Schopnost našeho přežití je přímo úměrná tomu, jak pravdivě vnímáme aktuální stav

Příroda vydrží hodně, ale jednoho dne si řekne dost

Už nelze přeslechnout zprávy, kde a proč se na nás příroda zlobí. Nelze si také nevšimnout, že se poměrně dramaticky mění politická mapa světa.

A tak si na Fakultě architektury pohráli s myšlenkou případného kolapsu civilizace a vytvořili projekt Architektura nedostatku. Je pohledem studentů na to, co by mohli obyvatelé měst i vesnic začít dělat a jak bychom měli změnit své chování, abychom jednoho dne nebyli fatálně zaskočeni.

I tentokrát byli hosty vedoucí projektu Ing. arch. Jan Mléčka a novinář David Daniel, který tuto práci zasadil do fabulovaného příběhu.

Martina: Posledně jsme mluvili o novém uspořádání modelové obce Střílky. O tom, že vaše studie počítá s navýšením počtu obyvatel v jednotlivých obcích na 2000 s tím, že každý bude mít určeno jasné postavení v nové komunitě. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že se vaše studie blíží záměru prepperů, kteří své osady plánují pro případ katastrofy zdánlivě podobně. Řekněte, inspirovali vás?

Jan Mléčka: Vůči prepperům jsme se záměrně vymezili. Vzpomínám si na film Den poté, který řešil, co se stane po jaderné katastrofě. A byl tam strašně silný moment, že ty lidi, kteří měli štěstí, nebo spíš neštěstí, že to přežili a měli jakési zásoby, tak se stali cílem jednotlivých tlup a band.

Svou existenci měli založenou na tom, že v jakési militantní, poměrně velké skupině, objížděli lidi se zásobami a vykrádali je. Preppeři by se stali lovnou zvěří a vyhledávaným artiklem. Zásoby, který jim měly umožnit přežít, by se nakonec staly jejich prokletím.

Čtěte také

Pokud chceme přežít jako společnost, jako celek, tak musíme spolupracovat

Martina: Oni s tím samozřejmě počítají, a proto jsou tak v utajení a proto, když jsem si tady s nimi povídala, tak jednu z hlavních věcí, kterou budují, je jakási malá armáda. Prepperům je někdy vyčítáno sobectví, že by hleděli jen na sebe a ne na ten celek. Jenže když se o řešení možných rizik nestarají politici, tak asi nic moc jiného nezbývá. I vaše řešení spočívá v těch malých územních celcích, které by se začaly budovat. Jak se ti lidé budou sžívat?

Jan Mléčka: Je to individuální. Máme zde příběh nerozlučného přátelství amerického a německého stíhače z druhé světové války. Německý stíhač projevil jakousi formu gentlemanství a stali se z nich nerozluční přátelé na život a na smrt. To sžívání trvalo třeba 10 minut.

Na druhou stranu jsou zde lidé, kteří skutečně mají na prvním místě individualismus. Osobní prospěch je nadřazený společnému zájmu. Tam to postupné sžívání může trvat klidně desetiletí nebo dokonce generace.

Proto právě klademe důraz na společnou zkušenost, ať je to v té stavbě nebo právě v rámci školství, výměnné pobyty na prázdniny, farmářské trhy, kde já mám svého zemědělce, od kterého si nakupuji. On se zase na mě může obrátit se svými potřebami, které řeší tam. Vztahy by měly být poměrně úzké a budovány jakoby od začátku.


Jde o posílení určitých jevů, které jsou aktuálně přítomny ve společnosti. My nic nového nevymýšlíme.

Pokud chceme přežít jako společnost, jako celek, tak musíme spolupracovat.

Ne, že já se teď s několika kamarády rozhodnu, vybuduju si armádu, ale po tom, co vyhraju dvě tři bitky, tak se nakonec pohádáme mezi sebou a rozstřílíme se navzájem.

Proto jsou ty komunity postaveny čistě soběstačné, ale je tam kladen i důraz na spolupráci, protože se samozřejmě dotýkají ostatních sídelních celků. Je tam velice úzká spolupráce i v rámci té informovanosti třeba vysílačkami. Nebo když selže i radiový signál, optickými signály, aby se dal rozpoznat postup nějaké hrozby nebo čehokoliv, takže spolu poměrně čile komunikují.

Martina: Za tímto účelem některé prepperské osady trénují poštovní holuby.

