Se Sergejem Krikaljovem o prvenstvích v kosmu a Vánocích na vesmírné stanici

23. září 2017

Poslechněte si

  • 01:30 Rozvíjí hudba osobnost dítěte?
  • 09:17 Bezdotykové souboje jelenů
  • 17:46 Objev Neptunu
  • 21:43 Je život ve vesmíru?
  • 30:26 Rekordman mezi kosmonauty
  • 45:00 Jedovaté pakobry a jejich zbraň

Za celou éru pilotované kosmonautiky se do vesmíru dostalo zatím necelých 600 lidí. Sergej Krikaljov byl jedním z nich. Mezi lety 1988 a 2005 absolvoval šest kosmických letů a osm výstupů do volného vesmíru.

V tedy kosmu strávil přesně 803 dní 9 hodin a 41 minut (více než dva roky). Celých deset let byl v tomto směru rekordmanem. Byl prvním Rusem na americkém raketoplánu a členem první posádky Mezinárodní kosmické stanice.

Současný výkonný ředitel pilotovaných vesmírných letů Ruské kosmické agentury navštívil nedávno Českou republiku, a redaktor Meteoru Petr Sobotka měl tak unikátní příležitost položit mu pár otázek.

V roce 1991 jste během jediného měsíce vystoupil z tehdejší ruské kosmické stanice Mir hned šestkrát do volného kosmu, kde jste prožil dohromady více než 32 pracovních hodin. Jak moc náročné to pro Vás bylo?

Ano, bylo, ale měl jsem takový úkol a byl připraven. Těch výstupů bylo opravdu hodně a v té době to byl rekord. Ne všechny přitom byly naplánované. Předchozí posádce se totiž stalo, že při přibližování zásobovací lodi došlo ke zlomení komunikační antény. To nebyl úkol, na který bychom trénovali, a musím říct, že to bylo dost náročné. Další z mých výstupů se týkal vědeckého experimentu, kdy jsem z vnějšku stanice Mir připevňoval detektor kosmického záření, tedy vysokoenergetických částic přilétajících z kosmu. Cílem zbývajících výstupů byla montáž velké asi 15 metrů dlouhé příhradové konstrukce. Šlo o rekordně velkou aparaturu postavenou na nových technologiích, kde se testovaly materiály s tvarovou pamětí. Nahřáli jsme spoj a on se pak ve vakuu a mrazu sám utáhl. My jsme konstrukci nainstalovali a stala se pak na dlouhou dobu součástí stanice a pomáhala v dalších experimentech.

Kosmonaut musí být venku ve skafandru, který je velmi těžký, tlustý, a to se týká i rukavic. Má ale v takových podmínkách vůbec dostatečný cit v prstech pro práci, kterou musí vykonat?

Kosmonaut Sergej Krikaljov s redaktorem Petrem Sobotkou

To je opravdu velké omezení, proto jsou všechny nástroje pro práci v kosmu uzpůsobeny tak, aby je bylo možné používat právě v těch tlustých rukavicích. Jak už jsem zmiňoval tu opravu antény na Miru, tak právě jedna ze zásadních komplikací byla, že všechny součástky nebyly uzpůsobeny na montáž v tlustých hrubých rukavicích, to bylo spíše na jemnou práci v pozemních podmínkách.

Letos jsme si v Meteoru říkali, že vyšla lékařská studie o tom, jak dlouhodobý pobyt ve vesmíru poškozuje zrak. Potíže s viděním má třetina kosmonautů, kteří ve vesmíru strávili kratší dobu, a 60 procent těch, kteří mimo Zemi strávili více než půl roku. Vy jste byl na Miru v roce 1991 dokonce skoro rok! Neměl jste problémy se zrakem?

