Přepis pořadu Jak to vidí - 2.3.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech vám přeje Vladimír Kroc. Máme první pondělí v měsíci, konkrétně 2. března, a tak je naším dnešním hostem v pořadu Jak to vidí lékař a duchovní Maxmilián Kašparů, zdravím vás do Jihlavy. Dobrý den.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Já vás zdravím do Prahy i do zbytku republiky.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pojďme se vrátit ještě k minulé středě, již začalo pro křesťany významné období. Připomeňme, že byla Popeleční. Proč se jí vlastně tak říká?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Říká se jí z jednoho důvodu, totiž ten den si lidé nechávají sypat popel na hlavu. To je takové rčení, které známe z běžného života, občas bychom si to měli udělat sami, posypat si popelem hlavu, abychom si uvědomili některé své nedostatky, chyby, které jistě každý máme, ale toto je jediný den, kdy si to necháváme dělat od těch druhých, ale současně bychom si to měli uvědomit a ten popel by neměl být nasypán jenom na hlavu. Já jsem svého času také uděloval popelec v jednom kostele a předstoupila přede mě žena a vyplázla jazyk. A já jsem to prvně nepochopila, pak jsem si vzpomněl na Zikmunda Freuda, který by se jistě na tomto místě potěšil a měl jsem jí asi máznout na jazyk ten popel, ona si myslela, že dostane něco do úst, protože nevěděla, pro co jde, ale svým způsobem možná to byl jediný orgán, kterým ta žena ještě dokázala hřešit ten jazyk. Čili je to znamení, je to symbol, ale ten popel má zajímavou historii. On je totiž popel, který vznikne spálením kočiček z květné neděle loňského roku. Tedy tím, čím byli mazáni věřící v kostelích, tak to jsou zbytky popela po těch slavnostních kočičkách vjezdů do Jeruzaléma, to se uloží, ono to přes zimu uschne, pak se to spálí a máme z toho popel. A ta Popeleční středa vlastně následuje po Masopustním úterku a je to den, kterým se vstupuje do postního období, které končí velikonoční nedělí.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak já jenom připomenu pro jistotu, že ona zmíněna květná neděle je poslední šestá neděle postní, tedy sedm dní před Božím hodem velikonočním, ale ještě zpátky k tomu začátku půstu. Proč se určuje každý rok jinak, podle čeho.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Ono to záleží na tom, kdy jsou Velikonoce, my máme Vánoce stále stejně, 25. prosince, ale Velikonoce jsou takzvaný pohyblivý svátek a každý rok jsou jindy. A záleží to na tom, kdy je po 21. březnu první úplněk měsíce, čili jestliže první úplněk měsíce na obloze je 22. března, tak ta neděle, která následuje potom, je velikonoční, jestliže je to až někdy v dubnu, nebo to může být ještě dýl, tak vždycky se to určuje podle úplňku prvního měsíce po prvním jarním dnu, a to je ta Neděle velikonoční. A od ní se přepočítá zpátky čtyřicet všedních dnů a ono to vždycky vyjde na středu, takže proto je to určena tato středa. Někteří lidé mně říkají, že si to propočítávali, ale zjistili, že těch dnů je tam nějak víc, že jich není čtyřicet, já chci upozornit, že nesmíme do toho počítat neděle, protože všechny neděle i v tom postním období jsou dny sváteční a nejsou tedy neděle dny postní. Čili ty postní dny jsou pouze od pondělka do soboty. A tím, že se to přepočítává od toho prvního úplňku měsíce, tak to vždycky vychází na středu. My už dneska máme propočítáno od astronomů, já nevím, asi šedesát let dopředu, kdy bude který rok Popeleční středa, to už dneska, že jo, není problém.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pane docente, možná teď trošku odbočím, ale křesťanským Velikonocím předcházely svátky vítání jara, respektive tedy slunovratu, takže se jedná o jeden z nejstarších svátků vůbec.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Ano, on to vlastně není ani křesťanský svátek, jak my to tady dneska v Evropě chápeme, on je to svátek, který jsme přijali od Židů, protože Židé brali Velikonoce jako svůj základní svátek jako paschu a do dneška tak Židé v těch svých komunitách židovských po celém světě slaví a udržují a křesťané to od nich převzali, čili ono to nebyla záležitost ale jenom křesťanská a před tím židovská, ale ona to byla i záležitost jiných náboženských struktur a kultů, pro které vždycky to Slunce znamenalo nový život. Čili je to návrat té životodárné síly, kterou je Slunce, a proto i křesťané v prvních dobách chápali Ježíše Krista jako Slunce, které tedy znovu vyšlo o těch Velikonocích, znovu povstalo k životu, tak jako skrze Slunce postává k životu všechno biologické, co je na planetě Zemi, takže je to v celých dějinách lidstva toto období je svým způsobem takové sváteční, řekl bych, až mystické.