Potřebu zadržet vodu v krajině pochopíme, až když nám nepůjde spláchnout záchod
Jak to bylo dříve s našimi řekami, rybníky a mokřinami? Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, co nám tedy voda přinese zítra?
Hosty Martiny Kociánové byli Petr Kubala, předseda představenstva Svazu vodního hospodářství České republiky a generální ředitel státního podniku Povodí Vltavy a agrární analytik Petr Havel.
Martina: Státní podnik Povodí Vltavy funguje jako správce vodních toků na území České republiky, což je více než 50 % Čech. Jsme dobří hospodáři s vodou, anebo je ta práce čím dál těžší a náročnější?
Petr Kubala: Za 22 let mé práce musím říct, že situace je čím dál tím složitější. Ale ne z hlediska odborného, ale naši činnost výrazně víc vnímá veřejnost, politici, samospráva a média. A je stále obtížnější naši odbornost ustát.
Martina: Vy víte, co je potřeba a správné udělat, ale tlaky společnosti a politiků jsou natolik silné, že to udělat nemůžete?
Petr Kubala: V podstatě ano.
Martina: Čeho se to především týká?
Petr Kubala: Zejména prosazování nových záměrů, které souvisí s tím, abychom výhledově zabezpečili (nebo dokázali zabezpečit) dostatečné množství vody v dostatečné kvalitě pro zásobování obyvatel naší republiky.
Většinou se každá nová aktivita dotýká nějakého území, nějaké skupiny lidí, různých lokálních zájmů, které je všechny nezbytné zohledňovat.
Je logické, že je potřeba najít nějaký kompromis, ale ty kompromisy se hledají výrazně hůře, než dřív. Někdy je lepší věc nerealizovat a počkat, než ji nechat odpálit rovnou a velmi složitě se k ní v budoucích letech vracet.
Místo odborných názorů tady máme politická, lobbistická a zájmová řešení
Martina: Myslíte si, pane Havle, že je čas ještě čekat?
Petr Havel: S výstavbou některých přehrad bychom mohli počkat. Se začleněním drobných vodních ploch (i v areálech správců vodních toků) jsme měli začít už dávno, a to v daleko intenzivnější míře než dnes.
Ten problém, proč je to těžší a těžší, spočívá v tom, že stále větší a větší část společnosti je odtržena od životního prostředí, od přírody, od vody. Takže spousta lidí má, možná i v dobré víře, nějaká řešení, která ale nejsou realistická. To jen proto, že o tom nic nevědí.
Petr Havel Společnost i politici jsou často odtržení od přírody a málo jí rozumí.
A protože nejen Česká republika, i svět spěje k tomu, že se preferují politická, lobbistická a zájmová řešení než odborná, pak ti, kteří o problému něco vědí, mají horší pozici v jejím obhájení. Na odbornost se dneska tolik nedá. Je otázka, jestli to tak bude i dál.
Martina: Zajistit dostatečné množství vody v dostatečné kvalitě, to je cíl a úkol, který by asi měl být prvořadou snahou nejenom Povodí Vltavy, ale každého politika. Česká republika leží na rozvodí tří evropských řek – Labe, Dunaje a Odry, takže většina spadlých dešťových či sněhových srážek z republiky odtéká. I když u nás prší průměrně stále více, tak vody máme stále méně. Co je prioritou českého vodního hospodářství a státního podniku Povodí Vltavy, aby voda tak rychle neodtékala a zůstala u nás?
Petr Kubala: V podstatě hydrologicky jsme na tom tak, že veškerá voda, která tady naprší, tak pokud ji nějakým způsobem nespotřebujeme, tak odtéká.
Je potřeba udělat taková opatření, aby se maximum srážkové vody zadrželo v krajině. Je to soustava opatření, které je potřeba v dlouhém čase realizovat. Jsou to věci, které aplikovali naši předci. Pak přišlo období, kdy se na všechno nahlíželo trochu jinak a teď se složitě vracíme k těm způsobům, které byly běžné.
Martina: Zkusme být konkrétní.
Petr Kubala: Vidět je to v obhospodařování zemědělských pozemků. Zcelování, utužování půdy, na které se používá těžká mechanizace. To jsou všechno věci, které brání tomu, aby se dešťová voda mohla vsakovat a mohla se zapojit do oběhu vody v přírodním prostředí. To je jedna z věcí. Druhá je eroze. (Podrobně: Vody naprší víc než dřív, ale trestuhodně ji necháme odtéct ze země.)
