe zastavit. „Toxicita mozku mu to nedovolí. Všichni si fandíme, všichni máme pocit, že to máme pod kontrolou, a proto je naprosto klíčový včasný zásah okolí.“

Většinou je to rodina nebo spolupracovníci, kdo jako první na problém upozorní. „Všimnou si, že se jejich kolega nebo člen rodiny mění, že to není on. Jsou to oni, kdo problém označí a kdo dotyčného přimějí vyhledat pomoc. Vzájemná všímavost a včasnost je u závislostí naprosto klíčová. A pak také motivace, kterou ale lze závislému pouze nabídnout, ne vnutit...,“ uzavírá psychoterapeutka.