Největší bariéry v uzdravení jsou nevědomost a strach, říká Jarmila Klímová

27. září 2016

Žijeme v době, kdy máme co jíst, málokdo chodí žebrotou. Máme kvalitní lékařskou péči, lidská práva, potíráme práci dětí. Proč je ale tolik lidí nemocných fyzicky i duševně? A proč hledáme příčiny jinde než u sebe?

Hostem Martiny Kociánové byla jedna z nejvýraznějších představitelek psychosomatické léčby, lékařka Jarmila Klímová, zakladatelka Konzultačního a terapeutického institutu Praha. Spolu s Michaelou Fialovou vydala knihu Proč a jak psychosomatika funguje. (Připomeňte si první díl o psychosomatice.)

Martina: V jednom rozhovoru jste řekla, že se musí přerušit předávání nemocného způsobu myšlení a mentálních vzorců z generace na generaci. Co konkrétně máte na mysli?

Jarmila Klímová: Například přijde klientka s nějakou krvácivou chorobou a vy s ní začnete pátrat v jejím životě. Zjistíte, že je už podruhé rozvedená, ale že je to vlastně v pořádku, protože chlapi stejně k ničemu nejsou. Podle ní byla blbá, že se vůbec vdávala, protože maminka jí celý život říkala, že se na žádného chlapa nemůže spolehnout.

Čtěte také

A proč to říkala maminka? Protože se to naučila od babičky, která těsně po druhé světové válce zůstala na statku sama poté, co jí zastřelili manžela a oběsili syna. Ona tam zůstala se třemi malými dětmi, musela se postarat sama a zjistila, že bez chlapa to jde taky. A protože bylo těžké se v té době vůbec na někoho spolehnout, tak se vytvořilo jakési rodinné paradigma, že jediné, co je životadárné, je, že se ženy musí spolehnout samy na sebe.


Jarmila Klímová Myšlenkový vzorec celého rodu jde ruku v ruce s nějakou konkrétní somatickou potíží.

V té době, kdy ten vzorec vzniknul, byl skutečně životadárný. Tam to mělo své opodstatnění. Ale pak už se to předalo do další generace, kde už dcera, respektive matka dnešní klientky, žila v úplně jiných podmínkách a vzorec už trochu ztrácel smysl. Ale jeho síla byla neopomenutelná.

A tak se se stejnou silou předal do další generace a tady už vidíme, že žena, která jede pod vlajkou toho, že chlapi vlastně vůbec k ničemu nejsou, tak si kanibalizuje jedno manželství za druhým. Ale její tělo už to nedává ani na buněčné úrovni a začne krvácet.

V tuhle chvíli navíc třeba zjišťujeme, že její patnáctiletá dcera, začíná mít poruchy menstruace. V životě té dcery to nedává vůbec žádnou logiku. Pakliže projdeme historii rodu po čtyři ženské generace, tak zjišťujeme, že se tam nejenom opakuje vzorec o nepoužitelných mužích, ale že tam najdeme velmi podobné analogie krevních onemocnění. To znamená, že ten myšlenkový vzorec jde ruku v ruce s nějakou somatickou potíží.

V první ani v druhé generaci ta somatická potíž nemusí být nijak dramatická. Ale jak s daleko delší historií nabývá rodinný mýtus na větší síle, a obtiskává se do dalších generací, tak se potom (a s větší silou) obtiskne i do buněčného fungování.

Generace

Martina: No, ale co genetické zatížení a dědičné choroby? Těch přece existuje celá řada.

Jarmila Klímová: Je jich méně než 2 % a na ty určitě věřím.

Martina: To číslo jsem si představovala mnohem větší, protože myslím, že poměrně často slýcháme „To máme u nás doma dědičně“ anebo „Já to mám v genech“.

Jarmila Klímová: To je pohodlnější, ne? Vždyť za to nemůžu. Za to můžou geny. Olala, jak se mám.


Jarmila Klímová Je pohodlnější své problémy svést na geny.

Martina: Jak se toto dá přerušit?

