Přepis pořadu Jak to vidí - 5.1.

5. leden 2009

Hostem pořadu Jak to vidí Českého rozhlasu 2 - Praha byl psychiatr Jaroslav Maxmilián Kašparů. (Od 1. září 2008 zveřejňujeme /až po 24 hodinách, u pátečního pořadu až v pondělí/ needitované přepisy půlhodinových talkshow našich hostů. Tento pořad zde také najdete ve zvukové podobě.)

Jak to vidí Jaroslav Maxmilián Kašparů

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Klidné všední posváteční pondělí, je 5. ledna. Příjemný den přeje Daniela Brůhová. Začíná Jak to vidí, dnes s psychiatrem Maxem Kašparů, který by mě měl slyšet v jihlavském studiu Českého rozhlasu. Pěkný den.

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Slyším vás velice dobře, přeji pěkný den prvního rána prvního pondělí prvního týdne tohoto roku.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkujeme. Mám radost, že jste se z Pelhřimova do Jihlavy dostal bez problémů. Silnice byly zapadané?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Dostal jsem se, ale s problémama. Silnice jsou zapadané, počítal jsem s tím, vyjel jsem o půl hodiny dříve, abych tu byl včas.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
To se podařilo. Budeme probírat témata různá, například předsevzetí novoroční. Někteří z nás ho ještě drží, doufejme, pět dní po Novém roce. Budeme mluvit i o plynutí času a také o Evropské unii a o tom, co by Česká republika mohla dokázat jako předsednická země, tedy co bychom si my přáli. Ale měli bychom asi začít těmi předsevzetími. Už jsou pět dní stará, co myslíte?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
No, už jsou pět dní stará, ale některá už zemřela. Po tom porodu 1. ledna. Ono ...