David Daniel: Mně přijde docela příznačná věc, že jednotlivé koncepty přežití té předpokládané katastrofy se liší v míře dotaženosti. Preppeři se to snaží dotáhnout do posledního detailu a mně právě připadnou mnohem sympatičtější projekty, které mají spoustu otázek otevřených, protože tam je naděje, že se budou rozvíjet. Ty projekty, které jsou na základě současných informací dotažené k dokonalosti, jsou nesmyslné, protože vždycky do toho konečného výsledku vstoupí spousta neznámých.

Čtěte také

Martina: Já bych asi ten největší rozdíl mezi prepperskými projekty a tím vaším viděla v tom, že preppeři se připravují na jakousi ránu, která by mohla přijít. Vy pracujete na tom, aby se ta společnost proměňovala postupně tak, že ji ta rána nezaskočí. Když jsme se pozvolna připravovali, pak evakuovali, jak bude fungovat zásobování, když nebude fungovat zásobování?

Prepperské zásoby

Jan Mléčka: Já bych se vrátil do současného stavu, tedy do fáze příprav. Počítá se s tím, že v každém sídelním celku budou vytvořeny zásobovací sklady, které komunitě umožní v jakési koncentrované podobě existovat po dobu asi 90 dnů.

Dál je tam i sklad zbraní nebo sklad léčiv, který asi modifikuje současný distribuční systém léčiv. Navrhli jsme to tak, že od výrobce to nejde přímo k dodavateli, ale přes ty sklady, ze kterých je to distribuováno koncovým prodejcům.

Tím se zajistí, že v těch skladech jsou neustále čerstvá léčiva pro to, aby mohla být kdykoliv použitá. Obdobně je to i s těmi trvanlivými potravinami. Takže v tuto chvíli jsou to mezisklady, které v tom současném modelu mohou sloužit jako lokální distribuční centra. Nebo budou sehrávat výraznou roli právě v případě náhlého nedostatku nebo náhlé změny.

Pokud nebudeme moct nic pěstovat, budeme muset jíst brouky

Martina: Ale vy jste počítali ve vaší studii i s krizí, která zapříčiní akutní ztrátu možnosti klasického zemědělského procesu.

Jan Mléčka: To je skutečně důležité zohlednit, protože ta zemědělská půda je nesmírně náchylná k jakémusi poškození nebo znečištění. To znamená, v případě třeba nějaké technologické havárie, může to být atomový výbuch nebo jakýkoliv jiný, který znemožní po nějakou dobu konvenční pěstování, případně sucho nebo dokonce i třeba mrak prachu, který zlikviduje spolehlivě celou jednu úrodu.

K tomu jsme přistoupili tak, že vlastně stávající sktrukturu obce uzavíráme, doplníme jednotlivé bloky hlavní ulicovky a záhumenku a mezi nimi je přípravná konstrukce na skleníky s pevnými jádry, které umožní pěstování bez potřeby světla nebo s omezeným způsobem vody.

Došlo by třeba na houby a celkovou změnu jídelníčku v rámci bílkovin směrem ke hmyzu a k těmto vydatnějším stravám. To umožní po omezenou dobu, třeba jedné sezóny přežít celému uskupení tak, aby se mezitím na poli třeba dvakrát obrátila úroda, která tu půdu nějakým způsobem vyčistí a následně bude použita třeba k vytvoření energie. Následně už můžu zaset a počítat se sklizní.

Kobylka hnědá

Martina: Myslíte si, že hmyz by v rámci vaší studie mohl určité problémy s nedostatkem potravin vyřešit?

Jan Mléčka: Určitě. Hmyz má jeden z největších podílů bílkovin. Co se týká prostorových nároků nebo nároků na prostředí, tak je má minimální. Zatímco naše vepřové, hovězí, krůtí nebo kuřecí maso potřebuje několik stupňů zdrojů, tak ten hmyz nepotřebuje skoro žádné. Přísun bílkovin je srovnatelný.

Martina: Ve vašem deníku vysídlence se vysídlenci této hmyzí kuchyni nebránili?

David Daniel: Nedomýšlel jsem věci až do detailu a nedomýšlel jsem je schválně. V ohlasech, které jsem měl potom od kamarádů a známých, kteří to četli, se objevily výtky, že tam spousta věcí chybí.

Chybí tam věci, které jsem si opravdu netroufal domýšlet. Totiž třeba to, že komunita bude muset realizovat nejenom obranu, potraviny a základní fyzické potřeby, ale taky třeba náhradu umění.

