Petr Pavel: Náš nevěřící a poměrně cynický národ se v době krize dokáže vzpamatovat
Jak moc se může naše armáda spolehnout na pomoc státu a severoatlantické aliance? A jak se my občané můžeme spolehnout na naši armádu? V posledním díle minicyklu o bezpečnostních rizicích byl hostem Martiny Kociánové opět armádní generál Petr Pavel
První část rozhovoru najdete zde: Nemáme sebevědomí a kolísáme zleva doprava podle toho, jak se vyvíjejí preference, říká armádní generál Petr Pavel
Martina: Na konferenci výkonných a bývalých zástupců vedení armády, zpravodajské komunity a lidí z ministerstva obrany před třemi lety zaznělo: čekejte v budoucnu všechno jen ne mír. Řekla jsem to v rádiu a tenkrát několik posluchačů žádalo mé odvolání z rozhlasu, protože šířím paniku.
A tak se chci zeptat, do jaké míry armáda může, chce a je ochotná hovořit o možných rizicích nahlas a do jaké míry se přiklání k názoru: nestrašme lidi, dokud to není na spadnutí?
To musí řešit především politici a souvisí to s tím, nakolik budou politici i státníci, aby dokázali říkat lidem i nepříjemnou pravdu, která jim do dalších voleb nepřinese mnoho pozitivních bodů.
Ale bez toho že bychom museli naši budoucnost strašit, tak podat jí reálný obrázek, jaké hrozby tu jsou je naprosto na místě.
Někdy ale naopak máme tendenci některé hrozby přibarvit, abychom mohli zdůvodnit rychlejší navýšení rozpočtu pro ten či onen resort.
Nejenom naše, ale i cizí zpravodajské služby mají mnoho poznatků a jde o tom, aby politici našli vhodnou formu, jak veřejnosti sdělit, jaká je skutečná situace a s čím se asi tak dá počítat.
Do deseti let bychom měli být připraveni pokrýt závazky k aliančním partnerům
Martina: V roce 2012 jste říkal, že reálně hrozí, že pokud nezvrátíme trend škrtů, armáda bude zajišťovat jen ty nejnutnější úkoly související s ochranou vzdušného prostoru a zahraničních misí. Jsme už na tom lépe?
Armáda je na tom o poznání lépe minimálně proto, že trend poklesu byl zastavený. Je slíbený i mírný nárůst.
My máme snahu doplnit schopnosti armády a to ve všech atributech (personálu, materiálu, techniky, zásob) tak, abychom byli schopni plnit všechny úkoly, které máme jak ve vztahu o ochraně teritoria, tak ve vztahu k aliančním závazkům.
V horizontu deseti let bychom měli mít při souběhu více věcí připraveno dostatek personálu, techniky a zásob, abychom splnili normy, ke kterým jsme se zavázali.
To v dnešní době nejsme. Jsme schopni soustředit síly do několika úkolů, ale pokud by nastal souběh více úkolů, tak ty schopnosti budou chybět.
V koncepci harmonogramu stanovujeme, jaké druhy schopností by v horizontu 10 let měla armáda mít. Z toho vyplývá, jakou techniku bychom měli nakupovat, jak bude navyšován personál, abychom se - lidově řečeno - neutrhli na investicích a neměli přitom personál, který to bude obsluhovat.
Aliance přijde na pomoc jen tehdy, když zajistíme obranu svého teritoria
Martina: Pane generále a co když ten souběh nastane dříve než za deset let?
Pak tady bude problém v tom, abychom stanovili priority, na které hlavní úkoly budeme tu pozornost soustředit. Říkám, že kdyby ten souběh nastal zítra, tak na to nemáme.
Martina: A máme alianci za zády?
Jsme členové aliance a ta poskytuje svým členům záruky. Ale je třeba to vnímat i v kontextu našich povinností. Aliance má sice pověstný článek 5, kdy napadení jednoho, rovná se napadení všech, ale je to podmíněno tím, že každý stát musí nejprve zajistit obranu svého teritoria a následně může počítat s pomocí ostatních.
