„Ničeho nelituju.“ Vzpomínka na herce Jana Potměšila
Ve čtvrtek 16. dubna 2026 krátce po svých 60. narozeninách zemřel Jan Potměšil. Herec upoutaný od 23 let na invalidní vozík kvůli automobilové nehodě během revolučních událostí na konci roku 1989 se pro Čechy stal symbolem změny, symbolem odvahy, nezlomné vůle a naděje. A právě o vděku, naději a novém začátku mluvil i v Nočním Mikrofóru s Vasilem Fridrichem krátce před Vánoci covidového roku 2020. Poslechněte si upravený záznam rozhovoru.
Jan Potměšil se věnoval hraní už od dětství, když na sebe upozornil v adaptaci verneovky Ocelové město. Na DAMU se ale dostal až na druhý pokus. A po jeho absolvování přišel v prosinci 1989 úraz, po kterém tehdy málokdo hádal, že se ke hraní ještě vrátí.
Vozíčkáře jsem dřív nikdy nepotkal
„Když mi novinář Pavel Melounek před lety ještě v nemocnici položil otázku, jestli jsem někdy potkal vozíčkáře, tak jsem se fakt dlouho zamýšlel a pak jsem přiznal, že asi ne,“ vzpomínal v roce 2020 na situaci vozíčkářů za socialismu.
Čtěte také
„A když jsem se pak já sám poprvé z nemocnice dostal zpátky do života a ocitl se na vozíku na ulici, měl jsem pocit, že jsem Marťan, že jsem spadl z vesmíru. Nikdo nevěděl, jak se ke mně chovat, a já nevěděl, co mám dělat. Nejradši bych se propadl pod zem.“
On sám se stal jedním z těch, které povědomí o vozíčkářích proměňovali. A že tahle doba je od nás světelné roky vzdálená dokládá v rozhovoru několika osobními zkušenostmi. Jeho samotného změnily dlouhé dva roky, které v nemocnici strávil.
Ničeho nelituju
„To nejpodstatnější bylo, že někdy po půl roce jsem se probudil a uvědomil si, že jsem tu šanci dostal. Že vlastně tady jsem, že žiju. Že to nebylo nikde napsané, jestli se vrátím do života nebo ne. A najednou se ve mně rozhostila obrovská naděje a vděk.“
Čtěte také
„Vděk za to, že jsem tu šanci dostal. Že tady jsem, že žiju. Že vidím za oknem vycházet sluníčko, že přichází sestřička a nese mi snídani. A že je všechno možný. A vnímám to doteď. Že tam někde je přede mnou nebo v nás jiskřička nový naděje, novýho počátku. A nový možnosti. A proto je potom člověk tak vděčnej za každou vteřinu svýho života. Ničeho nelituju.“
Místo vojny
Jeho osud ovlivnil i způsob, jak česká společnost vnímá civilkáře. Jako zdravotní bratr mu tehdy na vlastní žádost a se souhlasem Václava Havla začal pomáhat herec Tomáš Karger. „Já v listopadu 1989 promoval na DAMU, a do nemocnice mi tak přišly dvě výzvy, abych nastoupil k útvaru.“
Čtěte také
„A můj kamarád Tomáš Karger tehdy napsal žádost, že než by někde střílel do terčů nebo recitoval Plameny v nás, že by bylo lepší, kdyby pomáhal kamarádovi Honzovi. A Václav Havel na to odpověděl ve smyslu, myslím si totéž, ať jde Tomáš Karger pomáhat Honzovi Potměšilovi do nemocnice. A to je rozkaz. Václav Havel.“
„Myslím, že tohle vstoupilo do dějin. A pro mě to bylo něco neskutečného, že jsem měl vedle sebe někoho blízkého. Tomáš je úžasný sangvinický člověk a velký srdce. Všichni pacienti tam měli pré. Podle mě to bylo zlaté období rehabilitační kliniky na Vinohradech, protože i sestřičky byly v pohodě. Tomáš se práce nebojí. Zastal, co bylo potřeba.“
Jaké byly začátky hraní po úrazu? Čím nesmazatelně ovlivnil překlad díla Růže pro Algernon, jehož divadelní adaptace se stala jeho erbovní hrou? Poslechněte si celý nezkrácený rozhovor z 22. prosince 2020.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.


