Projekt Architektura nedostatku předpokládá přežití společnosti jako celku, nikoli jen elit

17. listopad 2015
Kolaps civilizace

Co by se stalo, kdyby došlo ke zhroucení dosavadního systému v důsledku přírodní katastrofy, nebo války? Myšlenku, která čas od času napadá každého z nás, dotáhli do teoretických detailů posluchači Fakulty architektury VUT Brno.

Celý koncept má název Architektura nedostatku a je pohledem studentů na to, co by mohla začít dělat města, vesnice i každý jeden z nás a jak bychom měli začít pozvolna měnit své chování, abychom jednoho dne nebyli fatálně zaskočeni.

Hosty Martiny Kociánové byli: vedoucí projektu Ing. arch. Jan Mléčka a novinář David Daniel, který tuto práci zasadil do fabulovaného, smyšleného příběhu, jak by to všechno jednou v budoucnosti mohlo vypadat.

Pokud má člověk skutečně přežít, tak nikdy nesmí být sám

Martina: Jak byste stručně popsal studii, kterou jste vypracovali? V čem je jiná, než ty ostatní, v čem je specifická?

Jan Mléčka: Smyslem celé studie, podobně jako každého živého organismu včetně člověka, je touha přežít. A jsme si plně vědomi toho, že člověk jako jedinec nemůže přežít. Dokonce to není možné ani v úzké skupině lidí.

Pokud má člověk skutečně přežít, tak nikdy nesmí být sám. Člověk není určený k tomu, aby žil sám. Vždycky potřebujeme společnost, a to proto, abychom dokázali projít celou řadou nepříjemných situací: krizí, kolapsů nebo chcete-li katastrof. Takže celý ten projekt, pokud mám stručně charakterizovat, tak je o tom, jak společně přežít.

Martina: Stojí na tom, že se společnost postupně proměňuje. Že to není nějaká skoková změna. Je to, myslíte si, jediná šance?

Jan Mléčka: Pokud vezmu základní rozdíl mezi evolucí a revolucí, tak zatímco evoluční změna je postupná a vede k přežití, tak revoluční skoková změna znamená jakýsi návrat zpět.

Každá revoluce, byť je motivovaná sebelepšími úmysly, tak v konečném důsledku vždycky posune společnost zpět a nějakou dobu trvá, než dosáhne zpátky na jakési standardy, na které byla zvyklá.

Každá revoluce je krokem zpět

Proto jsme záměrně zvolili koncepci postupné změny tak, jak se proměňuje společnost, a každá společnost i naše se poměrně výrazně proměňuje v čase. Rok za rokem, desetiletí za desetiletím.

Pomocí několika málo vstupů do tohoto procesu změny lze postupně dosáhnout stavu, ve kterém budeme jako společnost maximálně odolní, maximálně rezistentní vůči případným změnám, které můžou přijít.

Martina: Řekněte mi, jak se rodily plány na přežití po kolapsu? Protože vaše studie se týká jakési postapokalyptické doby, ale zároveň velice intenzivně pracuje s dobou před touto zásadní změnou. Kladete důraz právě na tu přípravu.

Jan Mléčka: Důležitá byla volba perspektivy. Mohli jsme k tomu přistoupit jako skutečně k profesionální vědecké práci a snažit se to naplnit jako téma, které pak představíme veřejnosti. Mohli bychom říct, my jsme vás přišli spasit. Byla by to mesianistická poloha směrem shora, což by mělo patrně za výsledek, že by se to uložilo do šuplíku a všichni se na to snažili co nejrychleji zapomenout.

Proto jsme zvolili perspektivu zezdola. My to s těmi lidmi společně spoluprožíváme prostým pozorováním aktuálního života jednotlivých okamžiků dne.

Dobrý hospodář v okamžicích, kdy má dostatek, kdy se urodí, tak plánuje, jakým způsobem uloží zisk, aby potom, když bude třeba neúroda, dokázal přežít.

