Neopravujeme, vyhazujeme a pořizujeme nové. A to platí i o vztazích, říká psychiatr Max Kašparů
Ve třetím díle miniseriálu s psychiatrem a teologem, profesorem Jaroslavem Maxmiliánem Kašparů jsme mluvili o hlubokých zákoutích našich duší.
Kam dospěla naše civilizace v oblasti duševního zdraví? 11 tisíc dětí je u nás jednou za měsíc opilých, 13leté děti závislé na drogách nejsou vzácností. Psychologové zažívají zlaté roky. Tak proč je v naší materiálně saturované době tak těžké zakusit pocit štěstí?
Moderátorka: Pane profesore v jednom článku jste položil mladým lidem následující dotaz:
Máte domov ve sjednocené Evropě, možnost registrovaného partnerství, neomezené možnosti cestování, přes 100 televizních kanálů, neomezená volba zábavy, perfektní antikoncepci, skvělé deodoranty, možnost likvidovat těhotenství, garantovaná lidská práva, nezcizitelné občanské svobody. Nic z toho vaši předci neměli, tak proč mi plníte psychiatrickou ordinaci a pácháte sebevraždy?
Dostal jste odpověď?
Nikoli. Přišla smšť urážek, že zesměšňuji pacienty ve své ordinaci. Já jsem to nechápal, protože jakmile půjdu do statistiky, tak velká část pacientů s tím přichází. A my s tímto problémem pracujeme. Všechny tyto možnosti je neudělají šťastnými a oni hledají štěstí. Člověk byl stvořen k tomu, aby byl šťasten, a když šťastný není, tak ho hledá a protože oni ho nenašli ani v tom registrovaným, ani v tom cestování, ani v těch deodorantech, ani v tom podnikání a proto ho hledají tam, kde si myslí, že ho najdou. V drogách a alkoholu.
Kde se hledá lidské štěstí?
Ti lidé přichází a my to štěstí hledáme spolu. A tam by bylo důležité kdyby u toho byla kamera nebo mikrofon. Já jim dávám některé možnost a oni mi všechny ty možnosti odmítají.
Chtěl bys mít děvče, se kterým bys měl hezký vztah a z toho vztahu měl radost? Nevim! Chtěl bys mít nějaké vzdělání, jsi mladý, a měl bys pak radost z toho, že uděláš zkoušky, uděláš maturitu, prostě by tě to těšilo. Nevim! A takhle mi odpovídají všichni. Pak to vzdávám. Nenašli svoji radost a u mě nenašli řešení. A já jsem smutný spolu s nimi.
Když mi 15 letý toxikoman popíše své dětství, tak se mu ani nedivím. Děti mají tak strašné zážitky. Mají doma teplo od radiátorů, ale studeno ve vztazích. Mají doma světlo do výborných lustrů, ale mají tmu ve vztazích. Materiálně jsou zabezpečení, ale ty děti jsou nešťastný. Mám o jejich budoucnost obavu.
Japonci říkají, že se člověk neučí tím, co slyší, ale tím, co vidí. Říkají lépe jednou vidět než 100x slyšet.
Škola a výchovné pracovnice je vychovávají přes ucho, ale to dítě se nejvíc poučí z toho, co vidí. A nám bohužel chybí vzory.
Já si vzpomínám, když matka Tereza dostala Nobelovu cenu míru, tak jeden americký novinář sedl do letadla a doletěl do Kalkaty a chtěl s ní udělat rozhovor jako první. A ona mu řekla, já nemám na rozhovory čas, milý pane. Můžete se mnou ale strávit den. Vstávali ráno v pět a končili před půlnocí.
Ten znavený novinář jí večer řekl: Matko Terezo, jak to můžete dělat celý život? To já bych nedělal ani na 1000 dolarů na hodinu. A on a mu odpověděla: Milej pane, já taky ne.
Moderátorka: To, že jste zmínil, že jsou děti nešťastné, tak jsou asi nešťastné, protože jejich rodiče jsou nešťastní. Proč v naší společnosti, která je tak dobře saturována je tak těžké najít štěstí?
No protože jsou tady ti ďáblíci, kteří nám dělají ty trny na těch růžích. Vzpomeňme si film Stvoření člověka, když bůh udělá růži, tak čert jde a udělá tam trn.
Moderátorka: Ale ti tady byli vždycky.
Ano byli vždycky, ale ty předchozí generace byli schopni něco vydržet. Já nevyčítám současné generaci, že není schopná něco vydržet, ale vezměte si lidi, kteří prošli válkou, nacistickým koncentrákem, pak někteří šli rovnou do komunistického koncentráku. Já pár těchto lidí, kteří prošli tímto dvojitým peklem znal a oni byli plní aktivity optimismu a naděje.
Ale dneska ti mladí lidé nic nevydrží. Je to nastavením výchovy. Ti lidé vstávali do zimy, museli si rozdělat oheň, vynést popel, jít v mrazu do lesa pro dříví.My ráno vstáváme a nic nemusíme a pak přijde první problém a ten nás položí.
Dřív se opravovalo, dnes se vyhazuje a nakupuje nové
Já si vzpomínám, to jsem byl ještě mladých chlapec, kdy v naší obci byli dva muži, kteří opravovali staré hrnce. Moje babička zavolala dráteníkům a oni to opravili. V té době byla u brněnského hlavního nádraží opravna per a také opravna elektrických spotřebičů. Proč to říkám?
Protože dřív lidé opravovali. Dnes co se pokazí, tak se to vyhodí a koupí se nové. Jenže tohle přechází i do vztahů. Když se pokazí vztah s manželkou nebo manželem, tak se rozvedu a najdu si někoho jiného.