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Včera jsme měli takzvanou Černou neděli, říká se jí prý také liščí nebo pytlova, ale ono myslím si, že už se příliš nedbá, nebo že lidé si nepřipomínají hodně tyto tradice, jaké jsou vaše poznatky?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Ne, já tedy žiju tedy na venkově, kde ještě přetrvává jakási tradice, ale spíše od úst k ústům, protože sdělovací prostředky překryly a oni určují, co se kdyby bude slavit a jak s bude slavit, a já myslím, že více lidí bylo informováno o mistrovství světa v Liberci a o královně krásy České republiky než o tom, že je nějaká první neděle adventní. Čili to se traduje jenom v rodinách a mezi lidmi. Ale ony ty neděle jednotlivé mají různá pojmenování, vždyť jenom před Vánocemi máme tu Stříbrnou neděli a Zlatou neděli, a to jsou spíš krajové tradiční označení a v každém kraji, kdybychom šli do historie a do folklóru, tak bychom tak nalezli v každém kraji jiné oslovení té které neděle, třeba podle toho, jaká barva se nosila. My to dneska ještě třeba na Domažlicku nebo někde na Moravě, na Slovácku se můžeme setkat tím, že doba postu, právě ta dnešní, ta současná od té středy až do těch Velikonoc je všechno v kostele fialové. Totiž fialová barva je barva pokání, a proto i v těch krojích převažuje ta fialová barva a když potom jsou Velikonoce, tam je zase dominuje barva bílá, tak ty kroje těch děvčat i žen změní tu barvu z fialové na bílou, čili ono to vlastně hraje ta postní doba, bychom řekli, všema barvama, protože všema barvama začíná hrát i příroda.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jen tak pro zajímavost, třeba třetí postní neděle je kýchavá, ale nebudeme zacházet do detailů. Hostem pořadu Jak to vidí je Maxmilián Kašparů, povídáme si po rozhlasových linkách z Prahy do Jihlavy. A věnujeme se aktuálními dění nebo spíše tomu, co nás teď provází, už jsme řekli od Popeleční středy, někde ještě o tomto víkendu dozníval karneval, správně mělo to bujaré veselí, jak jste řekl, skončit masopustním úterým, ostatně už ten název karneval napovídá, s čím bychom se měli alespoň na čas rozloučit.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Ano, ono přeloženo to je karne vale. Karne je maso a vale je jako dát tomu kopačky, pustit to k vodě, to známe, když holka dá klukovi vale, tak to znamená, že jsem se s ním rozloučil.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ale myslím, že už se to tak neříká mezi mladými.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Už se to ne, to už jenom my známe z těch našich starších, protože dala mu vale, znamenala opustila, čili karne vale - opusť maso. Doslova přeloženo maso pust. Čili ten masopust byl známka toho, že lidé v té postní době se zříkali toho, co pro ně bylo vzácné, ale doba se posunula, my už dneska, zříci se masa, no, tak ho můžeme nahradit něčím jiným, zříci se masa jako takového, tak to můžeme nahradit sójou, můžeme to nahradit rybama a tak. Prostě dneska už maso není vzácnost. Dnešní postní člověk, který by skutečně chtěl do té postní doby vstoupit s tím masopustem, tak by musel dát takový nějaký seriál vale, třeba dát vale nějakému seriálu. Já jsem to doporučoval některým, kteří se mě ptali z blízkého okolí, co by asi tak měli oni si vzít jako takovou postní újmu, a tak jsem říkal ženám, ženy, zkuste si třeba dát půst od televizních seriálů, jejdamane, to bych snad ani nepřežily, a mužům jsem říkal, dejte si půst od cigaret, dejte si půst od piva, ono totiž tam nejde, aby se člověk postil pro post, ono tam jde o to, aby se člověk v této době naučil trošku sebe záporu, sebeovládání, aby člověk dostal vládu nad sebou, a to se začíná těma malýma věcma, když si můžu odřeknout to malé, pak jsem schopen k tomu odříci i něco většího, odříci i něco hodně veliké. Já se s tím setkávám prakticky často v ordinaci, kdy