Přepis: Jak to vidí Václav Malý – 5. prosince

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnešním hostem je monsignore Václav Malý, světící biskup pražský. Dobrý den.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pokora, tolerance, víra i pověra. Kolem těchto pojmů a fenoménu, ale také jednoho apelu, se bude točit dnešní rozhovor. Po 26 letech opět promluvil v Evropském parlamentu papež, vyzval představitele Evropské unie, aby věnovali více pozornosti lidským právům, slabším, znevýhodněným a důrazně se také postavili důsledkům konzumní kultury. Co říkáte, monsignore, tomuto apelu?

Čtěte také

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Ten projev byl přijat velmi příznivě i těmi poslanci Evropského parlamentu i těmi účastníky Rady Evropy, kteří nejsou křesťané. Takže to o něčem svědčí. Kdysi v roce 1988 Jan Pavel II. navštívil Evropský parlament a řekl, že Evropa je maják civilizace. Zatímco papež František 25. listopadu tohoto roku, když promluvil v Evropském parlamentu, tak řekl, že Evropa je stárnoucí, unavená, ustrašená, shrbená babička. A že je třeba z tohoto stavu vyjít. Myslím, že to jsou slova velmi trefná, zároveň laskavá, neodsuzující a papež nemoralizoval, ale snažil se zase ukázat na jádro věci. A sice vyšel z toho, že veškeré plánování, veškeré vize, veškerá kontro... rozhodnutí představitelů Evropské unie, by měla vycházet od člověka. Od jeho důstojnosti. Že každý jedinec je neopakovatelný, že každý jedinec má nezadatelná práva, ale zároveň, že nelze souhlasit s tím, že ta práva někdy nejsou spojena s důrazem na zodpovědnost. A mluvil právě o nízké kultuře lidských práv a o individualizaci lidských práv. Jenom chci, jenom mám právo. Ale já nemám žádnou zodpovědnost vůči těm druhým. A právě zdůraznil tyto spojité nádoby, ale moc pěkně jako řekl, že člověk není zboží. Že člověk zároveň není měřítkem sebe samého. Že člověk je bytost vztahová, že žije, sdílí společný prostor s těmi druhými, tudíž ano, je třeba respektovat jeho důstojnost, jeho neopakovatelnost, jeho jedinečnost, ale zároveň on má také povinnosti vůči celku. Nemůže být tedy sám měřítkem sebe, ale společně s těmi druhými má usilovat o společné dobro. Ono to zní jako teorie, ale je to důležité, aby si člověk uvědomil v této vypjaté době individualismu, že opravdu máme zodpovědnost vůči těm druhým. To se nedá nařídit žádnými zákony, žádnými předpisy, ale to souvisí opravdu s kulturou člověka. A on mluvil o ekologii člověka. A to se mi velmi líbí, protože když se řekne ekologie, tak se především myslí na životní prostředí, na změnu klimatu a podobně. A tady on mluvil, že člověk opravdu musí především tu ekologii pěstovat sám v sobě. To znamená opravdu očistit nějak svůj pohled, očistit své rozhodování, očistit vztahy vůči těm druhým. A to je východisko pro veškeré tedy dění a pro veškeré rozhodování a směřování Evropské unie. A potom použil takový velmi zajímavý výraz, to jsem slyšel poprvé, že v Evropě bohužel se šíří kultura skartace. Dobře víme, když se řekne skartace, tak jako spíše myslíme na nějaké spisy, zbytečné papíry, které vyhodíme, aby už nepřekážely v našich zásuvkách nebo skříních, ale on to převedl na lidské vztahy. Že žijeme v době, kdy vypjatý výkon je ceněn jako to nejvyšší, čeho člověk jako dosáhne a lidé, kteří už nepodávají výkon, staří, bezmocní, handicapovaní, tak jakoby překážejí této úspěšné společnosti. A proto jako je dobré se jich zbavit, nevidět je, dát je stranou. A zároveň tedy ta skartace se může týkat tedy i třeba dětí, protože kolik rodičů nevěnuje náležitou péči dětem, ale ta skartace se může jako věnovat také lidem i třeba v produktivním věku, kteří momentálně prožívají nějaké slabosti. Ale týká se tedy také věcí, protože žijeme v době přebytku. Já vím, že to zní v současné době, kdy naše společnost je taková rozladěná a stále kritizuje a nespokojená, že to může znít jako něco, co se nás netýká, ale opravdu my žijeme v době přebytku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Papež hovořil také o nejrozšířenější nemoci v Evropě, a tou je samota.