Církev ztratila klíč k pokladnici svých léčivých prostředků
Moderátorka: Miroslav Bárta, který tu byl, říkal, že nám schází ztráta vertikality. Že nevnímáme nic nad sebou. Nejsme nikomu zodpovědní. Neztratila svoji šanci církev?
Ztratila a nemůže jí najít ani církev samotná. Ta ztráta je taková, že prakticky církev současnému člověku jakoby nemá co říct. Ona je majitelkou té lékárny, kde jsou ty lahvičky plné naděje, pokory, lásky a jiných léčebných věcí. I když ten lékárník nemusí být zcela zdráv, tak ty léky jsou léčebné.
Církev má ve své pokladnici tyto medikamenty. Ona ale ztratila klíč k této pokladnici. A sama se tam nemůže dostat. Je otázka, jak dlouho bude trvat, než odvrtá zámek nebo najde paklíč. V současné době se nejenom naše církev, ale je to tak i v celé Evropě, nachází v této situaci. Jiné je to v Asii, kde křesťanství roste a myslím, že tam roste zdravější.
Moderátorka: Jak vypadá to zdravější křesťanství?
Je poctivé, jde na hlubinu, je inspirativní, dodává sílu, dodává naději a je motivující. U nás církev nabízí obřadničinu, slavnosti a i ty se vyprázdnily. Když se podívám v televizi na obsah těch slavností, tak si říkám, co nabízíte?
Zůstávám ale premonstrátským jáhnem, protože já nezůstávám věrný církvi v jejím chybování, ale Ježíši Kristu a jeho smyslu. Kdyby tam nebyl, tak tam nejsem.
Ten, kdo se ptá, žije
Moderátorka: Co asi tak mají dělat ti lidé, kteří opravdu hledají. Zkoušeli zajít do kostela, zkoušeli východní náboženství, zkoušeli zajít do psychologických poraden a teď tak stojí a neví, co si se sebou počít. Co mají dělat?
Hledat dál. Nerezignovat. Člověk nesmí ukončit proces hledání. Má se neustále ptát. A v tom je prostě život a těm já fandím, i když jsou to ateisté. Ale jsou to hledající.
Mnohem nebezpečnější je to, že z médií dostáváme odpovědi na otázky, i když jsme si je nepoložili. Člověk, který je líný, tak se s tím spokojí.
Staří Římané říkali: bojím se čtenáře jedné knihy.
Dneska si mladý člověk přečte brožurku, jeden článek v novinách a on toto pojme jako, vím o tom všechno, protože jsem si o tom přečetl. A dál už nehledá.
21. století je stoletím deprese
Moderátorka: Právě ti hledající jsou předmětem výzkumu, třeba světové zdravotnické organizace, která vyhlašuje depresi za jedno z nejničivějších onemocnění. Jsme v té depresi právě proto, že se ptáme, nebo proto, že jsme ti sumci?
Jsou jen dva druhy deprese. Buď je příčina nedostatek serotoninu. Ten původ té poruchy je způsobem chemizace života.
Ted druhý původ deprese, je původ situační. Člověk se dostane do situace, která je tíživá, neřešitelná, klade si otázky a nenachází na ně odpovědi.
Jeden německý profesor říkal, že se sice 20. století nazývá stoletím kosmickým, ale on by ho nazval stoletím deprese a dodal, že 21. století bude ještě horší. Já bych nazval 21. století, století deprese a plastů.
Moderátorka: Pane profesore, došli jsme k tomu, že ve starověku měli filosofové podobně skeptické názory, jako máte třeba vy dnes. Platí tedy název pořadu Kupředu do minulosti? K jakým dalším časem prověřeným hodnotám bychom se měli vracet?
Člověk je hloupý, ale lidstvo je moudré. Jakmile se pod parní stroj převalí kámen, který ho zastaví, tak za tím kamenem značně růst nová tráva, nový strom. Začne regenerace. Ale musí se ten stroj zastavit. Začnou se ptát nové dějiny.
Rodina jako základ lidství
Moderátorka: Věříte na rodinu? Bude mít do budoucna co říct?
Samozřejmě, my teď s rodinou experimentujeme. Dneska se všechno zpochybňuje. Já nevím proč. Zpochybňuje se starý osvědčený model rodiny, role muže, role ženy, ta gender ideologie, která tady je způsobuje, že v některých zemích nemají otce a matku ale rodiče č. 1 a rodiče č.2. Je to lichý experiment.
Bez rodiny to ale nejde. Rodina není záležitostí kulturní nebo sociologickou nebo psychologickou, ale ona rodina je základem lidství. To řekl jeden sociolog: Manželství je líčeno, jako výtvor kultury a společnosti, nikoli je to základ lidství a lidství je v člověku. Člověk je nositelem lidství. Rodina je teď v krizi, ale má velikou šanci, aby byla znovu objevena.
Postupně se vracíme ke starým věcem, že se dá hnojit mrvou, nikoli jen chemicky. Nebo pan profesor Švejcar zavrhoval kojení a pak se zase objevilo, jak to mateřské mléko je důležité. Takhle to bude s rodinou.
Moderátorka: Mnoho odborníků tu říkalo, že pokud nezměníme svůj životní styl, společnost dojde do krize, do kolapsu.
Uskromněme se a můžeme přežít. Zatím bohužel upřednostňujeme růst materiální před růstem ducha.
Víte, mně vždycky přeběhne mráz po zádech, když politici mluví o ekonomickém růstu. Nám stačí 3 druhy chleba, čtyři druhy jogurtu. Ale my musíme mít 15 druhů chleba 40 jogurtu. Ale to nejde od nekonečna. Já bych to zastavil. Žádný růst. Ten vede k odčerpávání bohatství. Proč má být stálý růst?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