Jarmila Klímová: Tím, že nabídnete nové myšlenkové paradigma, ukážete nefunkčnost vzorce v dnešních podmínkách. Že já (jako vnučka nebo pravnučka rodu) už nemusím nést vzorec, který kdysi vytvořila moje babička nebo prababička.

Tím, že se od něj můžu odklonit, že nemusím respektovat tíhu žen, které stojí v zástupu za mnou. Že si mohu vytvořit jiné schéma světa. A že nejsem ani nevděčná, ani nepokorná, když nebudu trpět tak, jak trpěla moje maminka a moje babička.

Společnost se ubírá směrem, který vyhovuje vládnoucím subjektům

Martina: Hovoříte o určitém paradigmatu myšlení, představ, ale někteří lékaři, filozofové, myslitelé tvrdí, že západní společnost je nemocná, protože je nemocné její myšlení. Myslíte si, že může být myšlení společnosti, pokud nějaké společné má, nemocné?

Jarmila Klímová: Když v psychosomatice pracujeme s nějakým obrazem světa, tak to nazýváme systemickým myšlením. To znamená, že my se na každou entitu, na každý subjekt díváme jako na systém. My se jako na systém díváme na buňku, na orgán, na člověka, na rodinu, na stát, na galaxii. Takhle můžeme pokračovat oběma směry od systémů větších nebo zastřešujících až zase zpátky po atomární systémy. Taky víme, že když v orgánu onemocní jedna buňka a její nemocné chování převezmou buňky sousední, tak se ta nemoc začne šířit.

Společnost

Společnost není nic jiného než systém, který je složen z jednotlivců, subjektů, lidí a každý člověk má nějaké své myšlení. To znamená, že myšlení společnosti není nic jiného než jakýmsi součtem myšlení jednotlivců. A společnost odráží většinové myšlení a jednotlivec má tendenci ve svém jedinečném životě odrážet myšlení společnosti.

No a pak se vyskytnou lidi, kteří odmítnou většinové myšlení. Buď jsou označeni za blázny nebo za někoho nebezpečného. Nebo jsou z té společnosti vystrnaděni třeba do Brixenu nebo do Kostnice, aby mainstream společnosti nebyl ovlivněn. A dnešní společnost se taky rozhodla, že se bude ubírat nějakým směrem, který vyhovuje tomu, co vyhovuje vládnoucím subjektům.

Čtěte také

Představme si vládnoucí subjekty ne jako jednotlivce, ale jako korporáty, které potřebují, aby se na této planetě v tuhle chvíli nějak myslelo, protože je to pro ně především ekonomicky výhodné.

A tak když budeme uctívat pseudohodnoty místo hodnot, když budeme jíst pseudojídlo místo jídla, když budeme prožívat pseudoživoty místo životů, tak to pro vládnoucí systém bude výhodné. Jak krátkozraké to je, to už přenechám, aby vyhodnotil někdo jiný.

Pokud se vrátíme k hodnotám, nejsme tak manipulovatelní

Martina: Když se bavíme o společnosti, tak v té souvislosti se velmi často hovoří také o rozpadu a ztrátě našich hodnot. Je to kategorie, se kterou ve své ordinaci pracujete?

Jarmila Klímová: Já už jsem to tady zmínila, když jsem se bavila o spiritualitě a smyslu. Ta je postavená na hodnotách, a proto jsem taky před chvilkou řekla, že nás společnost vyzývá k tomu, abychom uctívali pseudohodnoty místo hodnot, protože pokud se vrátíme zpátky k hodnotám, už nejsme tak manipulovatelní.

Už se nám hůře vládne. Pokud jsme v rezonanci a souzněním s vlastními hodnotami, tak nepotřebujeme žádné jiné arbitry, kteří by nám říkali, zda žijeme dost správně, dost konzumně, dost úspěšně, protože my tohle to hodnocení prostě nepotřebujeme. A tak si žijeme po svém, z pohledu mnoha lidí podivně, nepochopitelně a nám to nevadí.