Erozí přichází zemědělci o nejlepší půdu, kterou potřebují. Ta zanáší vodní toky, zejména ty drobné.
Petr Kubala Potoky jsou plné splavené hlíny, nezadrží tak vodu při přívalových deštích.
Na to se potom nabalují přívalové srážky, je snížená průtočná kapacita a vznikají povodně. Máte potůček, který překročíte jednou nohou a během dvou hodin jsou tam tři metry, jeden utopený člověk a za tři hodiny tam není zase nic.
A umíme si to všechno zamotat ještě tak, že když chceme sedimenty z vodního toku vyndat a vrátit je zpátky na pole, tak máme takovou legislativu, která nám to neumožňuje.
S Ministerstvem zemědělství ČR jsme vykomunikovali, aby tomu tak v případě vodních sedimentů nebylo a mohly se vracet zpátky na zemědělské pozemky.
Martina: Co přesně se podařilo domluvit?
Petr Kubala: Změnu v zákoně o odpadech. Na sedimenty z vodních toků je nahlíženo jako na odpad. Ale tady došlo naštěstí k tomu, že zvítězil zdravý rozum a opravdu se novelizoval zákon o odpadech tak, že pokud nejsou kontaminované nějakými závadnými látkami, tak je možné je odtěžit a vrátit je na pole.
Martina: To by asi dřív zvládl každý sedlák.
Petr Kubala: Každý sedlák dělal opatření k tomu, aby se to nestalo. Ale když už se to stalo, tak sedimenty z potoka a z řeky vyndával a vozil zpátky na pole.
Přehrady jsou potřeba
Martina: Nebudu se ptát, jak dlouho jste na tom dělali a kolikrát se musela ministerstva sejít.
Petr Havel: Náš svět je kontaminován tím, že jedno slovo v určitých legislativních souvislostech znamená cosi, z čeho potom vyplývají takovéto nesmyslné důsledky.
Dalším důvodem, proč voda od nás rychleji odtéká je, že se v minulosti narovnala koryta vodních toků. To je velká výzva, aby se tam, kde to lze, původní koryta vracela do meandrujících toků, do přirozených rozlivových oblastí.
Hodně by to pomohlo, ale je to jedna z komplikací, o kterých jsme hovořili. Pozemky kolem řeky obvykle někomu patří. Ne každý je chce dát k dispozici veřejnému zájmu.
Petr Kubala: V rámci retence vody se musíme věnovat obnově malých vodních nádrží a mokřadů. Vodní nádrže a přehrady jsou také důležité, protože v období sucha, mokřady vodu spotřebovávají pro sebe a rybníky vysychají. A navíc pitnou vodu pro obyvatele někde brát musíme.
Martina: V poslední době se stále častěji mluví o výstavbě nových přehrad. Jak se hledá místo, kde je nutné postavit novou přehradu, aby lidé v té lokalitě v budoucnu měli dostatek dobré vody?
Petr Kubala: Díky našim předkům jsme měli velmi dobře vyvinutý systém vodohospodářského plánování do kterého patřila i ochrana územních hájení profilu, kde by bylo možné vybudovat přehrady. A jako jedna z mála zemí na světě jsme v roce 2009 hodili to, co bylo hájeno už od první republiky, za hlavu.
Na základě politických dohod jsme tehdy vypustili hájené profily a to, co se odehrává nyní, se tak velmi těžko dohání.
Těch přes 200 územních hájení znamenalo, že nebylo možné v takovýchto lokalitách budovat například chemický průmysl, který by mohl v lokalitě znehodnotit podloží. Kdyby tam byla zátopa, došlo by ke kontaminaci akumulované vody.
Nebo tam bylo zakázáno budování různých dálničních, železničních koridorů, kde by byly vysoké náklady na jejich předložky a tak dál. Individuální výstavba nebyla zakázaná, ale průmysl samozřejmě ano.
Martina: A řekněte mi, kolik těch hájených míst v tuto chvíli máme?
Petr Kubala: 65.
Martina: Z více než 200?
Petr Havel: To první výchozí číslo bylo dokonce mnohem vyšší, přes 400. Redukce byla velmi významná. Neznamená to ale, že se na všech těch územích přehrada v budoucnosti postaví.
A pokud se tam něco postaví, tak to vůbec nemusí být přehrada. Můžou to být poldry nebo nějaké jiné vodní dílo. Přesto se veřejnost těchto projektů děsí a v okamžiku, kdy se třeba jenom dělá něco jako studie, jestli by tam něco mohlo stát (za jakých podmínek, jestli se to vyplatí,...), tak už se vedle podepisují petice a vzdouvají se emoce.
