Odpusťte svým rodičům, jen tak dobře vychováte vlastní děti

5. září 2016

Jak ovlivňovat a vychovávat své děti? Kde leží hranice, které by nemělo dítě (ani rodič) nikdy překročit?

Začal nový školní rok a s ním dětské povinnosti, rodičovské (drobné i větší tlaky) na jejich splnění, ze které pak pramení i podrážděnost obou stran.

Čekají vás dětské stížnosti na to, že jste moc přísní, učitelské stížnosti, že jste zase přísní málo. Co je správně? To, co fungovalo na vaše prarodiče, rodiče nebo na vás, je dnes už mnohdy nepoužitelné.

Martina Kociánová si pozvala Lenku Lacinovou, psycholožku se zaměřením na vývojovou psychologii a pedagožku Petru Škrdlíkovou, která se věnuje hyperaktivnímu chování dětí. Spolu taky napsaly knihu Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově povoleny.

Martina: V čem vidíte zásadní rozdíl mezi tím, jak se vychovávaly děti dříve a jak dnes?

Lenka Lacinová: Když se člověk podívá na výchovu, tak si musí vždycky uvědomit, že se lišila nejenom v době, to znamená v historických etapách, ale taky ve společenském a kulturním kontextu. To znamená, že opravdu jiná situace je někde ve střední Africe, jinak se vychovávají děti u tradičních národů někde v Nové Papui Guinea.

Martina: Asi bychom zůstaly ve středoevropském prostoru.

Africké děti

Lenka Lacinová: Ale ta srovnání jsou mnohdy velmi zajímavá, protože tam je vidět, že existují určité společné aspekty, prvky, které jsou napříč kulturami shodné. Vycházejí samozřejmě z toho, že jsme jeden biologický druh. To znamená z biologické podstaty, která odkazuje k nějaké ochraně života, zachování života dítěte.

Jsou to otázky, které se týkají sensitivity při reagování na dětské potřeby, na dětský pláč. A pak jsou ale ty kulturní, které vycházejí z toho společenství a z toho, pro co se to dítě připravuje. A to se lišilo v historických etapách a liší se to i v kulturách.

Autor teorie citové vazby John Bowlby vyrůstal na začátku 20. století v Británii, kde lepší rodiny, vyšší střední třída, měly chůvu. Děti v podstatě obstarávala milující chůva a maminka je měla jenom na reprezentační účely. Na čaje a na nedělní procházky. Výchova byla velmi vstřícná.

Ale pak bylo zajímavé, že chlapce v 11 letech odeslali do internátní školy, na důstojnickou školu a tam ty podmínky byly velmi drsné. Vypadá to dost nesmyslně, nejdřív je dítě opečovávané a pak tvrdý režim, sem tam nějaký výprask a zima.

Čtěte také

Ale mělo to ten důvod, že během raného období získali sebedůvěru a pak ale, aby nebyli příliš, zhýčkaní, tak došlo k téměř traumatickému zážitku a přešli do tvrdého světa mužů. Trauma způsobilo jakési zatvrzení.

Stali se z nich koloniální důstojníci, kteří byli tvrdí, méně empatičtí, ale s velkou sebedůvěrou. Což je něco, co koloniální Británie tenkrát potřebovala, protože představte si koloniálního důstojníka, který je pro sociálně orientován a empatický, jak vůči domorodcům, tak i k vojákům. To by nedopadlo dobře.

Martina: Dá se říci, že dnes tento výchovný postup uplatňují trošičku v Japonsku, protože tam ty děti můžou tuším do šesti let naprosto vše, pak nemůžou prakticky nic a podléhají drilu. Akorát ti nejsou koloniálními úředníky, ti mají posléze nejvyšší procento sebevražd.

Lenka Lacinová: Přesně tak.

Rodiče mají strach i ze zdravé zátěže

Martina: Já bych teď sestoupila možná do současnosti a třeba do školky. V čem je přístup k dětem dnes odlišný oproti tomu, jak vychovávali rodiče děti třeba před 30, 40 lety.