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Ano. Tou samotou trpí nejen třeba starší lidé, které nikdo nenavštěvuje, kteří už nemají blízké, kteří třeba už nemají ani generační vrstevníky. Ale ta se týká často i lidí velmi úspěšných. Víte, každý člověk, který je postaven dejme tomu na nějaký vyšší post, tak dobře ví, co to může znamenat samota. Ti podřízení se mu stydí říci, nebo bojí se říci vůbec něco do očí, ten člověk rozhoduje, ten člověk nařizuje, ale někdy se ocitá opravdu v takovém vakuu. Zároveň nemá čas na rozvíjení mezilidských vztahů, rodinných, partnerských vztahů a ocitá s najednou někde jinde. A tu samotu může potom tedy řešit různými způsoby, různými úniky. Ta samota se tedy netýká jenom starých lidí, ale to je ohrožení každého z nás, nebo kolik dětí v podstatě prožívá samotu. Rodiče na ně nemají čas. To myslím, že bylo opravdu tedy vážné upozornění na bolesti současné Evropy. A potom papež jako řekl takovou hezkou věc, že zapomnění Boha plodí násilí. On tam nemoralizoval, on tam nerozebíral dopodrobna křesťanskou tradici, ale ta křesťanská tradice je podstatným rysem evropské kultury, na tom evropská kultura stojí, jistě na řecko-římské tradici, židovsko-křesťanské, ale člověk, který se stává měřítkem sebe sama, který nepřijímá nároky vůči těm druhým a zodpovědnost vůči těm druhým, tak je to člověk sobecký, člověk do sebe zahleděný a samozřejmě, když vedle sebe žije tolik jako sobců, tak tolerance se vytrácí, vytrácí se zájem o toho druhého a tam je potom tedy živná půda pro projevení pudů, protože co já cítím, to je dobré a to ostatní mě nezajímá. Takže velmi se mi líbilo, jakým civilním způsobem bez nějakého zdviženého prstu on promluvil o Evropě. Toho si velmi vážím a také to bylo oceněno. Protože každý by čekal od papeže, že jo, že začne jako rozvíjet nějaké teologické úvahy, a to vůbec ne. A potom jako řekl, že přínos křesťanství Evropě je, že spojuje víru s rozumem. Víra není únik, víra je přijetí nějakých nároků, přijetí naděje, důvěry, ale zároveň to má být víra odůvodněná. Tady tedy navazuje také na svého předchůdce, jehož vklad do dění v Evropě a vůbec jako ve světě, právě bylo znovu zdůraznění spojení víry a rozumu. Tak to jsou takové momenty, které stojí za to, abychom se nad nimi zamysleli a abychom nějak hlouběji se také ponořili a znovu se tak jako zeptali, co je smyslem našeho konání. A to se týká tedy nejen na osobní rovině, ale na společenské rovině i na rovině tedy Evropské unie.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, monsignore, že by slova papeže mohla mít i praktický dopad vzhledem k jeho popularitě, respektu, kterému se těší?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Tak je to pozvání, je to výzva. Záleží na každém jednotlivci, jak už mocných, tak bezmocných, jestli si to vezme k srdci. Takže já si nedělám iluze. Jistě ten každodenní provoz často bohužel vede k tomu, že se zapomíná na tyto ideály, nicméně bychom si alespoň tyto ideály měli občas připomenout a tak se s nimi jako poměřovat, jestli opravdu dostáváme důstojnosti svého života nebo ne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké by tedy měly být, nebo mohly být alternativy k frustraci, o které hovořil, nebo kterou pojmenoval papež ve Štrasburku?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
