Přepis: Jak to vidí Jaroslav Hofmann – 7. července

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den přeje Zita Senková. Vítejte u poslechu půlhodiny, ve které se budeme opět toulat světem. Dnešní host je novinář Jaroslav Hofmann, redaktor časopisu Země světa. Dobrý den, vítejte.

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A vy nás zavedete na ostrov zvaný, také nádherný, na Tchaj-wan. Dostal toto synonym či přívlastek oprávněně?

Čtěte také

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Dostal ho určitě oprávněně, dostal ho už hrozně dávno. Byli to portugalští mořeplavci, kteří ho pojmenovali Ilha Formosa, krásný nebo nádherný ostrov, a dokonce ho tak pojmenovali, aniž by na ten ostrov vstoupili vlastní nohou, jenom podle toho, jak ho viděli z paluby lodí, když jeli kolem Tchaj-wanu do Japonska a bylo to v polovině šestnáctého století. Oni objížděli Tchaj-wan z východu Filipínským mořem, takže viděli tu hornatou část Tchaj-wanu, siluetu několika horských pásem, které probíhají Tchaj-wanem od severu k jihu, ty svahy spadají do Filipínského moře velmi strmě, byly v té době porostlé hustými lesy a tenhle pohled je inspiroval k tomu velmi výstižnému označení krásný ostrov.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký pohled se naskytl vám?

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Mně se naskytl pohled trošku podrobnější, protože jsem měl možnost ten Tchaj-wan projet od severu na jih vlastně celý a na chvilku se zatoulat i do těch hor. Ono se to nezdá, ale ty hory jsou skoro čtyři tisíce metrů vysoké. Nejvyšší tchaj-wanský vrchol Jü-šan má 3 952 metrů a na Tchaj-wanu je 272 třítisícových vrcholů, což na vlastně tak malý ostrov, který od severu k jihu měří necelých 400 kilometrů a od západu k východu necelých 150, je opravdu skoro nepředstavitelné množství. Ale to je část, asi dvě třetiny ostrova tvoří tyhlec ty hory, který jsou hodně málo obývané, žijí tam především ti takzvaní tchaj-wanští Aboridžinové neboli původní obyvatelé Tchaj-wanu. Zatímco přes 90 procent všeho obyvatelstva na Tchaj-wanu, což je přes 23 milionů lidí, žije v té západní třetině ostrova, zhruba třetině, což je nížina, do které ty hory spadají daleko povlovněji než na té východní straně, a tam je vlastně koncentrován veškerý život ostrova.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Předpokládám, že tam asi nenajdeme příliš velkou romantiku jako v té jiné části.

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
V té nížinné části příliš ne, protože málo platné, Tchaj-wan je známý jako jeden z asijských nebo východoasijských tygrů po boku Hongkongu, Singapuru a Jižní Koree, kdy on v devadesátých letech vlastně skutečně zaznamenal obrovský hospodářský vzestup. Všechny příčiny a důsledky toho jsou vidět v té západní nížinné části, to znamená veškerá průmyslová výroba, samozřejmě zemědělství, to všechno tam je. Takže to je část, která není jako taková až tak romantická, ale najde se tam spousta úžasných míst třeba ve městech, velmi zajímavé historické chrámy, pokud taky se chcete seznámit s neuvěřitelně pestrou a strašně dobrou tchaj-wanskou kuchyní, tak pochopitelně zase musíte sem, protože třeba to, co dostanete v nějakých horských vesničkách, je podstatně jednodušší strava, dost odlišná od, řekněme, toho, co se vaří ve městech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když se vrátím k té přírodě, pane Hofmanne, tak ten ostrov na mě působí hodně rozmanitě, když jsem četla i vaše články o hoře Ali, o měsíční krajině, o bahenních sopkách, o jezeře Slunce a Měsíce, politika sama.

