Psychiatr Höschl: Zoufalství a beznaděj v Maroku pomáhají tišit turisti, kteří v zemi zůstali

Situace hromadných neštěstí a přírodních katastrof se vyznačují tím, že emocí je mnoho. Od negativních, jako je ztráta blízkých osob, přes určité zadostiučinění těch, kteří přežili. Primární emocí je ale vždy zoufalství a beznaděj. „Ty ale burcují vůli přežít. Je-li totiž život opravdu ohrožen, bojujeme o něj daleko intenzivněji než normálně. Existenciální důsledky a pocity, že nic nemá cenu, přijdou později,“ říká v pořadu Jak to vidí... psychiatr Cyril Höschl.

Velkým zdrojem emocí jsou i záchranné práce. „Přirozenou reakcí obětí totiž je, že záchranné práce často považují za pomalé, nedostatečné, chaotické. Záchranáři, kteří musejí rozlišovat, kdo má naději na záchranu, a kdo už ne, nemohou počítat s momentálním vděkem. Ať teď v situaci hrůzy a paniky udělají cokoliv, vždycky je to v uvozovkách špatně.“

Doživotní jizva

Pátrací a záchranné týmy vyšlou do Maroka Španělsko, Velká Británie, Katar a Spojené arabské emiráty. Lidé v zasažených oblastech ale budou podle prohlášení Mezinárodního Červeného kříže potřebovat pomoc dlouhé roky.

„Nejdůležitější v takových situacích je skutečně lidský kontakt, který se neztrácí a který není omezen jenom na jednu kritickou chvíli. Je zapotřebí, aby lidé v pomoci vytrvali. Ztráta blízkých příbuzných v takovém měřítku je totiž jizva, která se nikdy úplně nezacelí. Život lidí v postižených oblastech už nikdy nebude takový jako předtím. Jde tedy o to, nezapomenout na oběti, věnovat jim opakovaně památku a úctu a s pozůstalými udržet blízkost. To je mimochodem případ i Ukrajiny,“ vysvětluje psychiatr.

Zvláštní normalita

Velkou psychologickou vzpruhou jsou pro místní i turisté, kteří v zemi navzdory katastrofě zůstali. Týká se to hlavně města Marrákeš, kde jsou místní lidé odkázáni na příjmy z cestovního ruchu.

„Hlavně ať turisti platí, možná zní cynicky, má to ale i obrovský psychologický význam. To, že se v zemi nebojí zůstat, přestože nikdo neví, jestli nepřijdou nějaká návazná zemětřesení, je velký projev solidarity. Místní cítí, že v tom nejsou sami. A to je mnohem víc než to, co se utratí v místních tavernách. Je hezké, že všichni hned zbaběle nezdrhli. Zvláštní normalitu bych proto nechápal v negativním nebo cynickému slova smyslu, ale jako projev opravdové solidarity,“ uzavírá Cyril Höschl.