No především znovu obnovit důvěru. Víte, před několika lety nastala ekonomická krize a mnoho moudrých hlav právě řeklo, že u kořene je ztráta důvěry. Důvěra se ztratila v ty investory, kteří potom tedy zneužili tu situaci, banky a podobně. A ono se to týká i na té osobní, partnerské, vztahové rovině. Takže především znovu tedy obnovit důvěru v člověka, že člověk je bytost, která může rozvinout svoji svobodu, bytost, která může rozvinout svou tvůrčí potenci, schopnost, člověk, který si může rozhodovat mezi dobrým, mezi zlým. A nepřistupovat k člověk jenom jako k jednotce, jako ke kolečku ve výrobním ekonomickém chvatu a procesu. To myslím, že je vůbec jako základ. Znovu tedy obnovit tuto důvěru a znovu obnovit tu naději, protože pokud jenom posuzujeme situaci podle momentálních pocitů, momentálního uspořádání a v podstatě nevěříme, že se něco jako může změnit, no tak samozřejmě to vede ke skepsi, k depresi, k znechucení, člověk není jenom setrvačník, ani život společnosti není setrvačník. Takže znovu objevit tu mnohavrstevnost lidského jednání, mnohavrstevnost různosti, různých lidských povahách a radovat se z toho, že z tohoto kvasu, z tohoto dění může stále jaksi vznikat tak jako něco dobrého. A potom si myslím, znovu se naučit také úžasu a vděku. Že život je obrovský dar a žasnout tedy nad tím, jakých zázraků my každodenně jsme svědky. Přece my nejsme jenom jako jednotky chodu nějakého společenského kulturního života, ale mnoho věcí nás překvapí. To je také jedna ze záležitostí, kterou hezky papež František zdůrazňuje, že Bůh překvapuje. A on člověk také překvapuje. Ano, může překvapit i v tom špatném, ale právě může překvapit i v tom dobrém. A víte, já nechci mluvit o sobě, ale já se každodenně přesvědčuji o tom, co všechno může být v člověku skryto. U člověka, u kterého vůbec jako nic nepředpokládám, tak najednou mě ten člověk, mě překvapí nějakým svým pohledem nebo svým činem, svým jednáním. A to je potom jedna radost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Snad vás nezaskočím, když se zeptám, nad čím jste, monsignore, užasl v posledním období, v posledních dnech třeba? Co vás překvapilo, zaskočilo až doslova?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Tak mě třeba překvapuje, já se stýkám s jedním jednoduchým člověkem, ale teď to nemyslím, prosím vás, pejorativně, to není žádný jako intelektuál, ani vzdělaný, ale má takový jako zdravý pohled na život a dovede mít takový jako odstup od toho každodenního klání, no z toho mám obrovskou tedy radost, protože se stýkám také třeba s lidmi velmi vzdělanými, lidmi znalými a tito lidé mají daleko třeba do tohoto, kdybych to tak jako řekl jednoduše, selsky uvažujícího jedince.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaké hodnoty mají pro vás nejvyšší cenu, monsignore? Kdybych vyšla z vašeho hesla: Pokora a pravda. Tak asi jsem to už sama zodpověděla.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Ano, pokora. Já tak jako docela se pozastavuji nad tím, že dnes to slovo začíná trošičku oživovat ve slovníku třeba i některých našich představitelů, občas. Ale ta pokora, to je něco jiného, než oni vyslovují. Prosím vás, to není soud. To jenom chci nějakým způsobem tohle to osvětlit, protože oni používají to slovo ve významu: no když už nic jiného nezbývá, no tak jako to pokorně přijmu. Ale pokora znamená aktivní přijetí nesnází svého života. Pokora znamená, že nejsem středem všeho, že nejsem tím, kdo je pánem svého života a že nejsem měřítkem sebe