Přepis pořadu Jak to vidí - 13.3.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemné dopoledne přeje od mikrofonu Českého rozhlasu 2 Praha Zita Senková. Začíná Host do domu a ten začíná, jak naši pravidelní posluchači vědí, pravidelnou půlhodinou Jak to vidí. A dnes v ní srdečně vítám katolického biskupa, pana Václava Malého. Dobrý den.

Václav MALÝ, katolický biskup
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane biskupe, my začneme to dnešní povídání Jak to vidí možná takovým rozjímáním. Začala doba půstu, v křesťanství je vlastně tato doba, toto období přípravou na Velikonoce. Největší křesťanský svátek. Co pro vás toto období znamená? Jak ho prožíváte?

Václav MALÝ, katolický biskup
--------------------
Já toto období prožívám velmi intenzivně a zdá se mi, že tak v podvědomí společnosti je zapomenuto. Protože i slovo půst v podstatě dneska skoro obsahově mladé generaci, aspoň si tak jako myslím podle svých zkušeností, moc toho neříká. Když se řekne tedy půst, tak hned to je jakoby spojeno s odříkáním, aby člověk zhubl, aby se více líbil těm druhým, aby byl pohyblivější. Prosím, proti tomu také nic. Ale to není ten pravý obsah půstu. Dá se říci, že v každé náboženské tradici půst má své místo a samozřejmě v křesťanské tradici je to spojeno s osobou Ježíše, který podle evangelií 40 dní se postil, než veřejně vystoupil. Takže ten půst znamená především ukáznění své mysli, uvědomění si, co v životě chci, co je v životě důležité, kam směřuji. A zároveň je to možnost, aby člověk se trochu zastavil a podíval se také sám na sebe. Protože jsme bytosti slabé a vidíme spíše ty chyby na těch druhých a na svém okolí než na sobě. Takže ten půst, který je tedy spojen s určitým odříkáním, co se týká jídla, zábavy, tak má tento hlubší význam, takže nejde jenom o to, aby člověk potom lépe vypadal, ale právě jde o to, aby nějak tak obnovil a očistil své vztahy, případně zrušil vztahy, které nejsou jako dobré nebo které škodí jeho životu. Tohle bych řekl, že je význam křesťanského půstu jakožto nápodování a následování Ježíše, který opravdu se důkladně tedy připravil na své veřejné vystoupení. Ne nějakým studiem, protože to nebyl učenec, to byl dnešním slovníkem řečeno laik, putující laik, ale člověk který si nějak tak jako v této chvíli uvědomil - ano, já chci přinášet lidem dobro, chci lidem zjevit dobrou boží tvář. A samozřejmě s tím bylo také u něj spojeno pokušení, které tak obrazně vyjádřeno, že ho ten satan pokoušel, aby proměnil ty kameny, které byly tam na té poušti, v chleby nebo aby skočil z té věže. A my taky jako podléháme různým svodům, různým pokušením a ten půst má posílit nějak naši vůli a naši odhodlanost. Tomu špatnému v životě chceme čelit a chceme opravdu se snažit dělat dobré. Tak to je tak jako stručně řečeno asi obsah půstu, který tedy křesťané mohou zachovávat. Samozřejmě dneska ta disciplína je mnohem volnější a například pravoslavní, východní tedy křesťané, ti dodnes tedy drží přísné posty. V západní církvi už to tak není. A myslím si, že je to trochu jako škoda. Nejde jenom o to si odříci nějaké dobré jídlo, ale především odříci si to špatné a zároveň naplnit tuhle tu dobu taky konáním něčeho dobrého. Pro mě třeba půst je, abych vnitřně odpustil člověku, který mě nějakým způsobem urazil, který mě pomluvil. A teď třeba když se s ním setkávám, tak abych se mu jako nevyhýbal, ale abych dovedl s tím člověkem třeba komunikovat bez nějaké vnitřní zášti. To myslím, že opravdu stojí mnohem víc síly než si odříct dobré maso.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To by ten půst takhle mohl být častěji, že? V tomhle tom smyslu právě, jak říkáte, určitý trénink ve zdrženlivosti, ale i v tom zamyšlení a takové té vnitřní očisty. Teď nemám na mysli takovou tu biologickou, ale tu duševní.

