Návštěva v ZOO

3. březen 2006

Zoologové rozeznávají dvě skupiny oslů. Ten nejznámější, ze kterého pochází náš domácí ušatec a setkáváme se s ním od Středomoří až po Čínu, pochází z afrického předka, z osla somálského nebo nubijského, jehož divocí předkové v počtu posledních několik desítek, v lepším případě stovek kusů přežívají v oblasti Afrického rohu. Druhá skupina, která nebyla nikdy domestikovaná, jsou asijští osli, kterým se říká poloosli.

A na poloosly se tady teď díváme, oni jsou možná spíš podobní divokým koním Przewalského.

Zvláštní skupinou asijských oslů jsou kiangové. Jsou z nich největší, mají v kohoutku 1,40 metru, což je víc než divoký kůň Przewalského. Jsou to vysokohorská zvířata a vytvářejí tři poddruhy. Kiangové byli ještě donedávna řazeni k druhu osel asijský, nebo poloosel. Poloosel se jim říká proto, že mají některé znaky, které je spíš přibližují ke koním než k pravým africkým oslům. Dnes tito kiangové na základě biochemických analýz a analýz DNA byli prohlášeni za samostatný druh, ale nesouhlasí s tím všichni zoologové. Je to takové obvyklé škatulkování. Příroda ví, jak to je, jenom my si to uměle komplikujeme. Dnes tedy kiangové, jako zvláštní druh, který byl popsán už v předminulém století, mají tři rasy: kianga východního, západního a jižního. Nejčastěji se setkáváme s východním, který žije v Číně v oblasti Tibetu.

Před námi tady přešlapuje stádečko kiangů, i svým chováním jsou možná bližší koním než domácím oslům. Jak je to s jejich povahou?

Kiang

Je zajímavé, že tyto dvě skupiny divokých oslů, což jsou kiangové a kulani nebo onageři, se trochu liší. Zatímco kulani jsou mírnější a menší, kiangové jsou tvrdá zvířata a především u hřebců se setkáváme dost často s otevřenou útočností, někdy až agresivitou. Je to dáno tím, že hřebec se musí bránit přirozeným nepřátelům a v posledních staletích také lidem, a nenechá si nic líbit. Ze zoologických zahrad je známo, že k některým hřebcům se nedá přiblížit, protože každého nezvaného návštěvníka rázně vyprovodí. Pokud vidí člověka ve volné přírodě, tak raději zmizí. K dospělým se nedá přiblížit blíž než na jeden a půl kilometru.

My jsme mezitím přešli k výběhu, už se ozývá jejich kopání, občas se objeví čenich. Co by se stalo, čistě teoreticky, kdyby prokopl ty dveře?

Všichni lichokopytníci, nebo kopytníci vůbec, jsou velice nebezpeční, protože jde o zhruba 400 kilogramů vážící zvíře, má dvě přední kopyta, kterými máchne dopředu, a taky má silné zuby - takže žádná legrace s nimi není. Všichni si myslí, že v zoologické zahradě je nejnebezpečnější lev nebo tygr, ale s kopytníky opravdu není žádná legrace.

Kolik těchto divokých polooslů, polokoní - kiangů - žije ve volné přírodě?

Jejich stavy se odhadují u toho nejhojnějšího poddruhu, což je kiang východní, zhruba na šedesát osmdesát tisíc kusů. Přesně to nikdo nedokáže spočítat.

Kulan

Mezitím jsme došli ke kulanům. Na první pohled jsou menší, to už je spíš ten ušák, jak ho známe.

Když se na něj podíváte, tak je to úplně jiné zvíře než kiang, skutečně se podobá spíš oslu domácímu. Kulan, jakožto samostatný poddruh, byl popsán v roce 1969 českým zoologem Mazákem a byl oddělen od onagera, protože do té doby byl všude na jmenovkách veden jako onager. Pojmenování onager pochází údajně z řečtiny a znamená osel a pojmenování kulan znamená také osel, ale je to název, který se používá ve střední a východní Asii.

autoři: František Kůs , Světlana Lavičková
Spustit audio