Martin Dejdar napsal knihu Jedu nonstop na horské dráze. Teď z ní přestoupil do Toboganu

Sám přitom nedávno oslavil šedesátiny. A nadělil si dárek, který by si mnoho lidí raději odpustilo: vlastní knihu, kterou nazval Jedu nonstop na horské dráze. „Ze začátku jsem se tomu bránil a říkal jsem si, koho by to zajímalo. Pak jsem se nechal ukecat,“ přiznává s odzbrojující upřímností.

Ego v tom ale nehledejte. „Není to tak, že jsem sám o sobě něco napsal! To bych neudělal. Je to rozhovor s Jakubem Fürstem a je tam asi 250 fotek.“ A pak přijde moment, na který nerad vzpomíná: „Nejhorší bylo číst to po sobě a o sobě. To bylo za trest!“

Jenže tím to neskončilo. Dejdar se rozhodl jít ještě dál. „Napadlo mě, že by bylo fajn obohatit knihu o názory jiných lidí na mě. Oslovil jsem kolem dvaceti kamarádů, nejen herců, se kterými se znám celá léta.“ A pak přišel další moment, který sám popisuje téměř dramaticky: „Řízl jsem tzv. i do živého masa a požádal o názor nejobávanější filmovou kritičku Mirku Spáčilovou.“

A co udělal potom? Nic. A právě v tom je pointa. „Řekl jsem ve vydavatelství: Ať napíšou, co chtějí, je mi to jedno, a dejte to tam. Já si to přečtu až po vydání.“ To chce kus odvahy a zdravý smysl pro dobrodružství. Název knihy Jedu nonstop na horské dráze tak nepůsobí jako literární metafora, ale spíš jako přesný popis. „Ten název je velmi příhodný,“ říká Martin Dejdar s klidem člověka, který už ví, že někdy je nejlepší nechat se překvapit, kam vás další zatáčka doveze.