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Ano, ano. Ten ostrov je velmi, velmi rozmanitý, poetičnost těch názvů ta je v takových těch nejtypičtějších tradicích čínské kultury, viz to citované jezero Slunce a Měsíce, které patří k nejnavštěvovanějším místům na Tchaj-wanu vůbec. Ono to má samozřejmě trošičku svou stinnou stránku, protože je tam hodně lidí, skoro pořád je tam hodně lidí. Ale i tam se najdou místa, kam právě účastníci organizovaných skupin ať už tchaj-wanských turistů, nebo čínských turistů z pevniny, nebo i zahraničních turistů, kterých ale tolik na Tchaj-wan překvapivě nejezdí, tak tam nechodí. A to je třeba, když se vydáte opravdu na horskou túru na dvoutisícovku nebo 2,5 tisíce metrů vysoký vrchol, kamž jezera Slunce a Měsíce vede stezka turistická, je to pouhých asi 7 kilometrů, ale vzhledem k tomu obrovskému převýšení, tak oni počítají asi sedm hodin na ten výšlap tam a zpátky, tak tam na ty lidi tolik nenarazíte. Ale pokud se pohybujete vysloveně kolem jezera a na takových těch scénických stezkách, které vedou většinou od parkoviště, kde lze odložit autobus, kamsi k nějaké vyhlídce, nějakému zákoutí přírodnímu a měří tak jako 800, tisíc, 1200 metrů, tak tam je to turisticky opravdu frekventované.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Lze říct, že svým způsobem možná pro nás, více pro Evropany, je Tchaj-wan země ne tak probádaná?

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Určitě. Jak říkám, je to až překvapující. Já třeba když jsem se díval pro zajímavost, než jsem na Tchaj-wan jel, na nabídku našich cestovních kanceláří, tak jsem nenašel jediný poznávací zájezd na Tchaj-wan, který by měl jako svůj program jenom Tchaj-wan. Ten Tchaj-wan u nás je v nabídce poměrně málo, když je v nabídce, tak v kombinaci s něčím. Tu s Filipínami, tu s Hongkongem, tu s pevninskou Čínou, tu s Japonskem, ale nikdy ne samostatně. A přitom by vydal na dvoutýdenní poznávací zájezd jako víno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A nám vydá Tchaj-wan určitě na celé dnešní cestovatelské Jak to vidí, dnes s Jaroslavem Hofmannem.

/ Písnička /

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Posloucháte letní speciál o cestování. Hostem Českého rozhlasu Dvojky je novinář Jaroslav Hofmann. Čím si vás Tchaj-wan nejvíce získal?

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Tchaj-wan je ostrovem mimořádně příjemných a milých lidí, kteří jsou usměvaví, vstřícní, dají se s vámi do hovoru, skutečně tohle je...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Není to mýtus?

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Ne, a je to něco, na co z některých jiných třeba asijských zemí až tak nejste zvyklá, takže to je jeden rys. Druhý rys je ten, že ten ostrov je skutečně obrovsky rozmanitý a nabízí spoustu nejrůznějších zážitků od velmi zajímavé přírody, jak už jste zmiňovala, všechny ty možné útvary horské nebo takové zvláštnosti jako bahenní sopky, a tak až třeba po úplně odlišnou přírodu na jižním pobřeží, v té vlastně nejtropičtější části nebo skoro tropické, řekněme, části Tchaj-wanu, protože Tchaj-wan leží vlastně přímo na obratníku Raka. Je to ostrov, který nabízí obrovsky rozmanitou kuchyni. Ono se v podstatě ani nedá říct, jaká to vlastně kuchyně je, protože tam se prolíná spousta vlivů. Samozřejmě od jihočínské, hlavně fuťienské kuchyně, což je ta část pevninské Číny přímo naproti Tchaj-wanu přes Tchaj-wanský průliv. Ale jsou tam vlivy třeba dodnes výrazné japonské kuchyně, protože Tchaj-wan vlastně padesát let patřil Japonsku, od roku 1895 až do konce druhé světové války. To jídlo je zase takový specifický rys Tchaj-wanu a je tam v takové podobě, jakou jinde nenajdete. A tohle všechno, když dáte dohromady, tak vlastně zjistíte, ono se to říká, a já bych řekl na svém případu, že to je pravda, že v podstatě každý, kdo na Tchaj-wan přijede, tak tam jede s tím, že vlastně o něm nemá žádnou moc konkrétní představu a vrací se s tím, že se do toho Tchaj-wanu zamiluje, respektive zamiloval.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak jste se "projedl" tímto ostrovem?