Typický český přístup. Takové to ode zdi ke zdi. Nejprve jsme stavěli, kde se dalo, možná i neuváženě, teď zase nechceme postavit vůbec nic. A je přitom zcela zřejmé, že se nějaké přehrady postavit musí.
Spíš asi na Moravě, protože ta je těmito stavbami daleko méně zatížena. Třeba řeka Morava téměř není regulována, a to je základní řeka celé Moravy.
Jako jedna z mála zemí snižujeme množství míst vhodných pro stavbu vodních děl
Martina: Považujete vy, vodohospodáři, stavbu přehrady jako za určité krajní řešení, které přichází až v okamžiku, kdy se prostě v okolí staví retenční nádrže, rybníky, poldry? Nebo má v krajině úplně jinou funkci a je nenahraditelná?
Petr Kubala: To vůbec není krajní řešení. To je jedno z nezbytných řešení, protože tak samozřejmě slouží k akumulaci vody pro zásobování obyvatel pitnou vodou.
Většinou se jedná o nádrže víceúčelové. Při loňském suchu na vodních tocích, kde byly takovéto přehrady, docházelo k tomu, že se zabezpečovalo odpouštění z přehrad tak, aby byl co nejdelší dobu dodržován takzvaný minimální zůstatkový odtok. To znamená průtok v řece, který je ještě vhodný i pro uchování života vodních ekosystémů a nenaruší ani (ve velké míře) zásobování pitnou vodou, případně závlahy zemědělských pozemků.
Tam, kde takováto díla nejsou, vodní toky zcela vyschly. Vypadá to tam jako lesní úvozová cesta. Tento scénář se už odehrál a bude samozřejmě výrazně horší.
Měli jsme sice 205 hájených profilů, ale naše republika, jestli do toho stádia dojde, tak bude potřebovat možná tři, čtyři nebo pět dalších nádrží.
Je to mylně chápáno tak, jako kdyby se mělo realizovat 65 přehrad. Teď probíhá diskuse o navýšení generelu s ohledem na sucho. To, co se kolem toho odehrává, už není důstojné. Můj názor je ten, že kdybychom se vrátili k původnímu množství profilů, tak to vůbec není žádný problém, protože budeme mít možnost výběru.
Hovoříme opravdu s výhledem 80, 100 let. A bude nutné jim vytvořit nabídku. Jako jedna z mála zemí na světě jsme si dovolili ten luxus, že jsme si snížili území vhodná pro potenciální výstavbu. Ten trend ve světě je samozřejmě úplně opačný.
Musíme myslet na další generace, aby neměli zemi zplundrovanou suchem
Martina: Voda bude v budoucnu opravdu velký problém. Říká to OSN i studie NASA. Sucho postupuje i na Blízkém Východě.
Petr Kubala: A to není jenom otázka těchto studií, ale to je otázka praxe. Na územích, kde je voda problém, jako je Afrika, východní země, Jižní Amerika, tak tam si lidé vody váží a vědí, co pro ně znamená.
My to musíme následujícím generacím připravit, aby potom o nás neříkali, že jsme všechno zplundrovali a oni tady nemají z čeho žít a budou na tom špatně.
Petr Havel: U nás převládl názor, že tam, kde je lokalita chráněná, že to je pro to místo něco strašného. Ale ve skutečnosti právě to, co tady padlo, že tam nemohou být koridory, že tam nebudou chemické továrny a tak dále, tak je to jistým způsobem ochrana toho území nejen pro výstavu přehrad, ale je to vlastně do jisté míry částečně ekologické opatření.
Je to něco, co snižuje civilizační zátěž. Já bych skoro řekl, že by měli být rádi, protože jim tam rozhodně nebudou jezdit kolem baráku třeba kamiony.
Martina: V okamžiku, kdy budeme chtít stavět přehradu, a nebude aktuální nedostatek vody, tak budete neustále narážet na odpor veřejnosti. Vlastně až v okamžiku, kdy se nám lidem přilepí jazyk na patro, tak v tu chvíli pochopíme, že je potřeba vodu v krajině zadržet a třeba přehrady stavět.
Petr Kubala: Bude to dřív. Bude to v té době, kdy lidé ve vícepodlažních budovách, budou chtít spláchnout na toaletě a zjistí, že to nejde.
Martina: Pánové, děkuji vám za vaše slova, za vaše vyjádření.
Záznamy pořadu najdete v Archivu pořadů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