sama. A pokora znamená přijmout také jisté nároky, které na jedné straně člověka svazují, ale na druhé straně mu otevírají prostor pro rozhodnutí pro svobodu. To je tedy pokora. To není tedy jenom vlastnost, ke které se přiznám, když už jsem tedy na konci sil. To není žádná pokora. To je prostě někdy jenom podlehnutí momentální náladě, podlehnutí tomu, no tak už se tedy stalo. Ale právě aktivní přijetí těch nesnází, třeba v rozpuku sil, tak to tedy znamená jako pokoru. Tím pádem já právě nechci, prosím vás, říci, že člověk by se měl z nesnází radovat, nebo že by se měl z nemoci radovat. Ale mě zase vždycky tak jako povzbudí návštěva třeba u nemocničního lůžka, kdy ti lidé vědí, že umírají a oni tuto situaci aktivně přijmu, aktivně ji jako zpracují. A to je tedy tak jako pokora. A pokora je také, že člověk dovede v životě objevit nějaké tajemství, na které si ani nemůže sáhnout. A to tajemství je pro něj nějakou jako výzvou třeba ke změně života. A člověk tedy tohle to přijme. Tak to všechno pro mě je tedy spojeno s pokorou. To opravdu neznamená, jak to někteří ti jedinci i veřejného života používají: jo já jsem pokorně přijal, že se tohle to nepovedlo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hovořili jsme o projevu papeže ve Štrasburku, který mimo jiné poukázal a ty sociální problémy, na nezaměstnanost mladých nebo příliv nelegálních přistěhovalců. Mě by zajímalo, monsignore, jakou pozornost věmue... věnujeme my u nás sociálním problémům? Vlastně hodně dlouho se nehovořilo, byla to vlna, kdy jsme to skloňovali neustále, o vyloučených lokalitách například.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Já každé léto během dovolené se snažím navštívit nějaký kraj naší republiky a především tedy Sudety. A jednoho dne letos v létě jsem se vydal do severních Čech a navštívil jsem města Louny, Most, Duchcov, Teplice a Krupku. A protože chci vědět, jak tato krajina, která byla poznamenaná tou bolestí vyhnání Němců po druhé světové válce, nesla ty jizvy a dosud jako je nese. A musím konstatovat, že v některých těch městech mě to velmi překvapilo, jak se změnila, například Most. Velmi se mi líbila třeba Krupka, to je takové malé město, nádherné památky, což jsem ani jako netušil, různé tedy stavební styly, ale dost jako mě negativně překvapil Duchcov. Protože tam člověk jako cítí to napětí, tam je zámek, kde také sídlil Casanova a vedle toho je kostel Nanebevzetí Panny Marie, který je v hrozném stavu uvnitř. Tak to už jako o něčem svědčí, že něco, co je tedy ve středu města, že tomu není věnována náležitá pozornost, že to svědčí o opravdu absenci nějakého kulturního povědomí. Zaparkoval jsem auto a tam jsem také uviděl u jednoho stánku, jak už dopoledne skupina Romů popíjí, jo. Jak člověk tam jako cítí izolovanost, jistou vyloučenost. A to město na mě působilo tak šedivě. A teď v souvislosti s tím se mluví, že o tom, že tam Dělnická strana a její zástupci měli být tedy v městském představitelstvu...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
A přirozeně tohle to prostředí potom tedy plodí až i nenávist, nelibost, netoleranci a ono to tam jako je ve vzduchu. Já, prosím vás, se nechci dotýkat obyvatel Duchcova, jistě tam žijí jako i lidé řádní, lidé, kteří berou vážně tedy svůj život, své vztahy vůči těm druhým, ale tohle tedy na mě nepůsobilo dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mluvil jste třeba s místními, abyste zjistil víc podrobností možná, proč je ten stav?