Rada pro tento den - 21.6.

21. červen 2010
Rada pro tento den

Z internetového Receptáře vybíráme užitečné rady a tipy.Jak chovat sarančata

Kdo si našel zálibu v domácím chovu méně obvyklých živočichů, ví, jak zajímavé je chovat například hmyz. Mezi oblíbence z řádu rovnokřídlých patří sarančata. Provází je sice pověst kalamitních afrických žroutů, ale za sklem insektária vyvolávají spíš obdiv.

Některé druhy jsou zbarvené nenápadně, aby splynuly s okolím, jiné naopak výrazně. Sarančím se daří v prostorném insektáriu, nádoba by měla být nejméně čtyřnásobně vysoká, nežli je délka největší saranče. Dno pokryjeme deseticentimetrovou vrstvou vlhké kompostové zeminy nebo směsi rašeliny s pískem. Jde o teplomilné tvory, potřebují teplo mezi 25 až 37 °C, ale stejně tak dostatek čerstvého vzduchu. Jednou za tři dny insektárium orosíme odstátou vodou. Nad dobře zabezpečené, zatížené pletivo, kryjící nádobu, umístíme bodový reflektor a zářivku, neboť saranče, pocházející z otevřených plání, jsou světlomilné. Během růstu se saranče mnohokrát svlékne. K tomu se potřebuje zavěsit. Poskytneme jim proto i vhodné větvičky. Čím se živí? Jejich jídelníček je vegetariánský. Větvičky ostružiníku ve skleničce vody poslouží i jako potrava. Některé druhy sarančí však dávají přednost travám, oblíbené jsou šípkové listy a bodláky, listy buku a dubu.


Jak se rozmnožují? Do substrátu klade samička kladélkem množství vajíček slepených v pěnovité hmotě, která posléze ztuhne v ochranné pouzdro. Podle druhu po dvou týdnech až půl roce se vylíhnou nymfy, často zcela odlišně zbarvené. Lze je bez obav nechat ve stejné nádrži s jejich býložravými rodiči. Až dospějí, budou žít od dvou do šesti měsíců. Další podrobnosti o chovu sarančí najdete v internetovém Receptáři na webu www.ireceptar.cz

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.