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Mě by, mě by zajímalo, jestli vůbec byste doporučoval, abychom si dávali předsevzetí právě 1. ledna?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Doporučoval. Vždycky se má začít od nějakého data. Sice jedna píseň, kterou mám velice rád, zpívá nečekej na svůj den, na svůj velký den, každá chvíle se ti nabízí. Je to pravda, že každou chvíli můžeme udělat nějaké předsevzetí, ale taková ta zásadní, která by měla být dlouhodobá, tak ta se vždycky váží s něčím. Buďto s dnem narozenin, nebo se dnem Nového roku, nebo jiným významným datem, aby si to člověk pamatoval, od kdy začal a jak dlouho už v tom dobrém vydržel. A ten 1. leden se pamatuje velice dobře.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Ten se slaví, před tím se slaví Silvestr, potom člověk přemýšlí 1. ledna, co všechno naplánuje do nového roku a co provedl ten minulý rok. Doporučujete, abychom bilancovali?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Doporučuju, je dobré, podívat se občas přes rameno. Podívat se dozadu, ale ne proto, abychom se sebeobviňovali, abychom si dávali výčitky, co jsme to všechno v tom loňském roce pokazili. Ale z toho důvodu, abychom si udělali takovou obecnou inventuru, která je vlastně odrazovým můstkem také pro ta novoroční předsevzetí. Já vím, že na Silvestra si řada lidí řekne, no, celej rok, celej rok, celou pětiletku nebo desetiletku zpátky kouřím, tak já bych toho asi měl nechat. To je takový jediný den v roce, kdy si lidé to předsevzetí dávají, hlavně vyznavači nikotinu. Ty s tím přestávají a nositelé nadbytečných kilogramů. Tak ty se na toho 1. ledna vždycky připravují, protože když se podívají ne dozadu, ale když se podívají na váhu. Zvláště ti obézní, tak si říkají, no, tak bych od toho 1. ledna měl přestat, buď s tím, buď s tím zvyšováním váhy, začnu něco držet, to znamená dietu, anebo si řeknou, něco pustím, a to je ten kuřáckej zlozvyk. Ale co je zajímavé na těch předsevzetích, já si toho všímám už pár let, že pokud je hodnotím, tak mi vychází, že nejčastěji lidé se zříkají právě těchhle dvou pojmů, nikotin a nadváha. Je zajímavé, že podobná předsevzetí si nedávají alkoholici. Ale ono to má logiku. On totiž nikotin a přebytečné kilogramy nezatemňují mozkovou kůru a kuřák i tlouštík dobře ví, že s tím musí něco dělat. Kdežto alkoholik se nikdy za alkoholika nepovažuje a dochází tady k takové paradoxní situaci, které se v matematice říká nepřímá úměra. Jo, čím více někdo pije a opíjí se, tím méně je si vědom, že se z něho stává opilec. Ale to jsou ta předsevzetí, která jsou taková všeobecná. Já bych doporučoval, že by si měl člověk dávat i předsevzetí jiná. S tím se setkávám velice málo, anebo skoro vůbec ne. Například předsevzetí k nápravě mezilidských vztahů. Což tak od Nového roku, že by taková nevěrnice začala být věrná, nedbalý otec by byl od 1. ledna dbalý otec, tchýně, která se mladým plete do života by od 1. ledna byla tchýně, která se neplete do života a špatný student, který proflámoval celý rok, tak by si od 1. roku, ledna dal závazek, že by s tím začal. Čili tato předsevzetí, s těma já se nesetkávám.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Jenže ta se nedají ani změřit, ani zvážit. Pokud někdo hubne, tak vstoupí na váhu a hned vidí, přibral, ubral, pokud někdo přestává kouřit, ví, jestli omezil cigarety nebo jestli tomu zlozvyku opět propadl. Ale tohle? Jak to změříme?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
To změříme jedině tím, že nám to zpětně vrátí to okolí. Jestliže my budeme dobří, budeme noblesní, elegantní vůči těm ostatním lidem, jestliže ta tchýně, kterou ani ten její vlastní potomek nemá rád pro to, proto co dělá, tak ona by to po určitém čase pocítila. A to je právě to, co jste říkala, že tohle se nedá ani změřit, ani zvážit, tohle je záležitostí srdce. Ono totiž ta váha je vidět. Těma našima očima. I ten přírůstek finanční v té peněžence, když člověk přestane kouřit, ty cigarety jsou velmi drahé, tak je také vidí těma svejma očima. Ale, jak říkal Exupéry, v životě je také důležité to, co je očím neviditelné, neboť správně vidíme jenom srdcem. A při těch předsevzetích, která se týkají oněch mezilidských vztahů, to nevidíme očima, ale cítíme to srdcem. Pokud ty "srdeční oči" máme skutečně otevřené dokořán.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Pokud ty srdeční oči nejsou oči opilcovy, který opravdu necítí, že by nějaký problém byl na jeho straně, ale většinou si myslí, že veškeré problémy jsou na straně těch druhých.

