Partner jako zrcadlo. To, co nás štve na druhém, často odhaluje víc o nás než o něm, míní psycholog Lukáš Dastlík

Vztahy často nejsou o tom, koho máme vedle sebe, ale o tom, co v nás ten druhý probouzí. „Může to být radost a blízkost, jindy strach, nejistota nebo vztek,“ popisuje psychoterapeut Lukáš Dastlík.

Čtěte také

Chemie, láska nebo chladný rozum? Jakým způsobem si vybíráme životního partnera?

Důležité je rozlišovat, co je naše projekce a co skutečné chování partnera. Ne nadarmo se říká, že podle sebe soudím tebe, kdy si do druhých promítáme nejen vlastní nastavení, ale i nejistoty a strachy.

Vrána k vráně

„To, že se druhý nějak chová, z nás vytahuje vlastní nezpracovaná témata. Ruku v ruce s tím pak jde přehnaná potřeba kontroly nebo ujištění. Od partnera chceme, aby nás uklidnil, dodal nám jistotu nebo zaplnil vnitřní prázdno, což ale vede ke tlaku, který vztah dusí.“

Často si navíc podle Dastlíka přitahujeme do života lidi, kteří odpovídají našemu vnitřnímu nastavení. „To je to známé vrána k vráně sedá, kdy nás přitahuje energie fungování toho druhého.“

Změna začíná u sebe

Základní posun podle Dastlíka nastává ve chvíli, kdy přestaneme řešit jen chování druhého a obrátíme pozornost k sobě. „Je vždycky fajn se zeptat, proč se ti lidé chovají, jak se chovají, jak to asi já vytvářím nebo čím to spoluzpůsobuju,“ říká.

Důležité je také uvědomit si vlastní hranice a potřeby. Lidé se k nám totiž zpravidla chovají tak, jak my jim dovolíme. „Pokud se dlouhodobě přizpůsobujeme a snažíme vyhovět, okolí si na to zvykne a vztah ztrácí rovnováhu.“

V momentě, kdy si ale nastavíme hranice, staneme se podle psychologa pro okolí čitelnější a autentičtější. Zároveň se ale může ukázat, že ne všechny vztahy takovou změnu unesou. „Funkční si cestu najdou. Ty ostatní se zpravidla rozpadnou,“uzavírá Lukáš Dastlík.