Setkala se s Ginsbergem a měla si psát s Gregorym Corsem. Osudové ženy: Inka Machulková

„Inka byla neuvěřitelný živel, dovedla strhnout společnost u stolu svým vypravěčským talentem, byla pověstná svými hodinovými telefonáty, kdy vám vyprávěla všechno, co zažila, co napsala nebo viděla v televizi,“ říká literární historik a editor jejího díla Michal Jareš.

„Byla osudová svou bezprostředností, svou schopností oslovit nejrůznější typy lidí. Byla zvláštním pojítkem mezi světy, které by se jinak nepotkávaly.“

Talent na jazyky

Narodila se v listopadu 1933 v Praze jako Olga Popková. Inka si začala říkat až jako náctiletá ve skautu. Podle jedné verze šlo o zdrobnělinu jména Olinka. Odmala byla obklopena literaturou. Tatínek Antonín Popek pracoval ve Státním pedagogickém nakladatelství a domů nosil knihy.

„Inka byla talent na jazyky a dokázala číst v ruštině i v angličtině, takže si našla cestu i k mnohem zajímavějším titulům, než byly ty na začátku 50. let běžně dostupné v českém překladu,“ vysvětluje Jareš. Právě pod vlivem četby začala sama psát.

Básnířka s technickým vzděláním

„Velmi ironicky reflektovala tehdejší dobu krátkými úryvky typu: co se neleninuje, to se zeleninuje.“ Za to ji málem vyhodili z Vysoké školy chemicko-technologické. Studia nakonec přece jenom dokončila.

Poprvé se provdala, když jí bylo 26. Svého vyvoleného poznala na stavbě, kde pracovala a kde on dělal závozníka. „I když měli spolu syna Jana, jejich láska netrvala dlouho. Inka se brzy rozvedla, příjmení Machulková si ale ponechala.“ Žila jako svobodná matka, bydlela u maminky a střídala zaměstnání, aby uživila rodinu.

Legenda o Corsovi

Gregory Corso (1979). „S tímto básníkem si dokonce vyměnila jeden dopis, který pak neustále nosila u sebe a ukazovala ho. Byla populární tím, že si píše s americkým beatníkem,“ říká Michal Jareš|foto:Fotobanka Profimedia, Marcello Mencarini

Když se v létě 1963 utvářel program legendární Poetické vinárny Viola, Inka pracovala ve výzkumném ústavu v Satalicích. Večer žila poezií a jazzem, od 6 hodin ráno všední rutinou zaměstnání. Spolu s Václavem Hrabětem a Vladimírou Čerepkovou patřila mezi kmenové autory Violy a hlavní představitele české beat generation.

Už v roce 1964 debutovala sbírkou Na ostří noci. „Našla inspiraci v jazzu a v amerických beatnických básnících. S básníkem Gregory Corsem si dokonce vyměnila jeden dopis, který pak neustále nosila u sebe a ukazovala ho. Byla populární tím, že si píše s americkým beatníkem,“ říká Jareš.

Setkání s Ginsbergem

Když poprvé v roce 1965 navštívil Prahu Allen Ginsberg, byla mezi prvními umělci, kteří se s ním setkali. „Několikrát si zapsal nějaký nápad do notesu, taky třeba mé přeřeknutí při překládání jídelního lístku: frightened chicken,“ vzpomínala později se smíchem. Tento rok pro ni ale jinak radostný nebyl.

Zemřel jí otec, pár měsíců po něm i její přítel a kolega Václav Hrabě. Zlatá, svobodná éra Violy byla pomalu u konce a Inka se navíc poprvé ocitla u výslechu na Státní bezpečnosti. „Inka patřila do sledovaného okruhu lidí kolem spisovatele Jana Beneše, který spolupracoval s Pavlem Tigridem a s jeho exilovým časopisem Svědectví.“

Kontrašpionáž pro KGB

Vyslýchána byla opakovaně, do exilu ale odešla až po zvláštní příhodě s elitními sovětskými vojáky v srpnu 1968, kteří ji a její dva kamarády zatkli a chtěli jako kontrarevolucionáře předat KGB. Událost nakonec skončila u výslechu Veřejné bezpečnosti a doporučení vycestovat na pár měsíců ze země. Z měsíců se ale staly desítky let.

Její druhá sbírka básní Kahúčú tak vyšla až po jejím odchodu do Německa. „Inka se svým devítiletým synem odtud chtěla pokračovat buď do Skandinávie, nebo do Kanady. V Mnichově ale čekala na vízum a pak už zůstala. Zamilovala se a znovu vdala.“ S druhým manželem Wernerem Schmollingem se jí v roce 1972 narodil syn Marc.

„Její první syn Jan převzal po adopci jeho příjmení. Všechno to náhle vypadalo jako idyla. Inka našla v Mnichově svůj přístav,“ dodává Michal Jareš. Byt u Schmollingů se stal útočištěm pro mnoho lidí, umělců a intelektuálů, kteří přijížděli do Mnichova. V Čechách se na ni jako na autorku ale začalo pomalu zapomínat.

Kámen komediantů

I když na konci 70. let v Německu vydala svou třetí sbírku Kámen komediantů, psala mnohem méně. „Sbírka se do Čech ani nedostala. Neměla potřebu publikovat. Ani česky, ani německy.“ Protloukala se různými zaměstnáními až do 90. let. Do povědomí čtenářů se znovu dostala až s posledními sbírkami, které vyšly po roce 2000.

Její verše, to jsou útržky reality, zastavené obrazy, vždy silné, přesné, sevřené v siločarách toho, co už není přítomno, toho, co bylo obětováno, ale přesto v básni nepostradatelně působí.
Martin Stöhr, básník a redaktor (časopis Host)

„Jedná se o básně velmi osekané, nepodobné tomu, co Inka psala v 60. letech, zůstávaly v nich spíše vzpomínky, sny a intimní věci, které dříve do svých básní nepouštěla. Zdá se, že bilancovala. Sbírka Neúplný čas mokré trávy vyšla po 30 letech. Možná měla potřebu si uspořádat život a všechno to, co se dělo v exilu,“ míní Michal Jareš.

Užívala si pozdní slávu spisovatelky, její poslední léta života ale poznamenala nemoc. Navštěvovala Prahu čím dál tím méně. Možná doufala, že se jednou vrátí natrvalo, ale to už se jí nesplnilo. Zemřela v Mnichově v březnu 2014. Bylo jí 81 let.