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano. Já jsem měl nedávno v ordinaci takovou dvojici, manžela a manželku, manželka přivedla svého muže alkoholika a seděli tam oba dva u mě. Já jsem říkal té paní, proč jste tu? A ona říká, manžel pije. A on se za to tak trošku styděl, což si myslím, že je dobrý počátek k tomu, aby s tím něco dělal. Já mu říkám, proč pijete? A on mi říkal, protože je na mě manželka strašně zlá. Já říkám, a proč jste na něj, paní, zlá? A ona říká, no, protože on strašně pije. A takže z tohoto bludného kruhu je bylo potřeba vytrhnout, dostat je ven. My tomu, že nejenom alkoholik, ale v podstatě každý člověk, který je egoista, který je sobec, který je centrovaný sám na sebe, který trpí sebeláskou, tak on má jednu takovou tendenci. On vždycky svaluje vinu na toho druhého. V psychologii se tomu říká extraponitivita. Vinen jseš ty. A tím ukazovákem vždycky ukazuje na toho druhého. A jeden můj profesor vždycky to ukazoval při přednášce, když na někoho ukázal tím ukazovákem, tak všimněme si, že ten třetí, čtvrtý a pátý prst jsou ohnuty směrem k nám. Čili, když na někoho ukazujeme jedním prstem, tak tři prsty ukazujou na nás. A on tím vždycky dokladoval, že dříve, než na někoho ukážeme prstem a vyslovíme výčitku, která v psychologii se jí také říká, že to je agrese slabocha, výčitka je agrese slabocha, abychom si uvědomili, že ty tři prsty ukazují na nás a že za to můžeme také my. A to je další důvod, další silvestrovská inventura k tomu, abychom od 1. ledna začali jinak. Ale kdo to nestihl 1. ledna, tak další takový veliký den, kdy se dají dělat nová rozhodnutí, to je zítra, na Tři krále. To je také veliký svátek, který se spíše drží na východě, ta pravoslavná řeckokatolická církev drží tento svátek, někdy daleko aktivněji než narození. A nemusí člověk, který by selhal mezi 1. a 6. lednem, upadat do pesimismu a deprese a řekne si, dobře, tím mým novým startem bude 6. leden.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to je krásná výzva psychiatra Maxe Kašparů. Posloucháte Český rozhlas 2 Praha.
Dnešní Jak to vidí, se dívá očima psychiatra Maxe Kašparů, který sedí v jihlavském studiu Českého rozhlasu, na svět. My jsme už probrali předsevzetí a měli bychom se dotknout ještě jedné důležité věci, a to je plynutí času. Já myslím, že 1. leden, konec roku a začátek roku je doba, kdy si uvědomujeme, že jsme zase o krůček starší. Je to tak?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano. Je to tak, je to vlastně jediný den v roce, ten 1. leden, který nám to dává najevo administrativně. My si někdy můžeme uvědomit, že stárneme, podle dětí, které rostou vedle nás. Ale to nám neříká tolik, jako když se nám zase na kalendáři ukáže, že jsme starší. A to je vždycky ten 1. leden. Ono s tím časem, on je to takový zvláštní pojem. To, no, to je pojem, který patří jak do fyziky, už jako děti jsme se učily o čase, už na základní škole, ale on také patří do filozofie. Filozofové se věnovali hodně času, protože čas, prostor, hmota, to jsou veličiny, které jsou v rajonu péče psychologů, pardon, filozofů. A oni o nich filozofují. No, ale potom je to záležitost každého člověka, i když není fyzik, ani filozof, tak každýho se nás týká. Prostě nám byl dán čas. Čas, to je dar. Já jsem nedávno na jedné přednášce dostal otázku, zda je pravda, ptal se mě posluchač, že ten čas bychom měli uspořádat tak, že v jeho první polovině našeho života, bychom měli přijímat, získávat informace, přijímat zkušenosti. A v druhé polovině našeho života bychom je zase měli věnovat, rozdávat. A já jsem si v tu chvíli uvědomil, co je to polovina života? Pro některého člověka je to patnáct let, pro jiného člověka je to čtyřicet let. Pro jiného to může být i padesát let, ta polovina života. To je právě to, že my nevíme. To je jediný dárek, který dostáváme při narození, který nemůžeme rozbalit. Všechny ostatní dárky, a teď jsme to zažívali o Vánocích, jako s takovým napětím, očekáváním rozbalujeme, i když trošku tušíme, co tam bude, ale někdy jsme překvapeni. Ale čas je jediný dar, který jsme dostali a nemůžeme ho rozbalit. Nemůžeme se podívat, kolik ho máme, tedy na kvantitu. Ale my se nemůžeme podívat ani na jeho kvalitu. Zda ten čas pro nás bude dobrý, prožijeme ho krásně, anebo toto bude čas velikých trampot. A kromě toho ten čas má ještě další takový atribut, takový znak a tím je jeho relativnost. On je velice relativní. Jestliže budeme s příjemným člověkem, dva zamilovaní sedí v parku na lavičce, tak hodina je pro ně minutou. Ale jestliže si sednou do mraveniště, tak minuta pro ně bude hodinou. Čili to je velice relativní, co řekneme, že je krátký čas a co je dlouhý čas. Ale my bychom, protože už si ten čas nemůžeme rozbalit, tak bychom se nad ním měli zamyslet. Ne nad obsahem času, ale nad tím, jaký my sami tomu času dáváme obsah. Ne jenom, co on dá nám, ale také co my dáme jemu. A to si myslím, že je veliký kapitál, z kterého do budoucna každý člověk může pobírat smysluplné úroky.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě myslím na to, že čas je svým způsobem i loupežník, protože ty krásné chvíle krátí a ty těžké chvíle, třeba když je člověk nemocný, tak velice prodlužuje. A potom s ním hospodařit, to je obtížné, protože s takovým loupežníkem se těžko vychází.