Petra Škrdlíková: Mám pocit, že dnešní rodiče daleko více řeší individualitu dítěte, identitu, štěstí. Snaží se, aby dítě nebylo traumatizováno. Mají strach i z věcí, které já považuji za zdravou zátěž, která vede k vývoji.

Dítě

Přehouplo se to do výchovy, aby dítěti byly naplňovány všechny potřeby. Možná rodiče nedomýšlejí, jak to bude, až dítě půjde do školy, až se jednou ožení a bude si muset sám některé věci zařídit, bude se muset starat o svoje dítě.

Představa dítěte v dnešní době je, že je důležité, aby se cítilo dobře, bezpečně, šťastně a nemělo žádnou velkou zátěž.

Co s volným časem, který neorganizují rodiče?

Martina: Dá se vysledovat, kdy jsme naprosto přestali vychovávat koloniální důstojníky?

Petra Škrdlíková: Když jsme byly malé děti, tak naše maminky nás vychovávaly v tvrdším stylu. Moc se neřešilo naše štěstí, moc se neřešily naše potřeby.

Lenka Lacinová: A nejenom štěstí, ale týkalo se to třeba i volného času. Dnes se motivovaní rodiče snaží každý víkend vymyslet něco, aby se děti něco naučily, viděly, aby to bylo zajímavé, zábavné, aby plnohodnotně sdíleli čas. Jenže děti už můžou být přesycené. Dřív se tolik nehledělo na to, aby děti trávily čas beze zbytku smysluplně.

Děti zábava

Daleko víc rodiče přemýšlí nad tím, jak dítě rozvíjet, aby něco nezanedbali. Někdy mám dojem, že nadměrná strukturace volného času vede k tomu, že když jsou děti ponechány samy sobě, tak mnohdy neví, jak si hrát.

Volná hra pro dnešní děti je obtížnější, protože rodiče je nenechají ani chvilku se nudit, aby přišly potom s vnitřní motivací a začaly si hrát samy. My jsme byli nadšeni, když bylo takzvaně volno. A mohli jsme si dělat něco po svém. Dneska to bývá největší problém. Děti chodí a ptají se, co teda máme dělat?


Lenka Lacinová Dnešní snahou motivovaných rodičů je zaplnit čas dětí smysluplně. Což může v určité míře v rozvoji détěte škodit.

Martina: A k tomu vede přílišná péče rodičů? Anebo celkový trend ve společnosti?

Petra Škrdlíková: Rodiče dítěti nabízí nějaké aktivity, pořád nějaké činnosti, ono je přijímá a jde jenom po zábavě, po tom, co je pro něho příjemné. Pak neumí samo s tím časem, který se najednou objeví, nakládat.

Dítě si samo může vymyslet, co si udělá a ono najednou neví, co by udělalo, protože nikdo mu to v tuto chvíli nenabízí žádnou činnost. A teď je najednou ztraceno, a buď jde divočit, jde dělat nějaké lumpárny, tajtrlíkovat nebo sedí a je ztracené.

Nechte dítě, ať si najde i vlastní zábavu

Martina: Rodiče ve městech většinou nemohou dítě pustit ven. Je potřeba neustále vymýšlet program, protože jinak by byl domov taková odložovna. K čemu to vede?

Petra Škrdlíková: Je důležité, aby se dítě umělo zabavit samo, aby si dovedlo vzít kačera Donalda, když je mu osm a chviličku si ho číst, nebo aby si vzalo nějako stavebnici a něco si vytvořilo.

Je to určitý problém středních a větších měst, že ty děti dneska nemůžou běhat po ulici. Když děti mohly běhat venku, tak si trénovaly všelijaké kompetence. Rozvíjely se motoricky, psychomotoricky, tělesně, koordinovaly pohyb, hrály si s míčem.

Čtěte také

Dneska je to obtížnější a proto se pedagogicky působí, aby děti do první třídy byly trošku vyzbrojené a uměly chytit správně tužku. Máte pravdu, že toto je problém dnešní doby.