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
No, to je náročné, protože pak je takové riskantní vstupovat na váhu, že jo, když se z toho ostrova vrátíte. Tam je spousta, spousta zajímavostí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Domorodé koření nebo...

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Ano, tak to je zrovna věc, která nemusí každému úplně chutnat nebo až tak zaujmout. Pro Tchaj-wan je typické, že oni třeba hodně používají sušené lístky žlutodřevo, anglicky se to označuje prikli š, botanicky to je rod, z jehož některých druhů pocházejí semínka, která jsou u nás známá jako koření z čínské kuchyně pod názvem sečuánský pepř, i když botanicky to s pepřem nemá klasicky nic společného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jako se stromem s pepřovníkem.

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Ano, tak, tak, spíš s liánou. A jeden ten druh žlutodřevu, který roste na Tchaj-wanu, se používá nikoliv semínka, ale používají se sušené lístky. A oni mají takovou velmi zvláštní chuť, která se strašně špatně popisuje, ale která je hodně výrazná a pro Evropana netypická, takže mu může třeba připadat až trošku zvláštní až obtěžující v tom jídle a oni ho dávají teda na leccos, prostě na tofu, do masa, dokonce i do sladkých jídel, na vafle třeba. Není to jediná možná varianta. Můžete si dát i jinou variantu. Ale ten prikli š ten je hodně všudypřítomný. Jiná koření se zas až tolik na Tchaj-wanu nepoužívají. Třeba Tchaj-wan není vysloveně zemí nějakých velmi ostrých pálivých jídel, jsou tam takové zajímavosti, třeba v několika městech mimo jiné v Tchaj-pej a přímo v tom slavném mrakodrapu Taipei stojí jedna, je jedna pobočka vlastně dnes, musíme říct, řetězce restaurací, který se jmenuje Din Tai Fung. To je firma, která začínala v roce 1958 jako obchodní firma a obchodovala s olejem kuchyňským. A když se začaly měnit jaksi stravovací návyky během šedesátých let a obchod s olejem začal stagnovat, tak oni se proměnili a od roku 72 jsou restaurací, která začala podávat xiao lung pao, neboli takové ty plněné taštičky vařené v páře na bambusovém pařáčku šanghajského typu. Ono těchhles těch taštiček nebo knedlíčků je strašná spousta v Číně. Nejrůznějších druhů, které se liší složením těsta, náplněmi, tím, jak jsou zamotávány, jaký mají tvar a tak dále. Postupně tu nabídku stále víc rozšiřovali a rozšiřovali. Začali otevírat další a další pobočky, dneska jich mají na Tchaj-wanu 10 a 110 v zahraničí v různých zemích, a právě hongkongská pobočka dostala v roce 2010 michelinskou hvězdu, kterou potom čtyřikrát obhájila. Oni toho samozřejmě marketingově využívají, takže odlesk té hvězdy nechávají dopadnout na všechny svoje pobočky včetně té taipeiské, ale že to je restaurace, kam opravdu stojí za to zajít, o tom svědčí třeba to, že v té Taipei 101 před vchodem je věčně fronta a je tam displej, na kterém svítí číslo, a třeba to číslo je 60. To jsou minuty, které označují přibližnou dobu čekání na volný stůl, pokud nemáte udělanou rezervaci. A přestože to ještě 60 minut, tak tam prostě stojí fronta Tchaj-wanců a čeká na to, až se stůl uvolní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je to něco jako národní jídlo to, co jste popsal nyní?

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Ne, to bych si netroufl říct, že to je národní jídlo. Ono je vůbec docela asi těžké říct, co je nejtypičtějším jídlem tchaj-wanským. Tam spíš jde o tu obrovskou rozmanitost. Typově samozřejmě charakteristické jsou ryby a dary moře, protože Tchaj-wan je ostrov. Ona už ta jihočínská fuťienská kuchyně, z které, řekněme, vychází tchaj-wanská nejvíc, je typická hodně využíváním ryb, a na Tchaj-wanu to dovedli k naprosté dokonalosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Rozmanité je na Tchaj-wanu nejenom jídlo, ale také různé zvyky, rituály a o nich si řekněme něco více po písničce.