Václav MALÝ, katolický biskup
--------------------
Tu duševní očistu. Nebo například kázeň ve slově. Protože člověk někdy nenaslouchá, ale spíše tak jako toho druhého zahrnuje svými pocity, svými myšlenkami. Nebo to slovo používá tak nazdařbůh. A tak si myslím, že je také dobré, aby člověk se ukáznil i ve své řeči. To znamená, aby se stal mlčochem, ten, který zase jenom poslouchá a nic neříká, to vůbec tím nemyslím, ale ta mnohomluvnost, v níž se pořád jako pohybujeme, tak si myslím, že někdy překáží ve skutečné komunikaci s těmi druhými. Takže ten půst je třeba i v té kázni toho slova.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak doufejme, že posluchači si vaše rady vezmou k srdci. A půjdeme do sebe. Jste ve společnosti Českého rozhlasu 2 Praha a ve společnosti pořadu Jak to vidí, ve kterém dnes hovořím s katolickým biskupem, panem Václavem Malým. Dovolte uvést další téma, které jste vybral, citátem od Karla Gustava Junga - ani šťastný život nemůže být bez temných stránek a slovo štěstí by ztratilo svůj smysl, kdybychom je nemohli srovnat se smutkem. Tento citát jsem vybrala k dalšímu tématu, to je péče o lidi na závěr života a o sdružení, občanském sdružení Cesta domů, které právě se ... usiluje o zásadní zlepšení péče o nevyléčitelně nemocné.

Václav MALÝ, katolický biskup
--------------------
Já vám děkuji, že jste vybrala takový krásný citát, protože ten skutečně vyjadřuje podstatu našeho pozemského putování, že to putování může mít smysl, je provázeno dobrem, radostí, ale také i některými smutnějšími třeba etapami života. A tou etapou je také umírání. Já už jsem několikrát tady v různých příležitostech mluvil o tom, že vůbec ta skutečnost umírání že se tak jako vytrácí z povědomí. Jsme konfrontováni někdy velmi takovým agresivním způsobem se smrtí, ale právě že té smrti také může předcházet dlouhé období, kdy člověk slábne, ztrácí třeba paměť, má velké bolesti a kdy ta smrt ne a ne přicházet. A s tím také jako souvisí i takové povědomí, že dneska ty vztahy rodinné, mezigenerační jsou často uvolněné. A právě proto bych chtěl pohovořit o hospicovém občanském sdružení Cesta domů. Je mnoho takových chvályhodných sdružení, které se zabývají třeba péčí o děti, o handicapované, o staré lidi, ale toto sdružení je domácí hospic. Je to vlastně tým lékařů, sester, sociálních pracovníků, psychoterapeutů, ale také dobrovolníků, kteří pomáhají v té těžké etapě umírání těm, kdo to umírání prožívají v rodinném kruhu. A to myslím, že je jako velmi pozitivní, protože když se tak jako mluví o rodině, o vztazích, tak většinou se říká - ano, moc dobré to teď není, ale tohle je takový jakoby opačný trend. Že jsou rodiny, které jsou ochotny toho umírajícího po dlouhé třeba týdny mít doma uprostřed. Je důležité pro toho trpícího člověka, že není sám, že je uprostřed. A týká se to třeba manželů, kteří už jsou spolu desítky let a jeden z nich tedy je na odchodu z tohoto života. Ale bohužel týká se to třeba i nějakého mladého rodiče, který má potomstvo a který tedy umírá uprostřed tedy své rodiny. Týká se to i starých lidí, kteří umírají tedy uprostřed budoucích generací a podobně. To myslím, že je jako důležitý moment, že ten člověk jako není sám a že je to ještě doma. Protože paní doktorka Svatošová, jak známo, že jo, po roce 90 byla iniciativní a bylo založeno několik hospiců, chvályhodných zařízení. Ale tohle je domácí hospic a to myslím, že je jako ještě umocněno, že ten člověk není v dobrém cizím prostředí, ale je doma ve svém prostředí, uprostřed svých. Takže to umírání potom tedy je mnohem snazší. A zároveň je důležité, že právě této aktivity se zúčastňují také dobrovolníci, víte, protože žijeme v době, kdy se často ptáme co za to, jaký z toho bude prospěch, jaký zisk. Samozřejmě pomáhají těmto rodinám profesionální lékaři, jak už bylo řečeno, sestry, psychoterapeuti, sociální pracovníci, ale také dobrovolníci. A je to nonstop péče. To znamená, že tam jaksi čas nehraje roli. A jenom v loňském roce takto pomohlo toto občanské sdružení 140 lidem. Zároveň poskytuje konzultační a poradenské služby, kterých v loňském roce využilo 800 lidí. A toto sdružení vede paní Martina Špinková, jeho centrum je v Bubenské ulici 3 v Praze 7 a je možno nalézt informace o tomto sdružení na Internetu www.cestadomu.cz nebo www.umirani.cz. Protože toto sdružení nejen tedy pomáhá těm rodinám, v nichž umírá někdo, ale zároveň také ještě má péči o pozůstalé. A to myslím, že je také určité novum, protože často se tem pohřeb chápe jakožto okamžik - dobře, konečně to skončilo a teď se můžeme jaksi starat o sebe. Ale mnoho těch pozůstalých samozřejmě trpí potom smutkem třeba, depresí, nemůže se z toho stavu dostat, takže neméně důležitá je péče i o ty pozůstalé, a proto já jsem tady uvedl ty adresy, protože jistě v naší společnosti je bohužel, že jo, poměrně dost lidí, kteří třeba prožívají tuto bolestnou chvíli, ať už tedy že jim umírá někdo blízký nebo že jim umřel. Tak já bych jenom chtěl právě tohle to zdůraznit, že existují mezi námi takovíto báječní lidé, kteří myslí i na ty, které normálně nevidíme. Víte, když je dítě postižené, tak to každého člověka nějakým způsobem chytne za srdce a je to dobře. Ale umírající mezi sebou v podstatě tak jako nevidíme nebo nevnímáme, vnímáme až potom, že někdo umřel, případně se zúčastníme pohřbu nebo posledního rozloučení, ale právě co předtím přechází, protože to se děje v nemocnicích a tam se s tím tak jako jenom setkáme letmo, ale celý ten čas, který to umírání třeba trvá, tak to jakoby se nás netýká. Tak já chci poděkovat těmto lidem opravdu upřímně a s velikou úctou, že se věnují těmto rodinám. A těm rodinám, které takto mají uprostřed svého kruhu umírající, že jsou ochotny věnovat čas a oběť. Takže ono to s tou společností není tak zlé. Já jsem spíš v tomhle tom vždycky tak jako optimista a zvláště v téhle té chvíli, kdy se pořád jako mluví o krizi a jistě jsou jako negativní jevy, tak je dobré si říci, že existují vynikající, výborné rodiny i jedinci, kteří nevidí jenom sebe, ale vidí i druhé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To je určitě chvályhodné. Já bych ještě chviličku zůstala u tohoto tématu. Jak vnímáte, pane biskupe, v České republice tu takzvanou paliativní péči, právě péči o dlouhodobě a nevyléčitelně nemocné?