Po kolapsu civilizace zmizí některá slova, protože už nebudou potřeba

Přestane fungovat jakékoliv médium, které bude zprostředkovávat - jak říkali marxisti - nadstavbu. A budou si s tím muset sami poradit. Budou muzicírovat, budou možná pořádat básnické soutěže, na rozdíl od těch současných to bude autentické.

Jan Mléčka: Neuvěřitelně půvabné na tom projektu je, že je otevřený a on nabízí celou řadu možných interpretací a dopovězení, domýšlení dílčích příběhů. Narazili jsme i na to, jakým způsobem se budou předávat informace v rámci vzdělávání.

Důchodci nebo starší občané budou vyučovat děti, budou jim předávat zkušenost. Sice budou jakési tištěné zásoby knih, ale další už nebudou. Narazili jsme na ústní podání, ústní tradici. Přemýšleli jsme, jestli svět stvoří nové lidové písně, které budou obsahovat základy vědomostí a budou se v rámci generací předávat ústní tradicí.

Starší lidé budou s pomocí ústní tradice vzdělávat mladší

Martina: Mě zaujalo to, že jste domýšleli třeba i takovou věc, že zmizí některá slova, protože jich nebude potřeba. Že se zásadně promění jazyk v případě, že by se takovýmto dramatickým způsobem proměnil náš život.

David Daniel: Vystudoval jsem český jazyk, takže otázka vývoje jazyka je velice vzrušující. Představa, jak by se mohl vyvíjet, je zajímavá, ale je to stejně neodhadnutelné, jako jsou neodhadnutelné vztahy, které mohou nastat.

Nedostatek informací jsme museli nahrazovat poučením z minulosti

Martina: Sehrály informace o skutečných událostech při tvorbě projektu nějakou zásadní roli, ať už o přírodních katastrofách, o válečných konfliktech, o současných potížích?

Jan Mléčka: Sehrály úplně zásadní roli, protože krizové plány jednotlivých ministerstev jsou z pochopitelných důvodů utajené, takže dostat se k nim je téměř nemožné.

Ten nedostatek informací jsme museli nahrazovat poučením se z minulosti. Jak třeba z různých válečných konfliktů během druhé světové války nebo v současnosti, kde je většina konfliktů vedena právě o města a ta vlastní krajina je pro ně nezajímavá.

Krajina snese strašně moc. Ale jednoho dne si řekne dost a tady se teď nacházíme

Martina: Když se vrátím k potravinám a k zemědělství, tak vy v práci píšete: „Intenzivní zemědělství a nezdravé zásahy do krajiny svědčí o naprostém neporozumění životadárným procesům a cyklům, které nás drží při životě.“ Předpokládáte, že třeba toto nás na pokraj kolapsu může přivést? Anebo nám to jen v uvozovkách velmi zkomplikuje fungování po případném kolapsu, ať už je z jakéhokoliv důvodu?

Kvůli suchému létu schne obilí

Jan Mléčka: Krajina a zemědělství je úžasné v tom, že je vlastně podobné architektuře. Architektura má velkou setrvačnost. To znamená od toho, než děcka na fakultě něco vymyslí, než to zrealizují, tak svůj první dům postaví třeba za 10 let nebo za 15. A podobně je to i s krajinou. Ta setrvačnost je tam ještě daleko větší.

My se k ní nějakým způsobem chováme, ale ona se nutně nemusí projevovat. Ten náš zásah se projeví třeba za 10, za 15, za 20 let. Ta katastrofální sucha jsou důsledkem nějakého konání třeba před 30 nebo 40 lety.

Takže je potřeba počítat s dlouhodobými tendencemi a vývojem krajiny a přistupovat k ní s maximální úctou. Je úžasné, že máme zemědělskou krajinu, která je obhospodařovaná několik stovek let.


Krajina snese strašně moc, ale pak se dostane do toho bodu, že už si řekne dost a mám pocit, že současný stav odpovídá tomu, jak jsme se k ní chovali v uplynulých třeba 40 letech.

To znamená, že se na ní vystřídaly generace a generace zemědělců. Ti měli perfektním způsobem zmapované, jakým způsobem se chová a co je možné a co není možné. V současnosti se stává, že jsme spoustu těch informací hodili za hlavu a bereme ji jako kalkulačku. To znamená, když já něco někam vysadím, tak z toho mám takový výnos, když tam nasypu tolik a tolik hnojiv při takovém a takovém počasí.

To je stejné jak kuřata v kleci. Jsou nakalkulovaná, aby v čase dosáhla konkrétní hmotnosti.