Lenka Lacinová: Naše zkušenosti vycházejí ze zkušenosti s motivovanými rodiči, aby to nevyznělo, že mluvíme o celé populaci rodičů. Určitě jsou rodiče, kteří naopak dětem nenaplňují potřeby, zanedbávají je, nemluvě o patologických koncích jako týrání, zneužívání, a tak dál.

Je důležité zdůraznit, že motivovaní rodiče mají dobrou vůli, mají svoje děti rádi a chtěli by pro ně to dobré. To znamená připravit je pro budoucnost. Připravit je dobře.

Aby člověk dobře vychoval dítě, musí odpustit svým rodičům chyby ve výchově

Martina: Co může rodič sám se sebou udělat, aby vychovával své dítě co nejlépe?

Rodiče, dítě, chůze

Petra Škrdlíková: Je hrozně důležité, aby rodič, který začíná, se snažil sám být srovnaný s tím, jak jeho vychovali jeho vlastní rodiče. Někdy se stane, že mladá maminka, mladý tatínek mají ty nejlepší ideály, že oni budou daleko lepšími rodiči, než byli jejich vlastní rodiče, kteří na nich napáchali spoustu chyb. A toto není úplně nejlepší předpoklad pro to, aby byli sami dobrými rodiči.

Martina: Proč ne?

Petra Škrdlíková: Tím, že se vymezí vůči výchově svých vlastních rodičů, tak většinou vnitřně odmítnou i to dobré. Nepodaří se jim oddělit to dobré od toho špatného a potom vychovávají dítě úplně naopak. A tím se ochudí o to pozitivní, co jim jejich vlastní dali.

Je nejlepší, když si člověk pojmenuje, to co se mu líbilo a to, co ne. Může pak přijít a říct mami, já jsem se rozhodla, že tyto věci bych chtěla dělat stejně jako ty. Když to udělá, tak je to projev zralosti a i možnost získat blízkost s maminkou.

Když si člověk srovná, odpustí rodičům, že udělali nějaké chyby, odpustí taky sám sobě, když dělá nějaké chyby vůči svému vlastnímu dítěti. Protože pokud já chci být dobrým rodičem, musím se také srovnat s tím, jak mě vychovali moji rodiče a stoupnout si pevně na svoje vlastní nohy a dokázat si odpustit, že jsem schopná taky dělat nějaké chyby.

Martina: Jaké chyby jako rodiče děláme nejčastěji? Dají se vyjmenovat?

Petra Škrdlíková: To je podle temperamentu, podle nastavení, podle vlastního zázemí, ze kterého člověk vyšel, podle toho, v jakém žije partnerském vztahu.

Každé dítě je individualita

Lenka Lacinová: A jaké je to dítě. Myslím, že je hrozně důležité prostě nezapomínat na to, že to samotné dítě je aktivním činitelem, který tam vstupuje. To není tak, že my působíme jenom ve směru od rodičů k dítěti, ale ono to působí i obráceně.

Petra Škrdlíková: Vůči některému dítěti můžete být skoro úplně vynikající matka a můžete mít pocit, že se vám to báječně daří, ale pak se narodí sourozenec. To se stalo mně. U prvního dítěte jsem měla pocit, že jsem skoro nejlepší matka na celém širém světě, protože mně se tak báječně s chlapečkem dařilo.

Za čtyři roky se mi narodilo druhé dítě a já jsem byla se svým mateřským rodičovským sebevědomím někde na totálním dně, protože mně se nedařilo vůbec nic. Najednou jsem ztratila jakousi intuici, nebyla jsem schopná rozpoznat, co je normální a co už normální není, co to dítě potřebuje a bylo to hrozně těžké.

Vybojovali jsme to, dneska už studuje vysokou školu, ale bylo to s ním o mnoho složitější.

Martina: Jenomže dámy, vy jste spolu napsaly knihu a teď, když jsem se zeptala, jaké nejčastější chyby děláme, tak jste mi řekly, to se musíte podívat na to z tohohle úhlu pohledu, z tohoto úhlu, z tohoto…

Petra Škrdlíková: Nic konkrétního, co?

Obecná návod na výchovu neexistuje

Martina: Ale vy jste musely napsat knihu, která je jakýmsi, řekněme, obecným mustrem nebo návodem. Jak se píše taková kniha a jak jste si jisté, že ty vaše rady jsou skutečně pro většinu rodičů platné?