Manipulace

V psychosomatické ordinaci se ordinuje zodpovědnost za svůj vlastní život

Martina: Jak se může jednotlivec vydat na cestu za uzdravením? Musí jít do ordinace psychosomatika nebo psychiatra?

Jarmila Klímová: Nemusí, když má okolo sebe dost zdravé podpory, aby se na tu cestu mohl vydat. Přesto je výhodnější, když možná aspoň na začátku jde, aby dostal jakousi predikci směru, kudy by to mohlo být vhodné. Aby dostal posvěcení k tomu, že na to má nárok, byť všichni ostatní říkají, že to je nesmysl. A aby dostal impuls k odvaze, která je potřeba, protože v tuto chvíli začíná jít proti proudu.


Jarmila Klímová Na cestě za uzdravením je třeba vydat se proti proudu

To nejméně populární, co se u nás v psychosomatické ordinaci předává a ordinuje, je zodpovědnost. A to je zodpovědnost za svůj vlastní život, kterou s definitivní platností člověk musí převzít do svých vlastních rukou a přestat se alibisticky schovávat.

Ať už za společnost nebo za různé bariéry, nemožnosti, nepohodlí, dědičnost nebo jakékoliv berličky, které by mu posvěcovaly možnost zůstat dál velmi pohodlně nemocný, protože cesta ke zdraví z nemoci je náročná, nepohodlná.

Čtěte také

Často jsme na cestě osamocení, protože začínáme zjišťovat, že se potřebujeme vymanit i z nemocných vztahů. To znamená, že ubývá lidí kolem nás. Je to někdy až děsivé. Lidi se bojí, že jim nikdo nezbyde. Já jim říkám „Nebojte se, zbyde, jen co si ten vesmír uklidí, tak se natáhnou ty lidi, kteří k vám mají přijít“. A oni samozřejmě vždycky přijdou. Ale je to rozhodně cesta do neznáma. Nikdo vám ji předem ani nezaručí, ani nevyšlape, potřebujete víru, zodpovědnost a odvahu.

Největší bariéry v uzdravení jsou nevědomost a strach

Martina: Proto říkáte, že vaší ambicí a cílem je léčit dvě nejzákeřnější nemoci – nevědomost a strach?

Jarmila Klímová: Přesně tak, to jsou dvě největší bariéry.

Martina: Západní společnosti se asi v dějinách nikdy nedařilo materiálně lépe, přesto Světová zdravotnická organizace vydává varování, že deprese, strachy a úzkosti, byly trestuhodně podceněny a deprese se do roku 2030 stane nejrozšířenější nemocí naší planety a předčí dokonce i srdeční onemocnění a rakovinu. Čím to je, že ta materiální podpora nejde ruku v ruce s tou mentální?

strach, obavy, deprese, děs, tvář člověka, deprese, úzkost, posttraumatická stresová porucha

Jarmila Klímová: Ano, na planetě se nám – mluvím o západní společnosti - nikdy nedařilo tak dobře, jako se nám daří teď. Nikdy jsme neměli tolik předpokladů k tomu, abychom žili zdravě a abychom se dožívali vysokého věku. A my se opravdu dožíváme historicky nejvyššího věku. Já si totiž vůbec nemyslím, že jsme čím dál tím víc nemocní. Máme předpoklady být čím dál tím víc zdraví a také bychom byli, kdyby se ty nemoci velmi účelně a sofistikovaně nevyráběly.

Deprese není nemoc, to je diagnóza. To je rozdíl. Minule jsem mluvila o tom, že deprese je bezobsažný pojem, který je používán tam, kde bychom měli začít hledat konkrétní těžkosti, příkoří a bolesti v životním příběhu.

Jenomže to dá moc práce a není to efektivní. Daleko efektivnější je vyrobit bezobsažný termín, bezobsažnou diagnózu a napsat léky. Ještě před 15 lety světový obchod vedly zbraně, drogy a obchod s bílým masem. A dneska vede farmaceutický průmysl. Tak je potřeba lidi varovat před tím, že budou hodně nemocní, protože jinak by se tolik peněz nevydělalo. To by takhle dál nešlo, miláčkové, abyste byli zdraví, to ne.