Čtěte také

Zasadíme strom a jiný bude sklízet

Martina: Ve studii se zmiňujete, že na Slovensku změřili, že jedlo-bukový les zachytí za 24 hodin až 80 mm srážek, zatímco naše uměle vysazované monokultury smrkové zachytí troj- až desetinásobek méně. Má to teď v tuto chvíli řešení?

Buky v přírodní rezervaci Klenov

Jan Mléčka: Určitě. Na úrovni ministerstva zemědělství jsou plánovaná opatření pro to, jakým způsobem zadržet vodu v krajině. A skutečně tady se mluví o opatření, která přijdou z roku na rok, ale skutečně je potřeba plánovat s tím dvacetiletým, třicetiletým, čtyřicetiletým horizontem. Takže domnívám se, že to řešení je poměrně snadné a postupná změna to umožní realizovat bezbolestně.

Martina: Jak si tedy s tímto problémem, že tady máme smrkové monokulturní lesy, nad to zasažené často kůrovcem a podobně, jak si s tím může z hlediska zemědělství, ale také z hlediska zadržování vody v krajině poradit vaše architektonická studie?

Jan Mléčka: Máme nesmírnou výhodu, že ty smrkové monokultury byly vysázeny poměrně v krátkém časovém úseku a dneska se ocitají na konci své životnosti. To znamená, že v případě vichřic nebo orkánu dochází k jejich masivnímu poškozování a následné těžbě a máme spoustu hektarů volného lesa, kde je možné začít znovu v těch intencích, které naznačujete.

Martina: No, ale to nějakou dobu trvá a …

Jan Mléčka: Určitě. Zasadíme strom a jiný bude sklízet.

Martina: Jakým způsobem počítáte, že by se lidé ve dvoutisícových osadách mohli starat o své zdraví, když jsme zvyklí na velice noblesní zdravotní péči?

Jan Mléčka: Bohužel se blížíme k nepříjemné otázce rozlišit standart zdravotní péče. Asi těžko si dokážeme představit ve dvoutisícové obci nějakou náročnou léčbu nádorových onemocnění nebo nějaké plastické operace.

Musíme se smířit s tím, že zdravotní péče by nebyla na tak vysoké úrovni

Každý sídelní celek má nemocnici, jakýsi základ včetně operačních sálů, který je schopen poskytovat základní spektrum zdravotnických výkonů a kapacita nemocnice je právě možná díky masivní unifikaci a tomu jednotnému použitému modelu několikanásobně navýšit v případě nějakého masivnějšího zranění nebo katastrofy.

Výkony jsou tam poskytovány ve standardní škále, která odpovídá třeba výkonům před dvaceti lety, ale samozřejmě tu špičkovou péči nelze očekávat.

Každý celek je schopen vyrobit si potřebné množství energie

Martina: Určitě ne špičkovou péči, otázka je, jakou péči třeba bez elektrické energie bychom vůbec mohli očekávat. Počítá vaše studie s tím, že elektřina třeba nebude vůbec nebo počítá s tím, že si ji ty celky budou umět aspoň nějakým způsobem vyrobit?

Jan Mléčka: Každý ten celek je schopen vyrobit si potřebné množství energie právě pro provoz nemocnice i v rámci obrany. Tedy energii například do vysílaček a ostatních záležitostí v rámci komunikace. Každý ten celek je, co se týče elektřiny, soběstačný.

Martina: Vy jste velice kladli důraz na to, že budou muset začít ty malé územní celky fungovat jako samostatné jednotky. Že dojde k razantní decentralizaci vlády a ve studii píšete, že „vláda a státní správa je redukována na minimum, jak personálně, tak materielně. Velká většina moci je decentralizována na místní samosprávy“. A já jsem si tak říkala, už jste jim to řekli? Umíte si představit tady toto pozvolné, klidné roztříštění, decentralizování státní moci?

Jan Mléčka: Úžasné na člověku je, že je nesmírným způsobem adaptabilní, že dokáže přežít v naprosto rozdílných podmínkách. Fascinují mě životy stoletých lidí, kteří se narodili v monarchii a odchází v době mobilních telefonů. Několikrát v životě musei prodělat politickou změnu i změnu životního standartu.

Stoletý doktor práv Vladimír Večeřa s pamětním listem Masarykovy univerzity

Já se domnívám, že člověk si zvykne velice rychle. Dokonce natolik rychle, že i u věcí, které jsme před rokem předpokládali jako naprosto nereálné, tak je bereme jako naprosto samozřejmé.