Takže pokud by si nějaký stát vyložil kolektivní obranu tak, že se o obranu svého území nemusíme starat, protože aliance nám přijde na pomoc, tak to tak nebude.
Snižováním rozpočtu na armádní výdaje jsme se chovali nezodpovědně k partnerům
My máme proti hraničním členům výhodu, že jsme uprostřed. Takže jakýkoli problém, který bude k alianci přicházet po zemi, tak se nejprve projeví někde jinde.
Martina: Když tady byl na návštěvě generální tajemník Anders Fogh Rasmussen, tak se zdálo, že nabyl dojmu, že na naši středovou polohu trochu hřešíme.
Takový pocit neměl jenom generální tajemník. My jsme se tak vyjadřovali otevřeně. V době, kdy jsme řešili nadzvukové letectvo (prodlužovali jsme kontrakt) v kontextu toho sníženého rozpočtu, zazněl názor, proč bychom měli hlídat vzdušný prostor, když nám ho může hlídat Německo.
A nikoho nezajímalo, jestli je Německo ochotné náš vzdušný prostor hlídat a jestli to náhodou není naprostý výraz nezodpovědnosti.
Je zapotřebí do budoucna zdůrazňovat, že členství v alianci je garancí, ale není dáno jen podpisem. Je dáno i naším zodpovědným přístupem, že v plné míře budeme zajišťovat naše závazky.
Kde čeká nepřítel? Za hranicemi nebo uvnitř?
Martina: Různí se prognózy, jestli má Evropa čekat nepřítele klasicky za hranicemi nebo uvnitř jednotlivých států. Jak se může budovat armáda pro různorodý druh ohrožení?
My se snažíme budovat naši armádu dle analýzy rizik a hrozeb, která se každoročně zpracovává. Z toho vyplývá potřeba sil, které musíme postavit. A nejsme zdaleka v době, kdy bychom se mohli přeorientovat na speciální síly a vypustit konvenční charakter obrany tak, jak ho známe doposud.
Stále jsou požadavky na obrněnou techniku, dělostřelectvo, prostě na klasické druhy zbraní, které tady vždycky byly. Je jasné, že míra jejich použití se bude lišit proti konvenčnímu protivníkovi anebo protivníkovi, který používá hybridní válčení jako je právě islámský stát. Ale i oni používají těžkou obrněnou techniku a zbraně, které jsou schopni ničit letectvo.
Pokud nedojde k oddělení zrna od plev a k angažování muslimských zemí, tak řešení extremismu nezaručí ani milionová pozemská armáda
Martina: Jaké jsou adekvátní reakce? Vy jste říkal, že letecké údery proti islámskému státu jsou naprosto správné, že ISIS je hrozba.
Otázka adekvátní odezvy na akce islámskému státu zaměstnává mnoho analytiků v alianci a i mnoho politiků. Letecké údery sice samy o sobě situaci nevyřeší, ale mají nezastupitelnou roli.
Pokud má být řešení dlouhodobé, musí přijít zevnitř. Z islámských zemí regionu. To je věc, která bude vyžadovat pestřejší vějíř nástrojů. Není to možné bez toho, že by země regionu zaujaly stejný postup a podílely se na likvidaci extremismu.
Dnešní stav bojovníků islámského státu je do 50 tisíc, což není tak velká síla, která by se i díky alianci nedala zlikvidovat během několika týdnů. Ale to je zjednodušení, protože islámský stát nepředstavuje jen vojenskou hrozbu. Je tam mnoho civilistů, kteří se nemohou stát obětí útoku. Údery musí být vedeny s přesností a musí být i cíleny zejména na ztrátu podpory extremistů.