Lenka Lacinová: My jsme přijaly představu o tom, že výchova není to, jak to dítě poslouchá tady a teď. To znamená, není to, jestli mě to dítě teď poslechne, teď se chová vzorně, že toto by měl být ten cíl.

Zkuste si jako rodič představit, jaký byste chtěli, aby v dospělosti byl. Jaké hodnoty si představujete. A vždycky, když aktuálně vychováváte a třeba trváte na tom, aby si dítě odneslo špinavé ponožky do koše na prádlo, tak musíte vědět, proč to chcete. Jestli je to jenom proto, že nesnášíte nepořádek a prostě vás to štve.

Petra Škrdlíková: To by si člověk mohl udělat sám. Mohl by si vzít ty ponožky a odnést je sám do toho koše a nemusel by mít konflikt.

Lenka Lacinová: Anebo jestli chcete, aby vaše snacha potom nemusela chodit a říkat, to je hrozný, ani ty ponožky si po sobě neuklidí. My jsme se do knížky snažily včlenit perspektivu. Je to zase na každém rodiči, protože já jsem nepřítel univerzálních rad.

Rodič by měl vždy respektovat dispozice dítěte

Martina: Ale přesto jste musely alespoň v knize odpovídat na otázku, jaké chyby děláme my rodiče nejčastěji. To jste musely nějak zkusit pojmenovat.

rodina - rodiče a dítě

Petra Škrdlíková: Na jedno poradenství přišla paní s hyperaktivním pětiletým chlapečkem. Logopedicky měl nějaké problémy a byl úplně motoricky neobratný. Vypadal jako opožděný chlapeček. V té chvíli mně přišlo, že ten chlapeček potřebuje opravdu podporu, aby než půjde do první třídy, to všecko vykompenzoval a aby to v té první třídě pěkně zvládl.

Maminka byla taková upjatá a měla jiné představy než to, co já jsem jí říkala. Tedy, že je potřeba trénovat práci s ručičkama, aby se mu ta jemná motorika trošku vytrénovala, že by měl chodit k logopedovi.

Myslela jsem na to, co s ním bude v první třídě za dva roky, až bude muset zvládat nálož základního vzdělávání. Ale ta maminka byla nespokojená. Řekla mi: Víte, mně to nepřijde tak strašně důležité. Z něho stejně bude nějaký makrobiolog. Nebo podobné povolání po manželovi, protože manžel je vědec makrobiolog a on taky bude vědec.

A chtěla se mnou řešit konkrétní věci jako třeba, co má dělat, aby nelezl na vitrínu. A to je přesně ono. Ona se zaměřila na to, že z toho kluka bude vědecký pracovník, tak mu to předurčila, ale nebrala v úvahu konkrétní možnosti dítěte. To, kde na jakém stupni vývoje momentálně je, co momentálně potřebuje a to si myslím, že je třeba jedna z těch chyb. Kdy rodič nerespektuje to, jaké to dítě je, s jakými dispozicemi se narodilo, jakého je temperamentu.


Petra Škrdlíková Respektujte, jaké máte doma dítě. S jakými dispozicemi se narodilo, jakého je temperamentu!

Poznala jsem maminku, která byla velmi aktivní, šikovná architektka, zdatná žena a narodil se jí úzkostný chlapeček, ťunťa, který při každém problému plakal. Musela se srovnat s tím, že potřebuje jiné tempo, jiné věci, aby ho do života posilovala.

Myslím, že pokud člověk nerespektuje individualitu dítěte v tom slova smyslu, že každý jsme nějaký jiný, máme jiné dispozice, jsme na jiném vývojovém stupni, tak potom dítěti můžeme uškodit.

Martina: Milé dámy, jsem moc ráda, že jste přišly a děkuji vám za vaše názory.

Další díl věnovaný výchově vašich dětí poslouchejte v úterý 13. září po 18:30.

Záznamy pořadu najdete v Archivu

autoři: Martina Kociánová , lah
Spustit audio