David Daniel: Já si přechod od centrálně řízeného státu k těmto malým celkům představit neumím. To, že se lidé vzdají špičkové lékařské péče, považuju za nejproblematičtější, protože by je bolelo nejvíc.

Bolelo myslím tím, že by to opravdu vyvolalo velké problémy a díky tomu, co říká tady kolega, že je člověk tak adaptabilní, tak by to nakonec lidstvo přežilo, ale ten přechod by byl velice bolavý.

Martina: Kdyby si vaši studii vzal třeba starosta nějaké obce a alespoň některé velice zásadní oblasti začal aplikovat na život svých spoluobčanů a postupoval podle té studie, jak dlouho si myslíte, že by trvalo, než by ten územní celek mohl nabýt nějaké aspoň relativní soběstačnosti?

Jan Mléčka: Já si myslím, že do nejbližších voleb, protože pak už by ho nikdo nikdy nezvolil.

Podpora musí být na státní úrovni, protože spolupráce a sousedství těch jednotlivých celků je nesmírně důležité. To nemůže být Noemova archa, která je uprostřed pouště a která poskytuje možnost přežít. Automaticky by se stala právě centrem těch útoků.

Tam je skutečně potřeba počítat s tím, že to je změna postupná, založená na pozitivní motivaci, nikoliv musíš, ale chceš. Vedla by k postupné proměně krajiny, která by dokázala řešit řadu aspektů, se kterými se dneska aktuálně potýkáme. Jako třeba s migrací a suchem.

Dlouhotrvající sucho odhalilo na Žermanické přehradě léta ukryté pozůstatky staveb. Rezavějící zbytky starého mola

Martina: Ale znamená to, že by se musela proměnit celá země.

Jan Mléčka: Tak podobně jako jakýmkoliv úředním ministerským výnosem si změníte zemi. Jakýkoliv zákon mění zemi a na celé úrovni. Jakákoliv trvající vyhláška mění zemi daleko víc než to, že bude stanoven rozměr jednotlivých polí nebo poměr zalesněnosti v určitých oblastech.

Čtěte také

Schopnost našeho přežití je přímo úměrná tomu, jak pravdivě jsme schopni vnímat svůj aktuální stav

Martina: Já se ještě zeptám tak lapidárně. Byla to svým způsobem jenom hra, anebo byste doporučovali brát ji trochu vážně?

Jan Mléčka: Já teda odpovím protiotázkou, i když se to nemá, a zeptám se, je dětská hra pouhou hrou nebo je to příprava na budoucí povolání? Když si děti hrají na vojáky, tak si ověřují nějaké principy a nějaké základní vazby, které potom dále uplatní ve svém životě.

Je vojenské cvičení hra, anebo je to příprava na nějaký reálný konflikt nebo reálné bezpečí? Tam už se to posunuje ten význam. A podobně je to i v tomto projektu. Pokud definujeme hru tím, co nás vlastně baví, tak je to hra. Nás to všechny nesmírně bavilo a baví nás o tom si i povídat.

Vojenské cvičení Létající nosorožec v Brdech

A zároveň jsme přesvědčení, že minimálně nějaké střípky dopadu do reality to bude mít.

Martina: Aby se společnost změnila, musí to být na jednu stranu dobrovolně, ale na druhou tím prvním krokem bude muset být jistá direktiva, to znamená, bude to muset vycházet ze změn zákonů, z ustanovení vlády a podobně. Ale v tom okamžiku by někdo ze zodpovědných lidí musel přiznat, že se něco takového může stát. Že nejsme na některé změny vůbec připraveni. Nemyslíte si, že právě kvůli tomu, je každá takováto studie dopředu odsouzená k pobytu v posledním šuplíku?

Jan Mléčka: Schopnost našeho přežití je přímo úměrná tomu, jakým způsobem jsme schopni vnímat svůj aktuální stav pravdivě.

Pokud jsme ochotni připustit reálnou situaci, ve které se nacházíme, máme všichni 100% šanci pro to, abychom tou změnou prošli bez poznamenání.

Pokud si budeme nalhávat, že je všechno v pořádku, že jsme mladí, krásní, silní, že dokážeme spoustu věcí, aniž bychom se museli zvednout z pohovky od televize, tak samozřejmě ten konec může být poměrně rychlý.

Taky se domnívám, že je povinností každého zodpovědného politika, aby nepracoval s jednotlivými dílčími emocemi nebo nezískával laciné politické body v tom, že bude systematicky obelhávat vlastní národ, ale aby ho dokázal připravit nebo mu pomoci tou změnou projít.

Záznamy pořadu najdete v iRadiu.