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano, s časem se totiž nedá vyjít. On je svým způsobem soupeř, ale také je lékař. Já se tady přiznám, že my psychiatři dost spoléháme na to, že spoustu problémů u lidí vyřeší čas. Jakoby to byl náš takový sekundární lékař. A my také něco necháváme na něm, protože čas léčí. Ale já si teď vzpomínám, myslím, že to byl náš básník Orten, který se nedožil dlouhého věku, protože umřel asi ve čtyřia, v pětadvaceti letech, čili dostal toho času velice málo. A on o něm řekl toto: "Čas je šarlatán, neboť léčí, jenom když chce." Já znám i osudy lidí, u kterých čas nehojil, ba naopak čas ještě tu ránu jitřil a prohluboval. Čili on je to dárce, loupežník, lékař, šarlatán, nepřítel ...

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Soupeř.

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
... soupeř. Víte, krátce mluvíme o jednom pojmu a kolik bychom mu mohli dát názvů a pojmů. Je to zajímavé, toto téma času.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
O čase, který je dar, především dar, o tom mluví psychiatr Max Kašparů. Společnost vám dělá Český rozhlas 2 Praha a pořad Jak to vidí, dnes se v něm na svět svým netradičním způsobem dívá psychiatr Max Kašparů. My bychom se měli posunout v čase a podívat se na to, co začalo od 1. ledna. Česká republika předsedá Evropské unii. A já se dnes v Hovorně před desátou budu ptát na to, co by lidé chtěli, aby Česko za dobu svého předsednictví dokázalo. Pane Kašparů, myslel jste na taková přání?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano. A jako lékař, my máme takové heslo "Primum nomino Cere" - "Především neuškodit". To je zásada každého lékaře, který se pouští do nějaké operace, nebo do jakéhokoliv druhu terapie, aby především neuškodil. Když už nemůže moc pomoci, což je jeho úkol, udělat dobro u toho pacienta, tak neuškodit. My si musíme uvědomit, že i ta Evropská unie je svým způsobem někde nějak nemocná. Není to celkem absolutně zdravý organismus. A ...