Když přihlédnu k mému věku, mám zrak úplně v normě. U některých kosmonautů skutečně dochází ke zhoršení zraku, ale je to vratný proces. To znamená, že na kosmické stanici sice trochu hůř vidí, ale po návratu na Zem se jim zrak vrátí do stavu, ve kterém byl před startem. Ve stavu beztíže se totiž mění poměry v lidském těle, srdce pumpuje krev do hlavy zbytečně moc, tak jak je zvyklé na Zemi, přestože to ve stavu beztíže není potřeba. Možná jste si všimli, že kosmonauti ve vesmíru jsou v obličeji trochu nateklí. Má to vliv i na oko, ve kterém se změní tlak. Dochází ale také ke změnám, jejichž příčina a mechanismus nejsou úplně jasné. Netýká se to jen očí. Provádí se v této oblasti stále výzkumy a experimenty.

V kosmické technice došlo za posledních 60 let k velkým změnám. Mimo jiné skončila éra raketoplánů. V roce 1994 jste letěl jako vůbec první Rus v americkém raketoplánu. Můžete z Vašich zkušeností porovnat tehdejší americkou techniku s ruským raketoplánem Buran?

Já nemohu posuzovat jejich charakteristiky přímo z hlediska letu, protože v Buranu jsem neletěl. Pokud jde o technické rozdíly, ty tam samozřejmě byly. Na rozdíl od amerického raketoplánu, jehož součástí byly i extrémně výkonné hlavní motory, měl být Buran pasivně vynesen s pomocí mimořádně výkonné nosné rakety Eněrgija. Toto řešení mohlo velmi zjednodušit přípravu pro následující let a také zvětšovalo dolet při návratu v klouzavém letu. Pro mě byla velká výhoda, že jsem trénoval na Buranu a hlavně proto jsem byl vybrán, abych jako první Rus roku 1994 letěl v americkém raketoplánu. Zásadní rozdíl mezi raketoplány byl také v tom, že americký potřeboval ke svému chodu posádku, zatímco Ruský byl zcela autonomní, bezpilotní. Buran roku 1988 při svém prvním a bohužel jediném letu do vesmíru letěl zcela bez posádky.

V roce 2005 jste měl jako člen posádky Mezinárodní kosmické stanice nepříliš radostný úkol: fotografovat oblasti města New Orleans zasažené silným hurikánem Katrina a následnými záplavami. Řekněte nám, jak se fotografuje z vesmíru?

Logo

Vůbec to není jednoduché. Kosmonaut se na to připravuje měsíc nebo dva, kdy zkouší jak fotoaparát ovládat, jak ho připevnit, namířit atakdále. Teprve potom může proběhnout fotografování naostro. Používali jsme speciální objektivy s dlouhými ohnisky. Hurikán Katrina byl vidět z Mezinárodní vesmírné stanice na první pohled. Když jsem jako kluk četl knížky o různých mořeplavcích, tak jsem si představoval, jaké to je, dostat se do bouře a být v oku hurikánu. Jako kosmonautovi se mi to splnilo, ale naštěstí z bezpečné vzdálenosti. Ty následky hurikánu byly opravdu devastující a ohromné.

Ještě se vraťme k Mezinárodní kosmické stanici. Byl jste jedním z těch, kteří v roce 1998 zahájili její výstavbu, a o dva roky později jste se stal členem první stálé posádky. Jaké to bylo, být prvním obyvatelem stanice?

Bylo to velmi zajímavé, ale zároveň jsme cítili obrovskou tíhu odpovědnosti. Právě na naší práci záleželo, jestli dokážeme stanici oživit a zprovoznit. Na tom, jak se nám to podaří a jak budeme rychlí, závisel veškerý další výzkum na stanici.

Můžete zmínit, jaké se tehdy na ISS prováděly experimenty?