Podobně poměrně malými změnami ve stávajícím chování společnosti, které jsou víceméně založené na dobrovolnosti, na sociálních vazbách mezi lidmi a posílení sociálních vazeb mezi určitými skupinami lidí, jsme se dostali do fáze, že dokážeme vytvořit jakousi společnost, která je připravená. Dokonce si troufám říct, že ideální stav je ten, že by ten kolaps prožila tak, že by ho ani nevnímala, že vlastně by fyzicky nenastal.

Studie předpokládá přežití společnosti jako celku, nikoli jen elit

Martina: Teď se na něho začínáme společně těšit. Jsme připravení?

David Daniel: Mě na tom zaujalo to, že ten koncept je promyšlený pro všechny. Že se na tom řešení katastrofy budou podílet všichni, každý podle svých možností a dobrovolně.

Cílem je vytvořit jakousi transformovanou společnost, která bude dál fungovat a bude mít nějakou perspektivu. Přijde mi to velice zajímavé. Je to rozdíl od prepperů, kteří podle mého názoru trochu infantilně budují tajné bunkry, shromažďují potraviny, benzín, zbraně a počítají s tím, že jednou prostě ti hloupější buď zahynou dobrovolně sami anebo je ti preppeři v sebeobraně budou muset postřílet.

Čtěte také

Jan Mléčka: V naší perspektivě u nás na prvním místě vždycky stál člověk a společnost jako celek. To znamená otázka přežití, přežití té změny nebo té katastrofy nikdy nebyla otázkou elit nebo vybrané určité skupiny lidí, nějakých fyzicky zdatných jedinců nebo odborníků v určitých profesích, kteří byli předurčeni k tomu, aby přežili a založili novou rasu, nový svět.

Pro nás je společnost v celé šíři, včetně těch negativních projevů, výsledek evoluce.

Ztratili jsme směr a stali se z nás Bludní Holanďané

Proto se snažíme zachránit nebo umožnit projít společnosti jako celku. Nikoliv jen určitým uvědomělým nebo komunitním skupinám. Ale lidem v nejširším možném slova smyslu, společnosti, prostě každému člověku.

V rámci povinných vojenských cvičení a pravidelných ročních akcí budují Švýcaři mezi sebou neuvěřitelně silné vazby

Martina: Vy počítáte s tím, že se lidé budou uvědoměle připravovat na změny, které mohou přijít. Není toto právě to nejslabší místo vaší práce? Protože podstatou člověka je, že změny k nepříjemnějšímu nechce vnímat, vytěsňuje je. Ale vy s nimi pracujete jako s hnací silou.

Jan Mléčka: Je to o pozitivní motivaci. To znamená „já chci“. Chci se toho zúčastnit. A jak jsem říkal o těch drobných změnách, tak vlastně my používáme jevy, které ve společnosti už jsou, a my je pouze nějakým způsobem posilujeme.

Martina: Které třeba?

Jan Mléčka: Jsou to vazby mezi městem a venkovem, mezi konkrétními rodinami, ke kterým se v případě katastrofy obyvatelé měst nastěhují. To je zásada, že společně prožitá zkušenost neuvěřitelným způsobem posiluje přátelské vazby mezi lidmi.

Jestli někdo z posluchačů byl třeba ve skautu, tak ví, že ta nesourodá skupina lidí od kluků, co sekali dřevo ve čtyřech letech, až po kluky, kteří do deseti let nebyli bez rodičů v lese, nějakým způsobem společně na skautském táboře existovala.

Výsledkem toho je, že přátelství, která člověk navázal ve skautu, trvají celý život.

Skauti pracují i v lesní školce v Harcově v Liberci

Podobným způsobem funguje i švýcarská armáda. V rámci povinných vojenských cvičení a pravidelných ročních akcí budují neuvěřitelně silné vazby. Ty se pak promítají do celého života, včetně politiky. Vazby z armády si potom nesou všude s sebou.

Prostou motivací a aktivitami, které jsou společné pro obyvatele měst i vesnic, poměrně velice snadno dosáhneme nenuceného sblížení.

David Daniel: Mně na tom projektu přijde dobré, že je tam spousta věcí nedopovězených. Třeba zrovna to, jak se stane, že se lidé z měst naráz seberou a začnou bydlet ve dvoutisícových soběstačných jednotkách.