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Ne, já nemluvil s místními. Já vždycky jedu tak jako anonymně a spíše nasávám tu atmosféru toho města, toho místa. Byl jsem také se podívat v kostele Českobratrské církve evangelické. Také tam bylo vytlučené okno. Tak jako i ta modlitebna, nebo ten kostelík v takovém jako stavu. To všecko svědčí o jisté šedi. Jo? Tam opravdu najednou člověk se ocitne zase nejméně 10, 20 let zpátky. Znova říkám, já se nechci dotknout všech obyvatel Duchcova, jenom jako říkám tedy o svých nějakých dojmech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, dnes by měl být v Durynsku s největší pravděpodobností jmenován historicky první zemský premiér z postkomunistické strany německé Levice, což vyvolává řadu opravdu komentářů, velmi ostrých. Dokonce se vyjádřil k tomu i spolkový prezident Joachim Gauck. Jak vy se díváte na toto propojení?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Ono to asi koresponduje trochu s náladou i velké části naší společnosti, že najednou si idealizují tu dobu před rokem 89 a ty sociální potíže, které jsou, tak je poměřujou s tím, co bylo před rokem 89 a zdá se jim, že to bylo lepší. Ano, byli všichni zaměstnaní, ale za jakou cenu. Ta produktivita byla mizerná a já jsem byl také v tom takzvaném výrobním procesu, takže dobře vím, že člověk často bral peníze zadarmo a vůbec to neodpovídalo tomu výkonu. A ono se to potom tedy také ukázalo na morálce, na vztahu vůči práci, na zodpovědnosti vůči práci a podobně. Todle by si měli také naši současníci uvědomit. Samozřejmě jsou takové jako vlny a lze očekávat, ale ono to děje leckdy i nás, že lidé spojeni s minulostí, se najednou stávají těmi, do nichž s vkládá naděje. Já tady nechci být tak jako příliš konkrétní, ale víme, že i v těch nejvyšších patrech politiky dneska jsou tedy někteří lidé, kteří jsou příliš úzce svázáni s tou minulou dobou a kteří rozhodně nejsou tedy příkladem nějaké rovné páteře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vypípat či nechat zaznít bez omezení? Tak bych se mohla zeptat na další téma. Televize Prima navrhuje změkčit pravidla pro vysílání případných nespisovných nebo sprostých slov. Chce, aby ministerstvo kultury změnilo zákon a ve zpravodajství a publicistice umožnilo vysílat vulgární slova bez nutnosti je upravovat. Co vy si o tom myslíte?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Já bych tady si troufl citovat mluvčí televize Primy, paní Marie Fianové, která řekla: "Zpravodajství a publicistika jsou žánry, kde se objevují politická prohlášení chráněná svobodou projevu. Posuzovat by je měli voliči, ne vysílatelé." Já s tím nesouhlasím, já nejsem pro cenzuru, ale na druhé straně opravdu člověk, který je více na veřejnosti viděn, který se objevuje ve sdělovacích prostředcích, tak by měl volit takové výrazy, které svědčí o jeho kultivovanosti a kultuře. Protože ovlivňuje posluchače, ovlivňuje diváky. A ta mladá generace, když potom tedy slyší, že cokoliv ve jménu svobody slova je dovoleno na veřejnosti vyslovit, no tak co potom jako chceme. Pak se divíme, že lidé používají vulgarity běžně, že to patří jakoby součást normálního mezilidského styku. Tak já jsem pro to, aby opravdu toto bylo vypípáno a chytrý posluchač si domyslí a řekne si: dobře. A posluchač, který jaksi je takový jako lhostejný, tak pod, nemůže být jako měřítkem a zároveň to bude také upozornění pro veřejné činitele, že by se tedy v tomto měli krotit. Znova říkám, já nejsem pro cenzuru, ale já si také musím dávat pozor, když veřejně vystupuji, taky leccos cítím a musím říci, že bych neměl k nějakému ostrému výrazu daleko, ale řeknu si: to není přece možné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ministři vnitra Evropské unie by dnes měli řešit otázku přijímání běženců ze Sýrie. Jak se díváte na ten náš postoj? My jsme se vlastně jako další země Evropské unie zavázali k přijímání uprchlíků. Přesto to tady vyvolává různé debaty.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