V rámci islámského světa musí dojít k polarizaci ve smyslu toto je extremismus – to my muslimové nechceme a jsme ochotni pro to něco udělat. A toto jsme my islámské země, které s tímto nechceme mít nic společného a chceme žít v souladu s ostatními náboženstvími a kulturami.
Pokud nedojde k oddělení zrna od plev a k angažování muslimských zemí, tak řešení nezaručí ani milionová pozemská armáda.
Náš nevěřící a poměrně cynický národ se v době krize dokáže vzpamatovat
Martina: Muslimští extremisté mají velké ideje a s tím do toho jdou. Myslíte si, že my je máme také? Jsme odhodláni a schopni chránit své hranice, svůj styl života?
Na jedné straně to souvisí s idejemi a na druhé s náboženstvím. Obrovský rozdíl je v tom, že v křesťanském světě je náboženství volbou, zatímco v muslimském neexistuje buď anebo. V muslimském světě islám rovná se život.
Martina: Vidíte na nás, že máme v sobě odhodlání?
Myslím, že to s námi není tak špatné. Soudě podle projevů, kdy jsou lidé ochotni přinést oběť a jít za hranici lidského chápání. Takové případy tady jsou. Lidé bez ohledu na to, co jim hrozí, jdou pomoct do ohně, k autonehodě, při povodních.
A byl jsem mile překvapen, jaké podpory se dostalo armádě po nešťastných událostech v červenci, kdy jsme přišli o pět vojáků. Míra uznání byla překvapující. Poopravil jsem si názor, že to s námi jde z kopce.
Procento lidí, kteří jsou připraveni a ochotni, je sice třeba v Polsku vyšší než u nás, ale historie, například ta z roku 38 ukazuje, že i u nás bylo dost lidí odhodlaných bránit zem. Ten náš nevěřící a poměrně cynický národ se dokázal dát dohromady.
Věřím, že v nás to někde je. Možná trochu hlouběji než u jiných národů, ale v době krize se to vyplaví na povrch.
Martina: Kdyby v unijních státech nastaly občanské nepokoje, jak to mnozí politologové věští, jak se k tomu postaví armáda? Jakou má legislativní oporu?
Armáda je přispěvatelem integrovaného záchranného systému - řekněme v té druhé linii a má svůj podíl i v řešení krizových situací. Takže nastane-li jakákoliv krize ať už je to přírodní katastrofa, průmyslová havárie nebo teroristický útok, tak armáda má při řešení své místo.
A my máme ten model vyzkoušený při povodních. Nemáme to naštěstí pro nás vyzkoušené na teroristickém útoku. Ale ten výcvik a příprava takovéto situace probíhá.
Připomněl bych cvičení Metro, kde se všechny ozbrojené složky zúčastnily nácviku možného použití chemických zbraní v metru. Je to situace, která se stala v Japonsku. Nácvik proběhl v součinnosti policie, hasičského záchranného sboru, záchranářů i armády.
My jsme na blackout připraveni. Jsme zvyklí, že se někde rozmístíme na zelené louce a všechno si přivezeme vlastní
Martina: Jak je armáda připravena na blackout? Nedávno simulovaný výpadek proudu v Praze ukázal, že největší hrozbou by byl nedostatek vody.
V takovém případě by se všechny prostředky koncentrovaly na řešení problému. Tedy pokud by cisterny nestačily, tak se veškerá použitelná vojenská technika dává k dispozici.
Martina: A zkoušeli jste někdy jako armáda, co by s vámi konkrétně blackout udělal?
Máme drobnou výhodu, že naše vybavení je chystáno do pole. To znamená, že si všechno vezeme s sebou. My jsme připraveni na to, že se někde rozmístíme na zelené louce a všechno si přivezeme vlastní.
Pokud jde o zařízení, která jsou statická, tak ta jsou závislá na náhradních zdrojích. Máme generátory, které sice nejsou v ideálním stavu, ale máme je. Takže jsme připraveni.
Záznamy pořadu najdete v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
