Stáří jsem se rozhodla odsunout na potom. Tereza Boučková u Haliny Pawlowské
Na svém spisovatelském kontě má dvanáct knih. Ta poslední se vymyká tím, že jde o zvláštně pojatý cestopis. „Věděla jsem, že kolo na Kubě nezvládnu. Tak jsem vyrazila do Bhútánu,“ směje se spisovatelka.
Proč právě hornatá Země hřmícího draka? „Bhútán byla náhoda. Ze světa jsem skoro nic neviděla a chtěla jsem si dokázat, že ještě něco vydržím. A protože dlouholetí manželé by neměli jezdit nikam sami, protože si dřív nebo později začnou lézt na nervy, hledala jsem zájezd s cestovkou. To jsem ale netušila, že se v Bhútánu setkám tváří v tvář s jakem a budu u toho mít na sobě červenou mikinu,“ usmívá se.
Na jeden zátah většinou nepíšu
Nejvíce ohlasů zatím Tereza Boučková zaznamenala na svůj rozsáhlý román o adopci Rok kohouta. Nejraději ale píše povídky. „Již poněkolikáté čtu povídky Isaaca Bashevise Singera, protože si chci znovu zkusit napsat povídkovou knihu. Ale pořád dokola můžu číst i Maupassanta.“
Sama o své tvorbě říká, že se snaží psát upřímně. S tím souvisí i to, že se u psaní většinou „trápí“ a píše „po větách“. „První knížka, kterou jsem napsala na jeden zátah a s velkou chutí, byla právě ta o Bhútánu,“ přiznává.
Jak se vypořádala s cestovatelskými trablemi a svými strachy? Jak bojovala sama se sebou, s nepohodlím a nadmořskou výškou? A proč je výhoda odsunout stáří na později?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
