Podle indiánského rčení je bílý muž mocný. Tak mocný, že dokáže i onemocnět, říká Jaroslav Dušek

27. leden 2015
03145385.jpeg

Naše společnost má výhodu, nemusíme improvizovat, na všechno máme pokyny, vyhlášky, zákony a jejich následné novely. A to, i když se ukáže, že nám život spíše komplikují, nepochybujeme, neptáme se, vykonáváme. Náš host Jaroslav Dušek by řekl, že přestáváme být bdělí.

Jak přimět sám sebe, abychom nepřijímali bezmyšlenkovitě vše, co nám náš systém nabízí jen proto, že to tak dělají ostatní a už hodně dlouho?


Martina: Jaroslave, z tvého úhlu pohledu, měníme se?

Já hraju 10 let Čtyři dohody, takže si pamatuji, jak lidi reagovali před 10, 8, 6 lety a je evidentní, že nějaký posun ve vědomí nastává. I Ruis píše ve své knížce Pátá dohoda, že tu pátou dohodu vykládal dlouho, ale nikdo ji nerozuměl, a pak se něco stalo a lidi tomu začali rozumět.

Myslím, že je to takové cyklické rozvíjení bytosti. Stejné je těmi civilizacemi. Vzniknou, rozvinou se, pak mají období velkého rozkvětu a pak se jakoby vhroutí do sebe sama. Číňani tomu říkají: převaha velkého. Trám už je tak tlustý, že se prolomí vlastní vahou, sám sebe už neudrží.

Čtěte také

Proč nám v mysli straší něco tak bezbřeze naivního, jako je ekonomický růst?

Zdá se, že civilizace se dostávají do tohoto stádia právě tou nebdělostí, tím, že nepěstují harmonii. Že místo toho se soustředíme na růst a zisk. To je zajímavé, proč je pořád mantra ekonomický růst, místo mantry harmonie, vyváženosti.
Jak je to možné, že tak dlouho v mysli straší něco tak bezbřeze naivního, jako je ekonomický růst? Jak by mohl probíhat ve všech zemích?

Je to hypnóza a legrační na tom je, že se hypnotizujeme sami sebe navzájem. Je to fantasticky vymyšlené.

Martina: A máme šanci se z toho dostat?

No jasně šanci máme. Nikdy není pozdě. Není ani brzy. Vždycky je jen teď. Ted je ta chvíle. Pojďme ty stroje na planetě zastavit na pár týdnů, zastavme tu výrobu těch nesmyslů, co nikdo nepotřebuje a pořád se vyrábí a pořád se lidem vnucují. Pojďme se měsíc procházet po planetě a povídejme si. Zkoumejme po čem toužíme, jestli je to po ekonomickém růstu.

Pojďme se měsíc procházet po planetě a povídejme si

Martina: Krásné ale nereálné

Už se dělají takové pokusy, jako třeba den bez aut a je jedno, že nevyjede jen jedno procento automobilů. Tendence tu je.


Mayové říkají, že je jedno kudy ta tendence přijde, hlavně, že existuje.

Stejně tak je tu tendence, že lidé mnohem víc zkoumají, co si dávají do těla, co jedí. Najednou lépe a lépe lidi vidí, že jíst průmyslově vyrobené potraviny je takový protimluv, víc a víc lidí se zabývá tím, jak meditovat, víc a víc lidí cvičí.

Čtěte také

Lidi se snaží sami sebe udržovat v dobré náladě. Právě proto, že tlak je velký a že vidíme kolem sebe lidi, kteří to nezvládají a hroutí se, podlehnou fyzickému a psychickému tlaku.

A to protože jsme tak strašně závislí na tom zajištění toho bezpečí, té infrastruktury, toho všeho. Jakmile se to trochu naruší, tak tam stojíme jako vytřeštění a nevíme, co si máme počít. To jsou ty situace, které nás logicky vedou k tomu, že se zabýváme zkoumáním schopností vlastního těla.

My jsme si tak zvykli na ty nemoci, že si neumíme představit, že by nebyly

Martina: Připomenu tvoji teorii, že lékař člověka lekne, pak ho pošle do lekárny a tam mu dají lek. Rozumím, co tím chceš říct, ale říkám si, že by mi to asi fungovalo do prvního zánětu slepého střeva.

Já vím ale jak vznikne zánět slepého střeva? To je ten klíč. Je to o tom, že ten zánět nemusí nastat, proč by měl ve zdravém těle nastat? Kde by se jako vzal v harmonickém těle?

Lékarna, chřipka, nemoc (ilustrační foto)


Existuje takové staré indiánské rčení: Bílý muž je velice mocný, tak mocný, že dokáže i onemocnět.

Je to zvláštní představa. My jsme si tak zvykli na ty nemoci, že si neumíme představit, že by nebyly.

Já od roku 1991, kdy jsem poprvé přešel přes žhavé uhlí, neberu léky a nejsem nemocný. To je moje zkušenost.

