Zuzana Zlatohlávková: Můj táta spoustu let se mnou prošvihnul. Teď má možnost být dědou
V Blízkých setkáních z Radiocafé Vinohradská 12 promluvila herečka Zuzana Zlatohlávková poprvé o dopisu, který jako školní práci napsala svému otci, se kterým po rozvodu rodičů nežila. „Vykecala jsem se v něm. Byla v něm spousta vzpomínek a otázek, které bych mu bývala položila. Když jsem před třídou dopis četla, paní učitelka si utírala slzy,“ vzpomíná herečka v rozhovoru s Terezou Kostkovou. Její otec dnes žije v Praze a o dopise neví. „Chystám se s ním ale na velký pokec.“
„Chtěla bych tátovi položit několik otázek a poděkovat za život, který mi dal. On spoustu let prošvihnul a já bych měla milion důvodů se s ním nepotkat, neodpustit, ale krev se nezapře. A já nerada trápím lidi. Nerada je trestám a umím být soucitná. Nevím, jestli jako dalajlama,“ žertuje Zuzana Zlatohlávková s lehkostí, která ale zakrývá roky přemýšlení.
„Jsem přesvědčená, že se nerodíme zlí. Jen se někde něco pokazí. Takže i když táta hodně let promarnil, teď má možnost být dědou. Chtěla jsem, aby děti měly dědu. Prošvihnul sice tátu, ale teď je děda a moc se snaží. Kdybych mu šanci nedala, utrápila bych se já,“ říká, dnes už s porozuměním.
„V pubertě jsem ho chtěla zabít, ale teď už ne,“ uzavírá v Blízkých setkáních z Radiocafé Vinohradská 12. Zbývá doufat, že některé dopisy sice zůstanou utajené, ale stejně nakonec dojdou tam, kam mají.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