No velmi mě mrzí, a je to opravdu ostuda, jak naše vláda současná jedná alibisticky. Že nechce přijmout několik desítek nebo stovek Syřanů. Já vím, že to je jako složité, že to není jednoduché, ale přece by to bylo gesto dobré vůle a patří to přece ke kultivovanosti evropské demokracie, přijímat ty, kteří se ocitají v nouzi. To by vůbec jako neotřáslo stabilitou a byli by to opravdu viditelné známky, ano, patříme tedy k tomu rozvinutému, demokratickému, kulturnímu světu. Jenom se takto podporuje jako svědectví. A honem se zdůrazňuje, že jo, že z bezpečnostního hlediska. Ale přece jako lze nějakým způsobem zjistit, kteří tedy přicházejí, jestli to jsou radikálové nebo ne. Jestli to jsou členové nějaké radikálnější skupiny nebo ne. Víte, to je hrozné v jakých podmínkách ty lidé žijí. Já teď jako v poslední době jsem dostal nějaké zprávy a najednou naše vláda strká hlavu do písku a dokonce ministr vnitra řekne, že by o tom mělo být referendum. Kde to jsme?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak a tečku za naším pořadem už tradičně udělají vaše postřehy z kultury, monsignore. Co vás zaujalo?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Tak já jsem byl nedávno na koncertě České filharmonie, dirigoval velmi nadějný dirigent Jakub Hrůša, který už získává tedy mezinárodní renomé. A složení toho koncertu, ta dramaturgie byla velmi zajímavá. Byla hrána symfonická báseň Hakon Jarl od Bedřicha Smetany, já jsem ji poprvé slyšel. Potom od Alexandra Borodina symfonie Bohatýrská, to jsem vůbec jako neslyšel. To se opravdu jako velmi málo hraje. Potom Concertino pro fagot, housle a orchestr paní Vítězslavy Kaprálové, naší hudební skladatelky, zajímavá žena. No a potom tedy suita z pantomimy Bély Bartóka, Podivuhodný mandarín. Mně se líbila ta dramaturgie. Ne, že by ta všechna díla mě nějak jako zaujala hudebně, ale líbí se mi a jsem velmi spokojen nad tou nápaditostí, že se neopakují pořád ty stejné kusy. A potom jsem byl na výstavě Josefa Váchala. To je vám takový zajímavý muž. Je to U Zvonu v Praze na Staroměstském náměstí ta výstava. Jmenuje se Magie hledání. Je to, byl to takový podivín, samorost, člověk, který se celý život zabýval spiritismem, okultismem, teosofií, hermetismem, esoterikou, satanismem. On byl původně katolík, ale pořád se vůči tomu vymezoval. A je to výstava, kde jsou nádherné jeho grafiky. Tam jsou samí ti čertíci, on pořád se tak jako vyrovnával s tím, že může být napadán těmi démony a právě když to nakreslil, tak se jakoby zbavil toho napětí a toho strachu. Ale zároveň se pořád jako vyrovnával třeba s ukřižováním Ježíše a ze Svatým Františkem z Assisi. A tam je třeba nádherná dřevořezba Ukřižování Ježíše. Takže doporučuji tuto výstavu. Mně se moc jako líbilo, že paní ve vrátnici mi říkala, ale on byl satanista. Já vás poznala, vy jste biskup. A já říkám, no, ale jako biskup přece já rozlišuju umění a rozlišuju osobní názory toho nebo onoho autora. Takže to jsem se musel tak srdečně zasmát.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuji vám, monsignore Václave Malý, za vaše názory a přeji vám krásný advent i krásné Vánoce.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Děkuji. Já také přeji klidný, tichý advent a pěkné tiché vkráčení do Vánoční doby.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na slyšenou se těší Zita Senková. Hezký den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.