/ Písnička /

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tchaj-wanem se na vlnách Českého rozhlasu Dvojky touláme s novinářem Jaroslavem Hofmannem. Na ostrově je oficiálním náboženstvím taoismus. Existuje ale lidové náboženství, různé kulty. Jak spolu existují, pane Hofmanne?

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Existují spolu velmi dobře. Já bych dokonce upřesnil, tam se nejedná o oficiální náboženství nebo nějaké státní náboženství, nic takového. Je to převládající náboženství, s tím, že ale ono je to trošku zrádné takhle jednoduše to formulovat, protože první problém je ten, že taoismus se skutečně prolíná s tím lidovým náboženstvím, v postavách neskutečného množství božstev a nakonec i v různých obřadech a zvycích, v něčem se zase odlišují, ale to jsou takové subtilní věci, které laik z úplně jiného kulturního prostoru, tím mám na mysli evropského turistu, není schopen postřehnout. Ale nejen to. Na Tchaj-wanu je naprosto běžné splývání koexistence taoismu a buddhismu v takové míře, že vstoupíte do chrámu, který je primárně buddhistický v tom smyslu, že jako první vlastně když byl postaven, tak tam bylo umístěno buddhistické božstvo, v hlavní síni je buddhistické božstvo, na Tchaj-wanu nejpopulárnější je Kuan Jin, což je ta čínská podoba bodhisattva, milosrdenství a soucitu, Avalokiteshvara, která navíc dostala asi od dvanáctého století v Číně ženskou podobu, ženské pohlaví, zatímco všude jinde Avalokiteshvara je mužské božstvo, tak ta Kuan-jin čínská se stala ženou v průběhu vývoje. Takže v tom chrámu třeba je hlavní síň, která je zasvěcená Kuan-jin, ta tam je na hlavním oltáři. Chrám je buddhistický. Ale minete hlavní síň, přijdete k zadní síni a v té, tu zadní síň tvoří vedle sebe jedna vedle druhé svatyně všemožný taoistických božstev, anebo naopak, vstoupíte do taoistického chrámu a najednou zjistíte, že v některé z bočních síní nebo v zadní síni je jedna, která je věnovaná zase buddhismu a jsou tam buddhističtí světci božstva. Třetí věc je vzhled těch chrámů, protože v tomto případě převládá ta forma vlastně taoistických chrámů jižního typu, myšleno z čínské pevniny chrámy severního a jižního typu, takže většina těch chrámů vnějškově vypadá jako taoistické chrámy jižního typu s bohatě figurálně zdobenými střechami, což klasický buddhistický chrám nic takového nemá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A co moderní buddhismus?

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
To je taky věc, která na Tchaj-wanu leckoho překvapí, protože na Tchaj-wanu jsou minimálně dva kláštery, které v takovéto souvislosti je třeba zmínit, ony mají takovou podobnou genezi. U jejich vzniku vždycky stál mistr učitel, který přišel na Tchaj-wan někdy v padesátých šedesátých letech z pevninské Číny a získal si takovou autoritu a takové množství žáků, že nakonec teda to vedlo až k založení velkého kláštera a vytvoření jakési školy nebo směru buddhismu. Třeba jeden ten mistr Wei Chueh, který pochází ze S’-čchuanu právě, on se narodil v roce 1928, dodnes žije, takže už je to velmi starý pán, už není opatem funkčním, ale pořád v tom klášteru je, a ten založil klášter Chung Tai Chan. Jeho současná podoba vznikla mezi roky 1991 a 2001, a to je klášter, který má podobu vlastně mrakodrapu nebo, řekněme, výškové stavby. On má 37 pater a mimochodem projektoval ho jako svůj osobní dar tomu velkému mistrovi twajwanský architekt C. Y. Lee, což je autor toho slavného ikonického mrakodrapu v Tchaj-peji Taipei 101, který svého času byl nejvyšší stavbou světa.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký výhled to byl, pane Hofmanne?