Martina: Není už to trochu příliš? To, že někdo vyrábí nekvalitní potraviny, to si umíme představit, to je byznys. Hodně za málo. Ale výroba diagnóz a přesvědčení, že jsme nemocní, tak to už zavání spiknutím.

Jarmila Klímová: To nezavání spiknutím. To zavání vládnutím.

Čtěte také

Příčinou deprese není pokles serotoninu

Martina: Pojďme se vrátit k depresím. Vy říkáte, že pojem deprese je poklička na prázdném hrnci. Co si tedy ale podle vás počít s oním úbytkem serotoninu, který způsobí to, že se člověk cítí tak bídně, že už nechce být, že chce třeba spáchat sebevraždu?

Jarmila Klímová: Ale to nezpůsobí serotonin. Serotonin jde ruku v ruce s tím nemocným procesem. To spustí ta událost, duševní trauma, zranění, nepříznivý životní příběh, tyranizující vztah, ve kterém žijeme. Tělo na biomechanické úrovni, ať už serotoninem, dopaminem nebo jakýmkoliv dalším neuromediátorem jenom reaguje. Jako autíčko na setrvačník prodlužuje a ukotvuje nemocný proces v těle.

Serotonin

Jenomže ve chvíli, kdy se do těla podíváme jenom tím biomechanickým dalekohledem, tak jediné, co tam uvidíme špatně, je ten serotonin. Takže ho nazveme spouštěčem, příčinou. Z toho biochemického hlediska jiné vysvětlení nemáme.

Martina: A když k vám přijde člověk, který je opravdu úplně zbídačený, má sebevražedné myšlenky anebo nereaguje na nic, je to prostě člověk, který je vnitřně úplně vyhořelý, tak jakým způsobem se s takovým člověkem dá začít pracovat, když on ani nechce a nemá vůbec na to vydat se na svoji cestu časovou osou?

Jarmila Klímová: Když je na tom přesně tak, jak popisujete, tak první, co dostane, je opravdu ten serotonin. Musíme ho z toho úplného dna i tou biochemickou cestou dostat aspoň na nějakou úroveň, ze které je potom možné navázat s ním spolupráci, ze které pak už v tom terapeutickém procesu lze vycházet.

To znamená, že když má serotonin nula, tak my mu ho tam opravdu potřebujeme dodat, nasypat, dokapat. A on se biologicky nahodí. Je potřeba to respektovat, ale nebudeme to nazývat léčením, protože léčebným procesem je potom rozklíčovat a odstranit příčinu toho, proč se tam dostal. A ten serotonin je pouze vedlejší efekt, takže nemůže být lékem.

Martina: Vy jste, paní doktorko, v jednom rozhovoru řekla, že rakovina, dnešní největší strašák, se v moderní společnosti stává pandemií proto, že je velice efektivně vyrobena jednak propagandou na psychoúrovni a jednak chemickou devastací životního prostředí. Co myslíte tou propagandou na psychoúrovni?

Jarmila Klímová: Podívejte se, když se něčeho začnete hodně bát, tak si to zcela nepochybně do toho života přitáhnete. Ukážu jednoduchý příklad, kterému každý uvěří podle toho, jak mu věřit chce.

Dejme tomu, že jste začátečník v jízdě na kole, jedete po docela slušné vozovce a přesně v té dráze vašeho kola leží kámen. Čím víc se na ten kámen soustředíte, čím víc energie vydáte na to, abyste se mu vyhnula, tím spíš na něj najedete. Myslím si, že něco podobného zažil každý z nás.