Na první expedici jsme prováděli řadu experimentů souvisejících s pobytem člověka ve vesmíru. Šlo o měření našich vlastních těl, zejména dlouhodobé lékařské experimenty zaměřené na to, jak se lidské tělo mění při pobytu ve stavu beztíže. Asi nejzajímavějším nemedicínským experimentem byl evropsko-ruský pokus s názvem Plasma-Kristall 4. V uzavřeném prostoru byly nízkoteplotní plynné směsi složené z ionizovaného plynu, neutrálního plynu a částic o velikosti mikronů. Mikročástice se v plazmě silně nabíjejí a vzájemně silně interagují, což může vést k tomu, že vzniknou samoorganizované struktury mikročástic. Těm se říká plazmové krystaly. Tyhle pokusy měly velký význam pro fundamentální fyziku a krystalografii. Plazma je ve vesmíru nejčastějším stavem, ve kterém se nachází hmota, třeba hvězdy jsou obří plazmové koule. My jsme s experimentem začali na první expedici, pak se prodlužoval, zmodernizovalo se vybavení a vznikla z toho celé série experimentů a i dnes se uvažuje o tom, že se prodlouží.

Je hodně lidí, kteří touží po tom, podívat se do vesmíru, stát se vesmírným turistou. Vy jste jednoho takového osobně poznal a byl s ním na Mezinárodní kosmické stanici. Jak na něj vzpomínáte? Zvládl to?

Byl to Greg Olsen, tehdy v pořadí třetí kosmický turista na světě. Na Mezinárodní kosmickou stanici přiletěl s posádkou, která nás střídala, a s námi se po 9 dnech vracel na Zemi. Můžu potvrdit, že být kosmickým turistou neznamená jen tak si zaletět na dovolenou. Aby vůbec mohl odstartovat, musel absolvovat půlroční výcvik a přípravu ve Hvězdném městečku u Moskvy. Přestože jsme s ním nijak zvlášť nepočítali při plnění úkolů, musím říct, že nám velmi pomohl a to v okamžiku, kdy došlo k jedné nepředvídané události, kterou jsme museli naléhavě řešit. Výhoda byla, že to byl vzdělaný člověk, fyzik a autor několika patentů. Naše práce mu tedy nebyla cizí a pomáhal nám i s některými experimenty.

Ve vesmíru jste shodou okolností strávil hned tři Silvestry! Pro posluchače Meteoru a čtenáře článku na webu připomínám, že Rusové mají na přelomu roku jiné zvyky než my a ve vesmíru to opravdu není lehké. Jaké máte zkušenosti v tomto směru?

Zažili jsme vtipné i nečekané události. Měli jsme malý vánoční stromeček z plastu a na něj jsme chtěli pověsit ozdoby. Jenomže ve stavu bez tíže přišla velká komplikace, protože ozdoby nechtěly viset, žádný směr „dolů“ tam není. Takže trčely do různých stran a nám nezbylo nic jiného než je přivázat, doslova připoutat ke stromečku. To bylo úsměvné, ale ve vesmíru si člověk nemůže být nikdy ničím jist, ani tím, že si svátek užije. Nám se stalo, že zrovna na Silvestra došlo k poruše navigačního systému a místo oslav jsme museli velmi tvrdě pracovat, protože jinak by došlo ke ztrátě orientace stanice. Ta byla poháněna slunečními panely a jejich odklonění od směru ke slunci by znamenalo ztrátu energie, což by mohlo mít fatální následky.

Tento i ostatní záznamy pořadu Meteor najdete v našem Archivu pořadů.

autoři: Petr Sobotka , Leona Matušková
Spustit audio

Související

  • Rusové na Měsíci

    01:20 Škorpióni ovládají svůj jed 10:58 První dinosaurus v Čechách 15:40 Psík mývalovitý nezná mývala 23:10 Byli Rusové na Měsíci? 41:10 Radioaktivní guláš

  • Astronauti ve vesmíru ztrácejí zrak

    Odlétají se zdravýma očima a po návratu na Zem nezaostří na písmena v knize. Potíže s viděním má třetina astronautů, kteří ve vesmíru strávili kratší dobu.

  • Proč Rusové nepřistáli na Měsíci?

    „Je to obrovský skok pro celé lidstvo…“ Tak obrovský, že lidstvo nedokázalo udané tempo udržet. Proč byli tehdy tak úspěšní Američané? A jaké jsou záměry Číny?