Otevřený účet Miloše Horanského se smrtí

7. říjen 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Miloš Horanský

Rozhovor režiséra, básníka a teoretika Miloše Horanského se spisovatelkou Zuzanou Maléřovou.

Profesor Miloš Horanský psal básně už jako mladý muž. Když mu bylo 17 let, řekl mu češtinář v Kroměříži: „Horanský, jak to, že ze 16 básní máš 12 o smrti?“ „Nevím, neuvědomil jsem si to. Mám nějaký otevřený účet, a dokud ho nesrovnám, nemůžu dál.“ Přitom byl mladý, bujný, začínající. Reálné doteky smrti měl před sebou. První ho potkal na lyžích. Zraněná páteř i mícha. Bůh ho opruboval a vrátil. Podruhé havaroval v autě. Měl pocit, že je zima a že je do půl pasu fialový. A že ví, jak chutná Léthé. Cítil, že se blíží konečnu. Vedle něj umíral chlapec, voják, který si vzal život. Ta jeho unikavost a Milošův život na vlásku jakoby se spojily. Za ruce ho drželi strážní andělé- žena a bratr. Je to čtyřicet let a stále si uvědomuje, jak se z pomezí života a smrti vynořil s hlubokou vděčností. Všechno se změnilo. Pochopil, jak je to v lidových písničkách. Smrt už nebyla abstraktní, ale zubatá, měla kosu a otevřela s ním dialog. Bere vděčně každé probuzení.

Amortale, nazval jednu svou básnickou sbírku. Láska a smrt. Jeho dva silní bohové, bilanční hřeby, které se prolnuly. Psát poezii pro něj znamená vstupovat do lidí. Vidění za zrak, který z velké části ztratil. A taky zpovědnice, modlitba, pokání. Má rád slovo svědomí. Jeho zjitřenost divadelníka a básníka byla vždy spojena s občanským postojem.

V jeho krvi zní dvojhlas Moravy a Slovenska, životem se přidal hlas český. Maminka byla Slovenka, pramenila u Váhu, v městečku Bytča. Tam se narodil i on. Otec pocházel z Kromeříže, ale pracoval na Slovensku jako úředník. S maminkou se poznali v Bytči a došlo k třesku, který zrodil Miloše i jeho bratra. A ještě jednoho synečka, který se ale po čtrnácti dnech vznesl zpátky, odkud přišel. Byl z nich nejstarší. Miloš má v paměti místo jeho odpočinku a kdykoliv projíždí rodným městem, zastaví se u Jožinka.

Kousek dětství prožil u Váhu, snad proto má hluboký vztah k řekám, miluje podivně vlínavé vody. Rodina se přestěhovala do Trnavy, která však byla hlinkovská, a i když byli smíšené manželství, nemohli tam zůstat. Poslední část dětství tak prožil v Kroměříži. Všechna tři místa ho ovlivnila.
Rodiče byli dobrá dvojice. Otec představoval vůdce klanu, starostlivého a přísného. Maminka ho doplňovala vlídností, a když otec podnikal „trestné výpravy“ na syny, hebkým tónem ho brzdila. Jejich vztah byl vroucí, hravý, plný respektu a tolerance. Na konci života však měl otec ještě jednu lásku. Synové se vše dověděli naplno až po tátově skonu. Z dopisů, které našli. Otec je z neznámého důvodu neodeslal, snad už v tom vztahu nechtěl pokračovat. Při čtení pociťoval celý ranec protichůdných pocitů. Bylo to jímavé, chvilkami divné a protivné. Byli už dospělí, dovedli otce jako muže chápat, ale nešlo to, protože mysleli na maminku.

Když potkal svou ženu, byl režisérem ve svém druhém angažmá ve Slezském divadle v Opavě. Byla tam lékařkou. Osud byl k němu vlídný, bratr lékař, žena lékařka a on lazaretní typ. Slovo dalo slovo a bylo navázáno a posléze svázáno. Celoživotně. I když trochu bohémsky. Stala se jeho první nutností. Toho daru si ne vždy vážil. Byl pustošivý, kde měl být jemný. Bylo to hodně dáno i stylem jeho života. Byl vlastně námořník. Bydleli trvale v Praze a on odjížděl – Opava, Cheb, Kladno, Liberec. Dělala kotvu a držela domov. Přijížděl a odjížděl a ona svítila majákem. Nevnímal její samotu. A ona nebyla přecitlivělá, neoslabovala ho. Byl to výraz soudržnosti.


Miloš Horanský Ty komu? A co?Tobě kdo? A co?Dlužím sobě? Bohu?Komu se láskyprázdně zadlužuješ?Koho to láskyplně oddlužíš?

Při ohlédnutí vidí jako zásadní téma své tvorby hledání Boha. Nechce se rouhat, ale dnes má pocit, že ho našel. Je nesmírně činorodý, učí mladé herce, píše o uměleckých počinech, vydal svou novou básnickou sbírku. „To je ta vděčnost,“ říká. Nazval ji Dlužní kniha milosti.

Spustit audio