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Klasický kruhový výhled jako z obdobných mrakodrapů vlastně všude na světě. Je tam v 89. patře prosklená vyhlídková terasa, respektive je to vyhlídkové patro uzavřené. O dvě patra výš v 91. je ještě otevřená terasa vyhlídková. Ale na tu vás pustí jenom za vhodného počasí, protože Tchaj-wan leží jednak v monzunové oblasti a mají tam vliv oba dva monzumy, takže tam dost často prší, dost často tam fouká silný vítr, protože taky Tchaj-wan stojí v oblasti tajfunu. Co tam ale je technickým divem, jsou vlastně dva technické divy v té Taipei 101. Jedním z nich je takové to vyvažovací kyvadlo, kterým se stabilizují výškové stavby právě proti účinkům silného větru a zemětřesení, takže to je další věc. Tchaj-wan leží na rozhraní filipínské a euroasijské litosférické desky. Vlastně na samém okraji té filipínské desky. Takže na Tchaj-wanu je obrovský počet zemětřesení, kterému se nechce vlastně ani věřit, protože přístroje tam zaznamenávají mezi 15 a 18 tisíci zemětřesení ročně. Udává se, že zhruba 800 až 1000 z nich je takových, že to pocítí člověk i bez přístrojů, byť samozřejmě většina z nich není nějakým způsobem ničivá. Ale na druhou stranu poměrně často tam jsou i zemětřesení docela ničivá. Tohlec to kyvadlo vyvažovací, které normálně se dává tak, že ho návštěvníci budovy nevidí, že o něm neví, tak z toho je ve 101 udělaný atrakce turistická, protože ono je zavěšeno mezi 91. a 87. patrem a vidíte ho. A druhý technický zázrak jsou výtahy, které vás vyvážejí z pátého patra, kde se kupují vstupenky, do toho 89. do toho vyhlídkového patra a které jedou, v nejrychlejším momentě jedou přes 60 kilometrů v hodině. Ten výškový rozdíl, který je skoro 400 metrů, ten výtah urazí za 37 vteřin.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jako milovnici kultury mě ale také zaujalo jadeit a zelí.

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Ano, ano. Snad nejslavnější drobná plastika ze sbírek Národního palácového muzea. Na konci občanské války v Číně, která vypukla po skončení druhé světové války, Čínská národní strana neboli Kuomintang vedená tehdejším čínským ministerským předsedou generálem Čankajškem prohrála a Čankajšek odešel s více než milionem svých stoupenců na Tchaj-wan. A předtím, než tam odešel, tak on tam nechal poslat část sbírek palácového muzea ze Zakázaného města v Pekingu, které v té době už dávno nebyly v Pekingu. To je historie, kterou se ale nebudeme zdržovat. Včetně některých nejslavnějších exponátů se ta sbírka nebo část té sbírky se ocitla na Tchaj-wanu, kde potom bylo asi po deseti letech otevřeno Národní palácové muzeum v Tchaj-peji, hlavním městu, jemuž o Vánocích loňských přibyla jižní pobočka, do té doby naprosto turisticky v podstatě neznámém místě na jihu Tchaj-wanu, byla otevřena pobočka, která bude vlastně vystavovat trvale část sbírek především asijského umění, tedy toho ne čínského původu, které nashromáždili čínští císaři, které vzniklo v jiných asijských zemích, ale budou se tam formou hostujících výstav předvádět i ty nejslavnější objekty z toho tchaj-pejského muzea, a právě tahlec ta jadeitová řezba čínské zelí, které má bílou a zelenou část jako skutečné a v té zelené části jsou ještě vyřezány kobylka a saranče, tak je exponátem, který už teď momentálně je právě vystaven v té jižní nově otevřené pobočce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Představil nám ho a nejenom tento exponát redaktor časopisu Země světa Jaroslav Hofmann a já vám za to moc děkuji. Bylo mi potěšením.

Jaroslav HOFMANN, novinář, redaktor časopisu Země světa
--------------------
Mně bylo také potěšením. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. A na slyšenou se těší opět Zita Senková. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.