ti lidé na mě chtějí, abych jim dal nějakou pilulku, buď na to nebo na ono. To je dneska taková móda, že na všechno jsou pilulky, já jim doporučuju jedinou pilulku, která byla kdy vyrobena, je vaše vůle, váš sebezápor, to jsou dvě tabletky, které musíte udělat. Oni se na mě tak divně dívají, jakoby nerozuměli, co je to vůle a co je to sebezápor. A právě k tomu je postní doba, abychom si tato dvě slova znovu uvědomili, už jenom proto, abychom si dokázali odříct něco, protože v životě si člověk neustále musí něco odříkat, musí si odříkat, pokud chce nějak slušně žít a pokud chce mezi lidma existovat, musí sebeovládat, musí mít pevnou vůli, aby něčeho dosáhl v práci, ve studiu, ve vztazích, čili ta postní doba je svým způsobem, teď se na to podívám jako psychiatr, jakýsi takový psychologický trénink na sebeovládání, sice krátká, pouze čtyřicetidenní, ale díky pánu bohu za ní.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jinými slovy, nejde ani tak o dietu, ale spíš o to uspořádat si věci sám sobě.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Přesně tak, nejde o tu dietu, ano, tak to je, ale my se třeba celý rok zamýšlíme nad realitou kolem sebe, neustále, denně, jen se probudíme, už se zamýšlíme nad realitou kolem sebe, ale ta postní doba je také k tomu, abychom se zamysleli nad sebou, nad svým životem, eventuálně i nad vlastní konečností, protože to je také realita, a kromě toho ta doba postu, teď to řeknu trošku jako učitel, je také doba učení, učení se přehodnocovat, učit se ohlédnout se jinam, a k tomu, aby se člověk mohl učit, musí mít prázdné břicho, už náš profesor na gymnáziu nám říkal, /nesrozumitelné/, plné břicho nerado se učí, plné břicho nerado studuje, známe to, když si dá člověk něco sytého, tak místo toho, aby ho to táhlo k tý knížce, tak ho táhne na otoman, čili tady se to dá spojit, to zamýšlení se postní, to učení se postní s tím, že člověk je bdělý v tom učení a trošku si přiškrtí ten příjem těch kalorií do těla.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pane docente, je to zdání, anebo skutečně se oslabuje naše schopnost odříkání se.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Oslabuje se, protože se to neučí od dětství, děti dneska všechno dostanou, oni na co si ukážou, to mají, protože různé školy, nebo pseudoškoly, pseudopsychologické říkají, že jejich dítěti se nic nesmí odříct, jakmile se mu odřekne, bude to mít následky v tom, až mu bude dvacet let, dítě se nesmí učit žádné disciplíně, protože je to proti jeho dětským právům, dítě musí všeho dosáhnout, co chce a sáhnout si na co chce. Čili pak přijdou doby, kdy člověk by se měl a musí se zapřít, aby se učil, musí se zapřít, aby se vyvaroval drog, musí se zapírat, aby snesl nepříjemného spolupracovníka u vedlejšího stolu a tohle to, když se to neučí odmalička těm sebezáporům v malém, tak to potom činí velké potíže hlavně v mezilidských vztazích, tady já bych to bral jako poměrně velký následek v dospělosti to, že se děti neučily sebezáporu, sebeovládání a odříkání v dětství, ale ono už se to potom těžko dohání a pokud se to na některém člověku chce, tak on to bere jako určitou nespravedlnost, že na něm někdo chce, aby on se ovládal, sebezapíral, aby on se něčeho zřekl, i když to na něm dodneška nikdo nechtěl.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A potom máte vy psychiatři plné ordinace.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Ano, ale oni na to chtějí, oni ona to chtějí nějaký pilulky, oni na to chtějí nějaké malé bílé kulaté, a to ještě nikdo nic takového nevyrobil, takže jim jenom psychiatři poradí, aby používali silnou vůli, třeba u kuřáků nebo alkoholiků, oni říkají, dejte mi na to nějaký preparát, abych nekouřil.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
