Šedá eminence českého filmu a divadla. Osudové ženy: Ester Krumbachová

Ester Krumbachová se narodila 12. listopadu 1923 v Brně. Dětství neměla příliš idylické. Už jako malá se musela starat o domácnost, vařit i uklízet, protože její matka byla v tomto směru zcela nepraktická.

Otec Ester Krumbachové byl Slovák. Hodně pracoval v cizině a později si našel jinou ženu, kvůli které opustil rodinu. „Esteřina matka to nesla velmi těžce. Odmítala od něj přijímat alimenty, což celou rodinu uvedlo do velké chudoby,“ přibližuje filmová teoretička Kateřina Svatoňová.

Ester se proto musela na chodu rodiny podílet také finančně, a to už od svých studií uměleckých řemesel. I s tím se ale dokázala poprat. „Od mládí byla velkou bojovnicí, na čemž měla svůj podíl i 2. světová válka.“ Ovšem se skutečností, že se její otec zapletl s nacisty, se vyrovnat nedokázala.

Vždycky jsem žila tak, jak jsem chtěla. Ani hodinu ve svém životě jsem nedělala, co by mě nebavilo.
Ester Krumbachová

Těžké začátky

Po dokončení školy opustila Brno. Živila se složitě, nejprve v Praze, poté v pohraničí. Pracovala jako zemědělská dělnice, pásla ovce, sbírala len, prodávala umělé květiny… Jak sama vzpomínala, kromě hrobnictví a prostituce dělala prakticky všechno. K umění však tíhla vždycky.

Ester Krumbachová měla nezaměnitelný umělecký rukopis|foto:Profimedia

Seznámila se s režisérem Svatoplukem Papežem, čímž se jí otevřelo i divadelní prostředí. Nový život však pro třicetiletou Ester začal až s příchodem do divadla v Českých Budějovicích, kde začátkem 50. let působil režisér Miroslav Macháček.

„Ester tam začínala jako propagační referentka, ale zároveň pomáhala malovat kulisy. Právě od malířů kulis se naučila nejrůznější triky, které pak využila ve své celoživotní práci,“ poznamenává Kateřina Svatoňová.

Osudová spolupráce

Její osobité výtvarné vidění a schopnost přesně vystihnout charaktery postav i jednotlivé situace okouzlily Miroslava Macháčka natolik, že jí nabídl další spolupráci. Osvojila si scénografii i návrhy kostýmů. „S Macháčkem se stali nejenom tvůrčí dvojicí, ale i životními partnery,“ dodává filmová teoretička.

V roce 1956 Ester spolu s Miroslavem Macháčkem odešla z Budějovic do Městských divadel pražských, kde si jejího uměleckého rukopisu všiml Oldřich Lipský. Požádal ji o spolupráci na připravovaném sci-fi filmu Muž z prvního století.

„Vytvořila pro něj nejen originální kostýmy, ale dokonce sama vyráběla artefakty v barrandovských dílnách.” Do filmu postupně pronikala víc a víc. „Byl to její konec, jak sama říkala, protože film se stal její celoživotní vášní. Zcela mu podlehla,“ shrnuje Kateřina Svatoňová.

Ester byla jako snůška naprosto zjevných protikladů – na jedné straně cynická, na druhé zranitelná a velmi jemná. Dokázala být analytická a intuitivní. Myslím, že právě proto působilo všechno, co dělala, tak autenticky. Byla jako někdo, kdo přijde s chirurgickým nožem, provede dokonalou analýzu a pak zase všechno poskládá zpátky a nastartuje přirozené funkce, jako by se žádná analýza nekonala. Dokázala každého zaujmout. Myslím, že vždycky rychle vystihla, co lidi fascinuje, a pak se na to napojila. Málokdy se stalo, že by se netrefila.
Michal Havas, dokumentarista, filmový producent a přítel Ester Krumbachové

Normalizační pád

Ester Krumbachová ovlivnila celou řadu tvůrců České nové vlny. Režiséři jako Věra Chytilová, Karel Kachyňa nebo Otakar Vávra by bez jejího přičinění nenatočili své nejlepší filmy. Osudová se pro ni však stala spolupráce s o 13 let mladším Janem Němcem. Seznámili se díky Démantům noci a vytvořili další silný tvůrčí tandem, který přerostl v několikaleté manželství.

Díky snímku Démanty noci se Ester Krumbachová seznámila s režisérem Janem Němcem. Manželství a spolupráce s ním ji však také o několik let později uvrhla do normalizačního zapomnění|foto:Jiří Maxa

Následující snímek O slavnosti a hostech, na němž se Ester podílela i scenáristicky, však oběma zlomil vaz. „Tehdejší politické vedení i vedení Barrandova považovalo film za neschváleníhodný a nepromítatelný. Nepomohlo ani to, že se ho zastávala zahraniční kritika a FITES,“ vysvětluje filmová teoretička.

„Rozhodné pak bylo vystoupení poslance Pružince v květnu 1967 v Národním shromáždění, který označil film O slavnosti a hostech a Sedmikrásky za zmetky, které jdou proti politice a idejím socialistického Československa, a jejich autory prohlásil za nepřátele.“

Inspirativní až do konce

Ester Krumbachové bylo výrazně doporučeno, aby se více do filmu nepletla. Do roku 1970 sice ještě spolupracovala na spoustě filmů, a dokonce natočila i svůj vlastní celovečerní počin Vražda Ing. Čerta, poté však už nesměla pracovat oficiálně. Jan Němec, stejně jako řada dalších autorů, odešel do exilu. Ester Krumbachová se však rozhodla zůstat v Praze. Čekalo ji tak celých 20 let frustrace.

Život bez filmu jsem si nedovedla představit. Vůně líčidel, pach studia, vzduch propalovaný silnými reflektory… Byla jsem smutná a zklamaná. Jednoho dne jsem zjistila, že je to všechno pryč. Naučíte se cítit vlastní smutek, který je jako obnošené šaty. Chcete si je sundat a zjistíte, že už je dávno nenosíte. Smutek se proměnil v něco jiného. Změníte se, abyste příliš dlouho netrpěl.
Ester Krumbachová

„Občas ji někdo kryl nebo pracovala utajeně. Známá je například její skrytá spolupráce s Laternou Magikou, kde měla své projekty. Hodně se živila prodejem vlastních šperků. Žila ve zvláštním souznění se svými kočkami a pravidelnými návštěvami hostince Na Zelené lišce,“ popisuje Kateřina Svatoňová.

Ač to zvnějšku nebylo patrné, propadla se do poměrně velké chudoby a zoufalství, které ji dovedlo až k problémům s alkoholem. Přesto po zbytek života zůstala kreativní a inspirativní, a to i pro mladou generaci. Zemřela v 72 letech v lednu 1996 v Praze.