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Mohl byste být konkrétnější? Co tím myslíte?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Já si myslím, že v Evropě je, jsou určitá napětí, například na jedné straně, teď tady použiju myšlenky jednoho pravoslavného synodu, který říkal, že Evropa je ekonomicky obr, ale duchovně, že to je trpaslík. A že tady je to velikánské pnutí mezi tím mít a být. My chceme mít, ale už méně se snažíme být. Myslím, že na Nový rok na toto téma také trošku mluvil bývalý prezident Václav Havel, že té Evropě chybí duch. Že jí chybí jakási duše, že my jdeme technicky nahoru, ekonomicky se držíme poměrně vysoko, ve srovnání s minulostí, ale narůstají nám tady negativní jevy, že roste nám tady kriminalita, máme obavu z terorismu, rozpadají se nám rodiny, je tady velmi rozšířená a rozšiřující se, bohužel, drogová scéna. A s tímhle tím se vším se musí také něco dělat. Nejde jenom vo ty peníze a paragrafy, což je asi jako největší část práce politiků. Nejen u nás, ale v celé Evropě. My se taky musíme dívat na ty věci, o kterých už jsme dneska hovořili, že nejsou viditelné těma našima fyzickýma očima, ale tím srdcem. Čili abysme také měli nějaký ty mravní, etický, morální hodnoty v té společnosti. A na druhé straně máme, že jo, třeba Německo, Francie, ale zase tady máme takové státy, které teprve vstupují, jsou to státy malé, mají svoje problémy. A my vlastně, stáváme-li se jedním organismem, nemůžeme říct, že se nás to netýká. Tak v tomto smyslu já vidím některá negativa, která v té Evropě jsou a měly by se léčit. A teď je tady ten český lékař. A také český vedoucí, který má, bohužel, a to je to, co je někdy bohužel, ale také na druhé straně to může být bohudík, my na to máme poměrně krátký čas. My máme politiky, kteří jsou schopní, ale mají krátký čas na to, aby se ukázali. Ale zase je to dobře, že to je krátký čas, aby neukázali nejenom, že jsou schopní, ale že jsou také všehoschopní. Takže abysme zase něco nepokazili. Já si myslím, že obecně ta doba toho půl roku je pro velmoc, jako je Francie, Německo, že jsou to doby krátké, stejně jako na nás. Ale na druhé straně nebyl bych pesimista, to nikdy nejsem, ta Evropa je taková loď, která je nějak nastavena na určitý kurz, na určitý program, na určitý přístav, kudy má plout po té vodě toho času. A že s tím kormidlem už se nedá nějak moc točit na druhou stranu doprava, doleva nebo zpátky. Čili kurz je nastaven, jde jenom o to, aby to předsednictví České republiky v té Evropské unii bránilo tomu, aby jsme se uchýlili o nějaký ten stupeň, nebo tu vteřinu té šířky a délky zemské na jinou stranu, než bychom měli plout. Ale my jsme teda do toho spadli poměrně rychle. Už náš ministr zahraničí teď musí řešit otázku Blízkého východu, a takže my nevstupujeme do klidných vod tohoto moře, ale tady se ukáže skutečně zátěž, zda jsme schopni být takovými těmi kormidelníky na klidných vodách, anebo být skutečně admirály na těch vodách neklidných. Čili takhle bych asi viděl a fandil jsem té naší zemi. Ale uvědomme si ještě jednu věc. Každá ta země, i ta Česká republika, má určitou historickou paměť. Každý národ má svoji historickou paměť a my se můžeme do té Evropy v tom smyslu jejího předsednictví chovat buďto psychologicky, sociologicky, anebo historicky neohrabaně. Já bych neřekl špatně, ale neohrabaně. My jsme v takovéhle situaci nikdy nebyli. Vždyť ono by se vůbec nedalo divit, že máme trému z takovéhle role. My jsme byli tři sta roků pod Habsburkama, pak jsme se sotva nadechli, už přišli Němci, pod kterými jsme tady byli, pod fašisty, pak jsme se moc už moc nenadechli a už tady zase byli Sověti a najednou jsme se nadechli a můžeme být těmi, kteří to Evropě takzvaně osladí. A tohleto mě trošku trápí. Já když jedu po dálnici a vidím, že to teda chceme Evropě osladit, tak jsem si říkal, proč jsme si vybrali takový špatný heslo, nešlo by říct, v Evropě to trošku rozsvítíme, nebo tu naši Evropu trošku posuneme, ale my jí to rovnou chceme osladit. A to si právě říkám, že je jakési odbřemenění toho, co tady bylo, ty desetiletí a století a najednou jako bychom chtěli říct, my vám to ukážem. Já bych...