A teď si tenhle princip zkuste zmnožit do úrovně mnoha psychických dějů, strachů, tlaků, kterým podléháme. Například prognózám jako je pylové zpravodajství. Alergik si to ráno poslechne v rádiu, ještě nevyjel ani z garáže, a už kejchá. To vidím dnes a denně v mé ordinaci. Někdo, kdo je autorita, mu řekl, že to tak bude, no tak to prostě bude. A hotovo deset.

chřipka, alergie, rýma

A když nám říkají, že rakovina bude třetí nejčastější nemoc, tak se nám ta trojka hezky skládá. První bude deprese, druhé budou kardiovaskulární nemoci a třetí bude rakovina. Teď jde jenom o to, abychom se nezačali rozpočítávat. Tak co si vybereme? Když to do nás takhle hezky pěkně budou hustit, tak ono nás to nemine. Anebo nás to mine, protože to zkrátka nemáte zapotřebí. Ani poslouchat, ani žít.

Lidi často přicházej a říkají, „Já vím, že jsem si tu rakovinu vlastně vypěstoval“. Začínají vyjmenovávat kaskády strachů, díky kterým se to začalo odehrávat. A říkají „Nejdřív jsem se bál tohohle a pak jsem utíkal támhle před tím a pak mě napadlo, že vlastně ještě bych mohl dostat rakovinu. A oni mně ji za pět let diagnostikovali“, takže zase je to jenom velmi mohutný obtisk našich mentálních vzorců.

Čtěte také

V psychosomatice nehledáme viníky, ale hledáme příčiny, souvislosti a porozumění

Martina: Když se podívám do své vlastní mysli, tak si umím představit, že pro mnohé fyzické potíže si zodpovědně a urputně kráčím už mnoho let, ale co když se podíváme na malé děti? Jak je to s jejich psychosomatizací, když si skutečně ještě žádný náklad nestihly na svá zádíčka nabrat a přesto už ho nesou?

Jarmila Klímová: Tuhle otázku já dostávám velmi často. Je nemožné na ni odpovědět ve 2D, je těžké na ni odpovědět ve 3D a odpověď, kterou nabídnu, má 5D. A s plným vědomím toho, že pro mnoho lidí může zůstat nepřijatelná.

Dejme tomu, že si rod nese nějaký svůj mýtus, nějakou svoji životní linii, která třeba postupně pracuje k zániku rodu. Říkám to velmi obecně, protože lidi mají tendenci se potom chytnout prkotiny a začít na tom stavět naprosto nesmyslný konstrukty. Jako ´Když dědečka zastřelili v první světové válce, tak hrozí riziko, že můj vnuk bude mít leukémii? ´ Takhle ne.

Ale u dětí s onkologickou diagnózou velmi často nacházíme známky toho, jak rod pracuje k zániku, jak jsou tam nepříznivé vlivy. V další generaci se narodí dítě, které ještě nenese žádnou svoji životní vinu. Ale nese tíhu rodu. Všichni neseme nějakou tíhu svého rodu, ale kdyby každý rod byl nemocný, tak už bychom dávno vymřeli.

Ona ta naše sebeozdravná a sebereprodukční schopnost je obrovská. Jsme schopni těm rodovým prokletím čelit a přežít. Ale někdy je to tak silné a ty nemocné kořeny jsou tak nemilosrdné, že dítě už tu zátěž fyzických nemocí, které se tam předávají a kumulují ruku v ruce s tou zátěží mentální, nepřežije. Už to nejde.

Generace

Vysvětlovat to těm rodinám je většinou velmi obtížné, protože oni si to potom mylně přeloží jako vinu. Ten modus operandi viny je v našem uvažování velmi křehká záležitost. Když říkám „každý si za svoji nemoc může sám“, tak to vypadá, že bezostyšně házím vinu na lidi. To není vina, protože mnoho věcí si vyrobíme, aniž bychom věděli, že si je vyrábíme. Ten rod taky nenese vinu. On spíš nese zátěž, kterou sám trpí a hledat viníky je úplně zcestný postoj. Nikdy nehledáme viníky, hledáme příčiny, souvislosti a porozumění. Právě proto, aby nikdo nemusel být označený za viníka.

Martina: Paní doktorko, díky za to, že jste přišla, za to, že jste nám řekla váš pohled na život.

Záznamy pořadu najdete v Archivu.

autoři: Martina Kociánová , lah
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.