Václav MALÝ, katolický biskup
--------------------
Já myslím, že právě existuje už několik těch hospiců, kde se věnuje těmto lidem péče a kde pořád jako je jim dáváno najevo, že neztrácejí svoji lidskou důstojnost. Protože my žijeme ve společnosti, kde jako by hodnotu měl jenom člověk silný, člověk zdravý, člověk schopný, člověk výkonný a člověk, který toto už jako postrádá, že tuto hodnotu ztrácí. Ale to není pravda. Protože velikost třeba těchto lidí je také, a já se také s tím setkávám, jak dovedou nést ten svůj úděl, aniž pořád si třeba jako stěžují. A ono je to důležité pro nás tedy zdravé, pro nás výkonné, pro nás, dejme tomu, schopné, abychom si uvědomili také memento mori - člověče, umřeš. Já tady nechci strašit, ale ten konec toho života jakoby nechceme často vidět a hlavně to, co mu předchází. Samozřejmě ne vždy ta péče o ty staré a třeba i umírající v různých domovech není úplně nejlepší. Já bych nechtěl jako zevšeobecňovat, ale samozřejmě jsem se s tím setkal také, že třeba ten starý člověk, že jo, který už má, promiňte, že to řeknu, na kahánku, tak že si musí o všechno jako prosit a že tam třeba není větší aktivita toho ošetřujícího personálu, taková větší vnímavost. Protože pro toho člověka často je velikým darem úsměv, pohlazení ruky, učesání vlasů, nejenom taková ta vlastní odborná péče třeba jako píchnout injekci nebo podat včas ten daný předepsaný lék.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Důstojnost a láska.

Václav MALÝ, katolický biskup
--------------------
Důstojnost a láska.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ta by měla provázet nás celý život i na jeho sklonku.