To samozřejmě je - i se zapojením značné fantazie - dost nemyslitelné. Nicméně on ten projekt to neřeší a jenom navrhuje určité body.

Jsou to návrhy lidem „Podívejte se, takhle možná jednou můžete přežít“. Když si z toho vezme někdo tohle, někdo něco jiného, zaplať pánbůh.


David Daniel: Určitě podle mě vůbec nelze vytvořit jakýkoliv samospasný projekt, který by lidstvu zaručil, že nějak hezky pěkně komplet celé přežije.

Martina: My už jsme se tady několikrát dotkli migrace, to znamená, že lidé se budou z měst přesouvat do menších celků.Ve vašem příběhu píšete: „Šlo to dlouho a postupně. Ve městě se pomalu přestávalo dát žít, ale nikdo si toho nechtěl všímat.“Tak tedy, jakým způsobem jako studenti a jako architekti řešíte přípravu lidí na to, že se zvolna začnou velká města spíše tříštit?

Pavučina po dešti

Jan Mléčka: Řešili jsme to ve dvou úrovních. Jeden byl skokový zlom, kdy vnější okolnosti v rámci technologického selhání – blackout nebo válečný konflikt – donutí lidi k velice rychlé změně.

To bylo řešeno evakuačním plánem, kdy konkrétní ulice byly distribuovány do konkrétních vesnic. Každá rodina měla konkrétního partnera.

A druhá úroveň by byla případná postupná změna, třeba sucha a neúrody, kdy lidi byli okolnostmi donuceni město opustit. Ale odcházeli organizovaně do konkrétního připraveného místa, které společně v rámci budování vztahů s venkovem v tom konkrétním místě vybudovali.

Čtěte také

Martina: Když se podívám znovu do vašeho deníku, tak píšete: „Když jsme začali budovat skleníky, zdály se strašně předimenzované, všechno to vypadalo jako hra. Tehdy jsme ještě neviděli, že jde vlastně o nácvik na konec světa.“ Jak dlouho si pánové myslíte, že by tento nácvik musel probíhat, abychom si pak případně té razantní změny ani nevšimli?

Jan Mléčka: Ideální by bylo, kdyby se ten nácvik stal nedílnou součástí životního a každodenního stereotypu. Abychom naprosto automaticky vnímali, že se periodicky několikrát do roka zúčastníme jakýchsi aktivit, které nás jakousi motivační formou nebo klidně formou hry připraví na tu postupnou změnu.

Až by to bylo naostro, tak bychom to téměř nepostřehli, protože by to byla jedna z epizod té hry.

Připravíme si prostředí mimo město, do kterého se potom navracíme. Tedy nikam neodjíždíme, ale vracíme se

Martina: Mě by zajímalo, do jaké míry jste snílci a do jaké míry jsou vaše návrhy akceptovatelné obecně a transplantovatelné do našeho života. Zamýšleli jste se nad tím?

Jan Mléčka: Takže samozřejmě jako každý snílek pevně věřím, že naše plány jsou realizovatelné a naprosto reálně. To je sen každého snílka. A snažili jsme se vycházet ze skutečné situace a ta opatření a kroky, které navrhujeme, vycházejí z reálných údajů a reálných možností naší společnosti.

Martina: Kde jste sebrali údaje?

Jan Mléčka: Důležité je si říct, že to byla semestrální práce, to znamená, že byla zpracována v průběhu 3 měsíců skupinou asi 20 lidí. Jednotlivé okruhy nebo činnosti byly rozděleny mezi takzvaná jednotlivá ministerstva, pracovní skupiny, které garantovaly vždycky jakousi odbornost, základní odbornost té řešené oblasti. Ta ministerstva mezi sebou komunikovala.

Martina: To byla ministerstva utvořená ze studentů?

Projekt zpracovala ministerstva tvořená ze studentů

Jan Mléčka: Ano.

Martina: To je fajn, ale není to úplně relevantní zdroj.

Jan Mléčka: Určitě ne, ale nevěřila byste, kolik validních informací byli studenti schopni za krátký časový úsek získat. Já sám jsem byl kolikrát překvapen, kolik poznatků člověk vlastně nevěděl. Bylo to nesmírné kvantum dat a díky tomu, že to je z perspektivy zezdola, tak se v té vzájemné diskusi dvaceti lidí spousta věcí se vytříbila.