Kdybychom naslouchali jemným signálům našeho těla, tak bychom v momentě, kdy jsme přetížení nebo jsme vykolejení, tak bychom reagovali. Ale my jsme vedení k tomu, abychom reagovali až v okamžiku, kdy se to tělo hroutí. Ale my můžeme reagovat o dva kroky dřív.

Martina: Znamená to, že když ty se cítíš unavený a tvé tělo ti vysílá, že máš zvolnit, tak zrušíš večerní představení?

Ne, já si dám třeba půst. Jeden dva dny nejím.

Zázračná lidská možnost je poškozovat tělo. To tělo, které, kdybychom se tak "nesnažili", ví přesně, co má dělat

Martina: Myslíš si, že svět je tak komplikovaný, jak se nám jeví, nebo je tak komplikované naše vnímání světa?

Svět se nám jeví tak komplikovaný, jak ho komplikovaný vidíme. Svět je komplikovaný, jak ty chceš. Některé věci jsou tajemně propojené, ale většinou nejsou komplikované, jsou strukturované.

Podívej, teď tady sedíme my, dvě těla, tato těla jsou složena z miliard buněk a všechny tyto buňky v tuto chvíli spolupracují. Je to komplikované nebo ne? Pro koho je to komplikované? Pro naši mysl. Pro tělo ne. Je to pro buňky komplikované? Není.

Martina: Já jsem s žádnou z nich nemluvila…

Buňkám to jde dobře. Trávicí buňky tráví, dýchací soustava dýchá, krevní oběh probíhá, hormonální systém jede. Je to strašně komplikované, určitě, ale zdá se, že tomu tělu je to srdečně jedno. Tělo prostě jede, komplikovaně, nekomplikovaně. Protože ví, co dělá.

věda, buňka, vzorce, chemie, chemické vzorce

Je propojené na ten základní zdroj života, a s ním komunikuje. A jede. A teď my máme možnost, a to je zázračná lidská možnost, to tělo poškozovat. My mu můžeme zamezovat v jeho harmonickém působení. Můžeme nějakým způsobem to tělo vykolejit, omezit, onemocnět.

Na druhou stranu existují neuvěřitelné případy – v rámci toho našeho komplikovaného myšlení, že se lidské tělo umí vyléčit třeba z roztroušené sklerózy. Já jsem teď potkal několik lidí, kteří už byli třeba na vozíku a změnou postoje, změnou myšlení a náhledu, se vyléčili. Oni opustili tu nemoc a napsali o tom knížky.

Ve snaze vytvořit nějaký pořádek, naše komplikované myšlení tvoří paskvily, které potom znemožňují lidem normálně dýchat, chodit a radovat se

Martina: Když mluvíme o té komplikovanosti, tak se ukazuje, že množství pravidel a vyhlášek, kterými se snažíme zajistit pořádek, spravedlnost a přehlednost, tak vede spíše k zesílení toho, před čím nás mají právní normy chránit. Vede k nejistotě, chaosu a komplikovanosti a zmatenosti.

Já uvedu konkrétní příklad. Kamarádce zemřel manžel. Podle nového občanského zákoníku zdědila se svým 2,5 letým synem manželův majetek. Soud se stal opatrovníkem. A tato maminka, když chce nakládat s majetkem po manželovi, tak musí zažádat soud a 3 měsíce čeká, jestli jí soud dovolí použít ty peníze, které patří jejímu 2,5 letému synovi.

zákony

Zdědila automobil, který byl napsaný na manžela, ale když s ním chtěla jezdit, musela složit půlku ceny auta na účet syna a nesmí s ním nakládat do jeho 18 let. A tohle se jmenuje ochrana práv dítěte.

Takže tady se někdo zbláznil, psychicky pomátl. Vdovy, které jsou v těžké psychické a materiální situaci musí žádat nějaké soudy, aby jim dovolil nakládat s penězi po svém manželovi.


Vytvořili jsme sami sobě svět, ve kterém se nevyznáme. Už ani pracovníci finančního úřadu se přesně nevyznají v nových zákonech. Člen nejvyššího soudu do novin řekne, že jsou zákony tak složité, že se v nich nevyznají ani soudci.

Ty peníze klidně mohly být napsané na ty maminky, ale to bychom chtěli po těch lidech asi moc, aby takhle před smrtí kvůli tomu systému uvažovali. Ten systém ochromí tu maminku, která se má o to dítě starat.

Ve snaze vytvořit nějaký pořádek, naše komplikované myšlení tvoří paskvily, které potom znemožňují lidem normálně dýchat, normálně chodit a radovat se ze života. Každý podnikatel by měl znát stovky předpisů, které se neustále mění.

Druhá část pořadu s Jaroslavem Duškem zde: Jaroslav Dušek: Bankám nejde o naše peníze, ale o naši duši. Odevzdáváme jim svoji moc

Záznamy pořadu najdete v iRadiu.