Václav MALÝ, katolický biskup
--------------------
Přesně tak. A znova říkám, ale jsou mezi námi lidé, kteří to dokáží. A díky bohu za to.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Společnost vám dělá Český rozhlas 2 a pořad Jak to vidí. Dnes se nad děním kolem nás zamýšlí katolický biskup Václav Malý a také předseda Rady spravedlnost a mír při České biskupské konferenci. Pane biskupe, vy jste měl společně s panem kardinálem Vlkem nedávno návštěvu z Evropy, z Evropského parlamentu, byli tady generální sekretáři národních rad, konference spravedlnost a mír. Já bych jenom připomenula, že spravedlnost a mír se v duchu zásad sociálního učení katolické církve zabývá zejména dodržováním lidských práv a vystupuje proti jejich porušování. Vy jste ale řešili nadcházející volby do Evropského parlamentu, respektive na co bychom jako voliči neměli zapomínat.

Václav MALÝ, katolický biskup
--------------------
Ano, to téma se mi velmi líbilo. Dá se říci, že to je ještě trochu předčasné, že o tom teď mluvíme, protože pokud tuším, volby do Evropského parlamentu budou v červnu. Ale já jsem byl velmi rád, že toto téma zaznělo 6. až 8. března tohoto roku, ta naše Rada spravedlnost a mír při České biskupské konferenci organizovala evropskou konferenci generálních sekretářů rad při jednotlivých biskupských konferencích v evropských státech. Zúčastnilo se 27 lidí, celkem tedy je 33 těchto rad v Evropě, takže většina těchto generálních sekretářů. A kromě tématu budovat Evropu bez hranic, budovat solidaritu, zároveň také tu smutnou otázku obchodování s lidmi, ať už tedy se ženami nebo s dětmi, tak se tam také uvažovalo o tom, na co by měli být upozorněni při nadcházejících volbách do Evropského parlamentu voliči a co by mělo být také požadováno od těch parlamentářů. Protože ty názory na Evropský parlament, na instituce Evropské unie jsou velmi různé, to tady jako nebudeme rozebírat. A samozřejmě i ti reprezentanti zvolení jsou různí včetně tedy těch našich reprezentantů. Ale tady já jako nebudu kádrovat, nebudu personálně hodnotit. Jenom se mi jako zdá důležité, aby to nebylo podceňováno, že toto shromáždění se bude snažit potom nějak tak apelovat. Samozřejmě je to jako jeden z mnoha hlasů. Co by ten parlamentář měl brát v úvahu. Především tedy by to měl být tedy člověk, který vnímá, že jsou taky chudí. Že existují veliké sociální rozdíly. A málo platné, že jo, ty parlamentáři se pohybují v těch vyšších patrech, nejen finanční zajištění, ale i společensky. To je jedna věc. Zároveň že žijeme tedy v Evropě, kde se setkávají kultury, kde přicházejí imigranti, kde jsou gastarbeiteři, s kterými je tedy často zacházeno dosti nepěkným způsobem. Zároveň také jako vnímat, že každá společnost musí unést lidi slabé, lidi méně schopné, ale to neznamená lidi nehodnotné. Protože ne každému bylo dáno mnoho, někomu bylo dáno méně, ale přece důležité je, že je to člověk a jaký je to člověk. A nejenom co ten člověk znamená nebo co ten člověk má. Dalším tématem, který by měli brát na zřetel, je brát vážně náboženské tradice. Ne nikoho nutit nebo sám být nucen vyznávat nějakou náboženskou tradici, ale chápat, pro evropské soužití jako velmi důležité je znát to pozadí duchovní a myšlenkové jednotlivých skupin Evropy, které vycházejí tedy z různých náboženských tradic. A nejen tedy bojovat proti takzvanému fundamentalismu, ale i pozitivně, že každá ta náboženská tradice také zdůrazňuje jako jisté hodnoty. A co je důležité, nehájit jenom národní zájmy, teď vidíme to určité sobectví, když nastala krize, takové to klání, že jo, v těch institucích evropských, kde najednou převažují - ale my musíme z toho vyjít tedy lépe a bližší košile než kabát. A to znamená, že tito lidé by měli mít takový jako nadhled opravdu vidět, co je potřebné pro společné dobro. Společné dobro nejen v té které společnosti, jejíž člověk je součástí, nebo toho národního uskupení, ale společné dobro, jak já říkám, rodiny těch evropských národů. Já vím, že to zní jako pohádka, ale já jsem jako velmi rád, že tato konference se zabývala i tímto tématem. Samozřejmě se to bude ještě tak jako více propracovávat. A je to také tedy pozvání i voličů, aby podle toho volili, nejen podle toho, k jaké straně patří, nakolik z toho budeme moci jako vytěžit, když tam budeme jako mít lobbing, to samozřejmě dneska ten svět je tak postaven, ten lobbing je taky důležitý, ale nemůže to být jediné hledisko, proč by ten volič se měl rozhodovat pro tu kterou osobnost. A tak bych byl rád, a já věřím, že u nás je dostatek jako chytrých, vzdělaných, uvážlivých lidí, že takto tedy, i když to říkám poměrně dost brzo, se budou rozhodovat při těch volbách do toho Evropského parlamentu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Teď víme, jak k tomu přistupovat, třeba můžeme trošku se zamyslet nad tím pravým smyslem těch hodnot. To se prolíná tím naším dnešním povídáním. Pane biskupe, mám ještě chvilku čas, tak my se tradičně na závěr Jak to vidí vypravíme za kulturou. Vy jste velkým milovníkem divadla, hudby a vůbec umění, kam nás pozvete dnes, co zajímavého jste viděl, slyšel?