Martina: Vy ve vašem plánu máte napsáno, že zahrnuje co nejplynulejší evakuaci do sídelních jednotek. A tady se vlastně každý posluchač musí zeptat, jakých sídelních jednotek? To jsou ty sídelní jednotky, které si už budeme předtím vytvářet tak, že budeme jezdit někam na venkov a tam někomu pomáhat a on nás pak pustí do jedné komůrky? Tak je to myšleno?

Jan Mléčka: Ano. V rámci posílení konkrétních vazeb s konkrétní sídelní jednotkou v té přípravné fázi si v současnosti připravíme prostředí, do kterého se potom navracíme. Tam jde skutečně o tu perspektivu, že já nikam neodjíždím, ale já se vracím.


Jan Mléčka: Já se vracím do místa, kde mě očekávají a kde jsem zvyklý. Takže se vůbec nic nezmění a zvlášť třeba pro děti to je skutečně výlet na chalupu, který se protáhne třeba na 10 let.

Martina: Máte takovou spádovou oblast, do které se můžete uchýlit?

David Daniel: Já si celý život buduju svůj dům na okraji Brna tak, aby byl mou jedinou spádovou oblastí. Uznávám, že je to trochu prepperské, ale pořád mně to funguje jako dost dobré doupě. Ale dovedu si představit, že v případě nutnosti opustit město, bych se musel naučit žít někde jinde.

Martina: To je asi ten přístup, který není podle vašeho plánu nebo vaší studie životaschopný, protože podle všeho by pan Daniel už měl pracovat na tom, aby někam patřil.

Jan Mléčka: Takovým direktivně způsobem to rozhodně nelze vnímat. Důležité je si uvědomit, že pracujeme s dobrovolností a motivací. Pokud si pan Daniel buduje svůj dům jako hrad, je to čistě v jeho kompetenci, ale pokud je ochoten ho opustit, tak je to jenom v pořádku.

David Daniel: Pokud dojde ke katastrofě, tak to bude hrozně bolet. Lidem stačí k neštěstí mnohem méně

Martina: Pokud pak bude ochoten ho sdílet s půlkou Brna, viďte?

David Daniel: Jsem přesvědčený, že pokud by k něčemu takového docházelo, tak to bude hrozně bolet a určitě to nebude poklidný a uvědomělý přesun lidí z jednoho místa na druhé. Dnes stačí mnohem méně závažný podnět k tomu, aby si lidi ubližovali, aby se lidi zbláznili, věšeli a dělali sami sobě bolest, takže žádná takhle masivní změna nemůže proběhnout bezbolestně.

Jan Mléčka: Na druhou stranu, kdybyste věděl, že vaše přežití závisí na tom, že se svou rodinou vyjedete na chatu, kde máte zajištěné potraviny a připravený prostor, tak byste se pravděpodobně rozhodl pro tuto možnost.

David Daniel: Jenomže tady bude 10 milionů lidí a ne všechna sídla z těch, která budou vytipována z těch 5 tisíc nebo kolik jich je, budou stejně dobrá. Lidi si budou závidět. To je přece naše česká a obecně lidská základní vlastnost. Čili tam může nastat neuvěřitelné množství různých typů konfliktů a taky nastanou.

Martina: Ale pokud architekt takovouto studii vypracovává, tak pokud pracuje na místě, ve kterém by měli žít lidé, tak musí s lidskou přirozeností počítat.

Jan Mléčka: Určitě. Středem naší práce je vždycky člověk a od toho se všechno odvíjí. Ty patologické jevy, které zmínil pan Daniel, se stávají nedílnou součástí našeho plánu.

Středem naší studie je vždycky šlověk

Ale díky tomu, že by se přesun stal součástí stereotypu, tak tu evakuaci můžeme přirovnat k pátečnímu výletu na chatu, bude podobná atmosféra.

Masivně se sice opouští půl města a stěhuje se na chatu, ale přichází do připraveného prostředí, kde mají všechno zajištěno. Já nepotřebuju balit piano, rodinné šperky a nepotřebuju cokoliv kamkoliv ukrývat. Já vím, že vlastně přicházím do místa, kde jsem očekáván.

