Paulína Tabery: Domácí dezinfekci více vyráběli muži. Roušky ale svorně šili všichni, ukázal výzkum
Centrum pro výzkum veřejného mínění se zaměřilo na koronavirovou krizi a zkušenosti občanů s nouzovým stavem. Kdo se více bál o život? A kdo situaci vůbec nezvládl?
Čtěte také
Speciální výzkum sledoval tři hlavní témata. Zájem občanů o vývoj situace kolem šíření nového typu koronaviru, zkušenosti s nouzovým stavem a změny chování české veřejnosti. Přinesl výzkum něco nepředvídatelného, nebo sebraná data odpovídala možným předpokladům?
Ekonomicky postižená populace
„Výzkum potvrdil, že ekonomicky aktivní část obyvatelstva byla a je ekonomicky postižená. Desetina lidí uváděla už v květnu, že s příjmy nevystačí. A dvacet procent tvrdí, že další dva měsíce restrikcí by už ekonomicky nevydrželi.“
Čtěte také
Strach a obavy
Zajímavé jsou výsledky výzkumu obav vyvolaných koronavirovou krizí. „Obavy o zdraví blízkých převážily nad obavami nad vlastním zdravím. Víc se asi nepřekvapivě obávaly ženy.“
Obavy potvrzuje zjištění, že celá desetina Čechů pociťovala příznaky covidu, aniž by následně byli pozitivně testováni. Až 83 % lidí ale nezná nikoho osobně, kdo by měl testem potvrzené onemocnění.
„Přesto až 94 % lidí nosilo roušku, 3/4 lidí omezily cestování hromadnou dopravou, 2/3 omezily nákupy v obchodech. Část lidí dokonce posilovala imunitu,“ říká socioložka.
EU na chvostu hodnocení
Záporné hodnocení si vysloužily světové organizace WHO a EU. Kolem 15 procent dotázaných dokonce nedokázalo odpovědět vůbec. „Kritické vnímání těchto institucí tak ukazuje jistou neprůhlednost jejich činnosti a omezené znalosti veřejnosti,“ uzavírá Tabery.
Další témata rozhovoru: jak lidi poslechli nařízení vlády; co dělali během krize; restart předvolební kampaně v Americe; nové knihy o Donaldu Trumpovi.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