Václav MALÝ, katolický biskup
--------------------
Mě v posledních týdnech zaujala 2 představení. V pražském Divadle Kolowrat opera, která má název Zítra to bude a je to o procesu s Miladou Horákovou. Já když jsem to poprvé slyšel, tak jsem si říkal - teda zpracovávat příběh Milady Horákové hudebně, to snad tedy ne. Přátelé mi říkali, že je to výborné. A já jsem se toho představení zúčastnil, viděl jsem ho v neděli. A musím říci, byl jsem velmi mile překvapen. Výborná hudba, autorem je Aleš Březina. Vlastně ta hra jsou jenom citace z obžaloby, ze závěrečné řeči Milady Horákové, zároveň z těch archivních zápisů Státní bezpečnosti. V hlavní roli tu Miladu Horákovou hraje paní Soňa Červená velmi dobře a je to, říkám, zpěvohra, operace, ale já jsem nedýchal. Představení trvá něco více než hodinu, byl jsem napjatý až do posledního okamžiku a nejen já. Takže byl jsem fascinován, jak se dá také tedy zpracovat ten dnes díky bohu už poměrně známý, i když smutný případ odsouzení Milad Horákové ke smrti. Divadlo Kolowrat v Praze. A pak jsem viděl hru Henrika Ibsena Nepřítel lidu ve Stavovském divadle v Praze. K režii bych měl výhrady i k hereckým výkonům, to tady jako nebudu posuzovat, nejsem teatrolog, nejsem divadelní kritik, ale víte, když je velká myšlenka, tak i představení, vůči kterému můžete mít režijní nějaké výhrady i výhrady vůči hereckým výkonům jednotlivců, tak je nosná. A sice ta hlavní myšlenka je jednotlivec, který jedná podle svého svědomí, který má na zřeteli společné dobro proti většině, která se přizpůsobuje. Jenom stručně ten obsah. V jednom městě se postaví lázně a vidina je velikého zisku, budou tam jezdit hosté. Ale jeden vědec místní si nechá zjistit, že ta lázeňská voda je kontaminovaná, a proto trvá na tom, že nelze zahájit provoz těch lázní, že je třeba to vedení té vody změnit, místo, aby ta voda byla čistá. A teď samozřejmě ten boj se odehrává mezi tím, že starostou počínaje a místními novináři konče najednou oni mění stanovisko. Nejdříve říkají - no, to je jako vážný problém, říkají - ty jsi dobrej, že si to jako zjistil a že ti o to jde. Ale víš, musíš mít na zřeteli ty to dobro a teď to bude zisk pro to město a bude to prestiž pro to město. Nakonec ten člověk zůstane sám, ale trvá na svém. Přinese pro to oběť, přestane být zaměstnancem v těch lázních, potom ztratí tedy i byt. Jo a ta rodina se ocitne v podstatě na dlažbě. A já myslím, že to je stálé tedy téma, otázka jednotlivce a většiny. Že ta manipulace ... že většina vždycky má pravdu, ta se často objevuje i dnes třeba i v jiných podobách. Takže tu hru vidím jako velmi aktuální a jsem rád, já tuto hru Henrika Ibsena neznal, že vůbec ta hra se uvedla zase na scénu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkujeme za zajímavé tipy také kam za kulturou. To byla pozvánka a myšlenky katolického biskupa Václava Malého, dnešního hosta pořadu Jak to vidí Českého rozhlasu 2 Praha, který si můžete vyslechnout také v repríze po 23. hodině nebo přečíst v přepisu na našich internetových stránkách www.rozhlas.cz/jaktovidi. Pane biskupe, děkuji moc, přeji pěkný víkend a další postní neděli.

Václav MALÝ, katolický biskup
--------------------
Děkuji za příjemné posezení. Vám také přeji pěkný víkend a všem posluchačům. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na slyšenou.