Martina: Neumím si představit, že by nějaká vesnice na základě toho, že si třeba přečtou vaši studii a vezmou ji za svou, že by si kolem své obce začala budovat nějaký obranný systém. Kde na to vezmou peníze?

Jan Mléčka: Měli jsme zásadu, že vlastně každý zásah, který navrhujeme, nesmí naplňovat pouze jeden jediný požadavek, třeba té obrany, ale musí řešit ideálně 2 až 3 problémy zároveň.

Kupříkladu modifikace otevřené zemědělské krajiny, která je vlastně znovu přehrazována lesy, které slouží jako zásobárna dříví, poskytují základní obranou funkci a můžou nabízet tolik potřebnou možnost zadržování vody v krajině.

Zemědělská krajina je znovu přehrazována lesy

Zvyšují celkovou retenci krajiny, takže tímto zásahem i v rámci projektu řešíme aktuálně nastávající sucho nebo úbytek vody.

Náš projekt počítá s unifikací, proto musí být koordinovaný na úrovni státu

Martina: Když vycházím z vašeho názvu Architektura nedostatku, tak tato snaha o život v nedostatku bude muset vycházet od každého jednoho člověka anebo spíše očekáváte, že třeba na úrovni vlády, státní správy, samosprávy?

Jan Mléčka: Já věřím v demokracii, pokud jsme si zvolili vlastní volené zástupce, tak předpokládám, že dokáží za nás rozhodnout adekvátním způsobem.

Martina: Nepřemýšlíte o tom, že byste tu studii třeba předložili k úvaze starostům malých, větších obcí, zkrátka samosprávným celkům?

Jan Mléčka: Náš projekt počítá s masovou unifikací. To znamená, že všechny samostatné celky, které vznikají, tak jsou si nesmírně podobné. Čímž trošku vycházíme naproti té naší tradiční české závisti a proto je skutečně potřeba to koordinovat na úrovni státu.

To znamená jak zásobování, tak budování meziskladů léčiv, provizorních letišť. Zajištění energetické soběstačnosti v rámci příprav. Díky tomu, že to je vlastně unifikované, kdy každý celek je identický a jenom se mění podle přírodních podmínek té konkrétní lokality, tak je potřeba, aby k té koordinaci docházelo na státní úrovni.

Česká vesnice


Jan Mléčka: Pokud bychom počítali s oslovováním konkrétních starostů, tak se obávám, že bychom se nikdy nedomluvili.

Všechno, co si tady vyprávíme, velice pěkně vypadá, ale vždycky je otázkou, jak to funguje v praxi. Proto jsme si se studenty vybrali konkrétní místo, je to obec Střílky na Moravě.

Tam jsme si ověřili životaschopnost toho scénáře. V praxi to znamená doplnění populace na požadovaný počet dvou tisíc lidí. Každý z těch obyvatel v tom doplněném stavu má přesně stanovenou profesi, je stanoven počet vojáků, počet policistů, počet lidí, ale samozřejmě ty profese jsou podle aktuálního stavu vzájemně zastupitelné a vzájemně nahraditelné.

A všechno včetně propočtů soběstačnosti je v té konkrétní obci propočítáno a je ověřeno, že to je reálné.

Martina: Vy jste se toho při zrodu této studie dozvěděli mnoho. Pracovali jste na ní měsíce, přemýšleli nad všemi možnými alternativami. Uklidní to člověka anebo spíše naopak?

Jan Mléčka: Mám děti, a když je ráno probouzím a v místnosti je teplo, když jim připravuji snídani, když s nimi jdu po ulici a vnímám tu fascinující komplikovanost celé naší společnosti, tak se neubráním úvahám, co by se stalo, kdyby tento nádherný, ale nesmírně komplikovaný systém přestal fungovat.

Další pokračoaváni rohovoru si na Dvojce můžet poslechnout 24.11. v 18:30

Záznamy pořadu najdete v iRadiu.

Spustit audio
autoři: Martina Kociánová, Ladislav Henek