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Nevnímáte to pozitivně to heslo, osladíme to?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
No, z hlediska pohledu z venku ho nemusí ta Evropa cítit dobře. Já nevím, jestli se dá vůbec přeložit tak, aby to, aby to pochopil ten Evropan, jak se to u nás myslí. Ale z hlediska vnitřního pohledu, my to té Evropě vlastně chceme osladit. A já jsem si tohle říkal, když jsem jel do Prahy po dálnici a viděl jsem tam ten bilboard, tak jsem si říkal, dobře, zůstaňme u těch kuchyňských ingrediencí. A to je ten cukr. Takže my jim to chceme osladit. Aby se nestalo, že nám to někdy někdo osolí, opepří, nebo že nás přidusí nebo vypeče, když už jsme v té kuchyni. Čili já bych zase to nebral tak švejkovsky. Já vím, jak se to myslí, ale aby to taky pochopila ta Evropa, že tak, teď se na vás chystáme a my vám teda ukážeme, my vám to vrátíme za všechny ty léta, co jsme tady jaksi byli pod, tak teď jsme nad. Čili já nevím, mně se to heslo, takhle bych to nazval, mně se nezdá šťastné.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
To je dost přesné vyjádření. A vy jste na začátku říkal, že to, co byste si přál, jestli jsem to tedy pochopila správně, je především, aby Česko neuškodilo. Je to tak?

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano. Abysme nevstoupili do historie, protože za padesát, za sto a za více let se bude hodnotit, jak to tedy bylo v tom roce 2009 a pak se bude moct srovnávat. Ta evropská loď vyplula, že jo, ta je pár roků na hladině, čili my ještě nemůžeme moc srovnávat. Aby za těch padesát a za sto let se řeklo, no, v tom roce 2009 ti Češi, trošičku to bylo dobrý a i když je to malá země, tak tam nechala velkou a pozitivní stopu. Takže hleďme také dopředu, i když má ten národ svoji historii a historickou paměť zpětně, tak uvažujme také dopředu v tom čase minulém, přítomném i budoucím.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste použil jeden velmi zajímavý příměr, že Evropa je jeden organismus, že jsme se stali součástí jednoho organismu a měli bychom si toho být vědomi.

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano a vezměme si, že jsme byli implantovaní, nikoliv transplantovaní. Že jsme vlastně byli jakoby přišiti a další země, které budou vstupovat do Evropské unie, budou přišiti. Teď jde jenom o to, aby ten zbytek, ta větší část, která získává něco nového, neměla takovou, takovou imunitu, aby ten orgán nechtěla přijmout. Já to trošičku cítím třeba, nechci sahat panu francouzskému prezidentovi na svědomí, ale on má trošičku dojem, že ta Česká republika, že se ještě špatně přihojila po tom sešití, po té implantaci, po té operaci a že je potřeba si ji pohlídat, aby náhodou také tam nepřinesla něco patologického, chorobného. Nad tímto příměrem z hlediska lékařského i politického by se teďkom, kdybychom měli čas, ale i o tom je dneska řeč, o tom čase a my ho teď nemáme, dalo by se tohleto porovnávat a hledat nové pohledy a nové, nové paralely mezi organismem lidským a organismem, kterému já říkám Evropa.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to je výzva Maxe Kašparů, psychiatra, který dnes hovořil z jihlavského studia Českého rozhlasu. Zdravím vás, pane Kašparů, přeji krásný rok.

Max KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Já všem sjednoceným Evropanům v této zemi i v celé Evropě.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
A pokud jste neslyšeli celý pořad, tak Jak to vidí najdete ve zvukové podobě a také si ho můžete přečíst jako needitovaný text na našich webových stránkách www.rozhlas.cz/praha. Dobrý poslech přeje Daniela Brůhová.


Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

autor: Jaroslav Maxmilián Kašparů
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.