Pomoc máme v sobě zakódovanou, říká psychiatr Radkin Honzák

„Mě už pouští dlouho sednout. Marně jsem před dvaceti lety říkal, že jen tak zbídačele vypadám, ale cítím se dobře. Myslím, že když jsou lidé zvědaví, tak je to drží víc při životě. Já musím být dlouho živ, protože jsem strašně zvědavý na spoustu věcí. My jsme přišli ze školy a šli ven. Dospělí nám do toho nemluvili. Dnes jde dítě z jednoho kroužku do druhého, kde je pořád usměrňují a nenaučí se spolu společensky jednat. Je mi jich líto.“

„Já musím být dlouho živ, protože jsem strašně zvědavý na spoustu věcí,“ říká psychiatr|foto: Elena Horálková

Heslem týdne na Dvojce je Musíme si pomáhat. Jak se mu líbí? „Musíme akorát umřít a platit daně. Ale myslím, že pomoc máme v sobě zakódovanou. Připomenu pokus s dětmi, kdy kostka s očima kolečku pomáhá, a jiná mu to kazí. Děti už v deseti měsících si hrají s tím pomáhajícím, a na druhé ani nekouknou,“ říká Radkin Honzák.  „V metru mě zastavila skupinka dětí kolem jedenácti, a ptala se mě, jestli vím, kdy a jak vznikl penicilín. Já jsem uspěl, pán za mnou propadl. Takový úkol je příjemná a nenásilná forma, jak dostat dohromady vzdálené generace.“

Proč považuje „dědečkování“ za nejlepší životní roli? Měl by muž pustit ženu sednout? Je reálné společné bydlení několika generací? Více uslyšíte ze záznamu.