O tom už jsme mluvili, tak pojďme uzavřít tuto kapitolu otázkou, kdy tedy končí postní období?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Postní období končí Velkým pátkem, což je další postní den, silně postní den, to jsou takový dva pilíře, Popeleční středa a velký pátek, a to je přímo půst takové újmy, že skoro až hladu, no, a potom nastává ta Bílá sobota, také barevné, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, a potom už je Velikonoční neděle a Velikonoční pondělí a už to běží potom dál. Čili večer na Bílou sobotu po Velkém pátku by si člověk měl jaksi pochutnat na tom, co si celou tu dobu odříkal.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tolik Maxmilián Kašparů k tomuto tématu, jenom připomínám, že naše povídání si můžete také přečíst hned následující den na Internetu na www.rozhlas.cz/praha. České hnutí speciálních olympiád sdružuje sto čtyřicet sedm sportovních klubů v celé České republice a do jeho programu pravidelného sportování je v těch klubech zapojeno přes tři tisíce sportovců s mentálním postižením. Cílem tohoto hnutí je poskytovat možnost celoročního sportovního vyžití pro děti i dospělé. Jak důležitý je sport a také prostředí sportovních soutěží pro lidi s mentálním handicapem, o tom s vámi budeme mluvit zejména v Kávě o čtvrté, ale tutéž otázku teď chci v pořadu Jak to vidí po rozhlasových linkách do Jihlavy položit našemu dnešnímu hostu Maxmiliánu Kašparovi, Kašparů, promiňte.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Nevadí. Já jsem velice potěšen, že něco takového existuje. A to nejenom proto, že jsem psychiatr a věnuji se speciálně vývojové psychiatrii dětí a mládeže, ale i také proto, že z hlediska lidského se tady ukazuje těm lidem, kteří sami mohou mít nějaký handicap i v tom, ten sociální komplex méněcennosti, že se na ně nezapomíná. Jde o to, že my jsme léta letoucí razili tendenci jakési rehabilitace v medicíně, ale u nějak mentálně postižených nebo vůbec duševně nemocných musíme začít používat jedno slovo, které se nám teprve dostává do společenského slovníku, a to je resocializace. Aby člověk se vrátil zpátky do určitého sociálního klimatu, ve kterém nebude mít pocit méněcennosti a ukáže se, že on také něco umí, ona totiž z hlediska lidského není žádná bytost na světě méněcenná ve svém člověčenství, může být méněcenný nebo méně schopný, raději bych řekl, ve zručnosti, já třeba sám jsem taky méněcenný v oblasti hudby, protože já jsem absolutně hudebně hluchý, že, čili mám z toho také komplex, ale každý bychom u sebe našli něco, v čem selháváme, kde nejsme dostatečně silní. A těmto dětem a mladým lidem a vůbec těmto lidem s psychickým postižením je dát šanci, aby oni také ukázali, že něco umí, že můžou dostat medaile, no, vždyť je to krásný, že se teď ze Spojených států vrací naši sportovci, paraolympionici tohoto druhu se třiceti medailema, to mě potěšilo. A jestliže se nám dneska tak jako přímo nepřímo dávají ty Spojené státy jako jakýsi vzor, víte, v Americe už to dělají takhle, tak měli bychom to dělat taky. A já jsem se dozvěděl o velkém zájmu diváků, právě o tyto disciplíny, bylo by zajímavé srovnat, kolik lidí přišlo do Liberce na soutěže mistrovství světa v lyžování a kolik lidí bylo na těhle těch hrách ve Spojených státech a i atmosféru a povzbuzování, bylo by to zajímavé to srovnat. A pokud bychom chtěli něco nového u nás udělat v republice, pokud bychom do něčeho chtěli vložit peníze a chtěli bychom si ty Američany vzít jako vzor, já bych doporučoval, abychom dělali takovéhle soutěže, nejenom v zimních sportech, ale v letních sportech, ve všech sportech pro mentálně postižené, to je obrovská resocializace a ukazujeme, že jsme společností nejenom kulturní, ale také humánní.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak to je docela dobrý podnět od Maxmiliána Kašparů, když jste mluvil o novinkách, my také jednu máme, začínáme právě dnes, za chviličku s pořadem Ztráty a naděje s podtitulem Nebojte se a poslouchejte, souvisí to samozřejmě se světovou hospodářskou krizí a chceme pomoci těm, které už třeba postihla, nebo kteří se dostávají do problémů či z nich mají obavy. Jak to vidíte vy z pohledu psychiatra, může to být závažný problém z hlediska psychiky?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Ano, nejenom může, on to také je, vy jste řekl jedno slovo krize, krize v čínštině je spojena z dvou znaků. Nebezpečí, to je jeden znak, vedle toho se dává naděje, druhý znak. Čili z každé krize, která je nebezpečná, se ukazuje jistá naděje a člověk, když tou krizí projde, tak by se z ní měl poučit, to ale není pro nás obyčejné lidi, to je pro ekonomy a politiky, až se z této krize jednou vyhrabeme, aby to bylo poučení pro ně, aby nic takového neudělali, ale já mám zkušenost, že jakmile se začnou v oblasti, kde já působím tady na Jihlavsku, Pelhřimovsku zavírat továrny, začne se propouštět a začne se hovořit o krizi, tak mně se začne plnit čekárna, to je automatický, to jsou spojené nádoby a ti lidé přijdou, ale oni nejsou duševně nemocní, oni jsou vystrašení, oni jsou úzkostní, oni jsou nejistí, oni nemohou spát a kdybychom se zeptali a jakou diagnózou ten člověk trpí, no, tak netrpí v podstatě žádnou diagnózou, on se dostal do stresové situace, ze které si neví rady. A jemu spíš pomůže nějaká naděje, než nějaké pilulky, na to spaní pilulky dát můžeme. Tato hospodářská krize je s velkou šancí pro ty, kteří budou s těmi lidmi pracovat, já jsem vám vděčný za to, že takový pořad budete v rádiu mít, a hlavně ty lidi je potřeba méně strašit, já mám trošku dojem, že se víc straší, než je pravda, ale to říkám jako neekonom, možná je to ještě horší, než se říká, těžko říct, ale člověk potřebuje mít nějakou naději, člověk potřebuje zklidnit a je potřeba mu říct, že nikdy nebude tak zle, aby ten člověk skutečně se dostal až na hranice své lidské existence, že je potřeba to překonat, těm lidem dávat naději, světu v současné době, pokud bych měl nějakou vlastnost jmenovat, tak mu chybí naděje, buďme tedy lidmi, ať už jsou to novináři, lékaři, kdokoliv, budeme lidi posilovat v jejich naději, ale v naději, která bude smysluplná, aby to nebylo takové nějaké hloupé chlácholení, to člověk pozná, že je to neupřímné a nepravdivé, proto bychom se měli připravit ve všech oblastech této pomoci, takové té záchranné sítě pro tuto krizi a mít argumenty, které budou skutečně pravdivé, budou pádné a budou pro ty lidi osvobozující.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Právě psychologickými aspekty krize se budeme zabývat každý pátek v novém pořadu, který vám po deváté hodině představíme, než se rozloučíme, mám tu ještě, abychom tedy nekončili takto, jednu otázku, oba jsme byli minulý týden na dovolené, nevím, kam jste zamířil, ale já až do Itálie a zaskočilo mě to, že vlastně po hranici se sobotu co sobotu valily obrovské kolony aut, chviličku to připomínalo dlouhé chvíle jedno velké parkoviště, ono to působí až apokalypticky, já mám pocit, že to s sebou přináší i určitou bezohlednost, lidi se snaží řítit se hlava nehlava bez ohledu na druhé, jak to vidíte zase z pohledu člověka, který se zabývá lidskou psychikou.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Tak já už jsem o tomhle tom byl informován druhými a současně jsem to také jednou nebo dvakrát zažil, tak já si vybírám týdenní dovolenou, byl jsem na Slovensku v Tatrách, od čtvrtka do čtvrtka, nebo od středy do středy, to uprostřed týdne se lépe jezdí, protože těch šoférů je míň, tak to je první taková rada. A pro ty, kteří cestující auty, jako jsme to udělali my dva, tak asi by bylo lepší, kdybychom si zvolili jiný dopravní prostředek, třeba letadlo, protože jeden můj známý říká, já nejezdím každý rok na dovolenou, ale jednou za dva roky, abych si našetřil i s manželkou na letadlo, protože kdykoliv jsem jel autem a zažil to, co říkáte vy, tak on potom říkal, já si musím vzít takzvanou podovolenkovou dovolenku, abych se dostal stresu tý cesty zpátky. My přijedeme domů, padneme a týden jsme k ničemu, než se z toho vzpamatujeme. Takže asi to bude chtít, my nezměníme ten dav, prostě dav, to jedinec nezmění, jedinec v něm úplně zanikne, najednou přijde ta úzkost a panika, že i kdyby se mi tam něco stalo, mně nikdo nepomůže, oni mě všichni překročí, všichni jedou dál, že, tohle to všechno si můžeme uvědomovat, takže buď jezdit od středy do středy, ale jestliže to zase uděláme všichni, tak na tom budeme jak v tu sobotu, ale chce to asi hledat takové cesty cest a formy cest, abychom si nemuseli brát tu podovolenkovou dovolenku.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Koneckonců asi platí - všude dobře, doma nejlíp. To byl Maxmilián Kašparů, náš dnešní host v pořadu Jak to vidí. Mockrát děkuji. A ještě před rozloučením připomenu, že rozhovor je možnost si přečíst hned následující den na www.rozhlas.cz/praha. Pane docente, ať se vám daří. Mějte se hezky. Na shledanou.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr, duchovní
--------------------
Všecko dobré, na shledanou.