„Náš den trvá 16 hodin,“ říká odbornice na biorytmy Helena Illnerová. Co si myslí o změně času?
Významná česká vědkyně toho ví spoustu o tikotu našich biorytmů. Patří jí v tom jeden světový objev. Takže její názor na změny letního a zimního času nelze brát na lehkou váhu.
Na tolik diskutovanou změnu letního času na zimní má profesorka Helena Illnerová jednoznačný názor. „Když se letní čas zaváděl, trval od května do září. A to má logiku. To je jaro a léto. Konec března není léto! A až do konce října?! To je taky hloupůstka.“ myslí si. A ptá se, jestli lidi změnu vůbec chtějí.
Už ne depka, ale sezónní blues
„Pokud ano, tak rozhodně zavádět později, později, později.“ Světlo totiž významně ovlivňuje lidský organismus. „Náš den trvá 16 hodin, protože si doplňujeme to přirozené světlo umělým. Když je den tak dlouhý, je člověk vysoce aktivní. Když je světla méně, zkracuje se doba intenzivní psychické aktivity.“
Elektřina přesto neřeší všechno. Důkazem jsou problémy, které mají lidi v severských zemích nebo na Sibiři. „S nástupem krátkých podzimních dnů je tam více takového sezónního blues: špatné nálady nebo až depresí.“ Dá se od toho pomoct přisvícením.
Neprávem citovaná Amerika
„Stejně ale budou lidi, kteří budou citliví na roční období, a bude to hlavně v jejich duši.“ Jak říká, světlo a slunce hraje zcela zásadní roli. Není divu, že právě Illnerová se svým týmem jako první na světě zjistila, že tvorba melatoninu je řízena biologickými hodinami, které je možné ovlivnit přisvěcováním.
„To, že jsme byli první, je příjemné. Ale to okamžitě někdo smaže, protože jakmile něco udělají v Americe, tak se začne citovat americké jméno,“ stěžuje si. Problém konkrétně u tohoto objevu byl prý tehdy taky v tom, že vědci z Východu nemohli cestovat a obhájit svůj objev na konferenci.
Co děláš, dělej pořádně
„Nebylo lehké se prosadit,“ říká s povzdechem vědkyně, jejímž životním mottem je: „Co děláš, dělej pořádně.“ Helena Illnerová od mládí ráda čte. Má ráda silné příběhy s morálním poučením. Odpovídá to i jejímu skautskému dětství. Od roku 1975 vedla 10 let turistický oddíl. Dnes si užívá roli babičky.
Má pět vnuků. „Když byli malí, říkali mi Heleno. Ale postupně, jak už jsou velcí, tak se jim to zdá nepatřičné, a najednou jsem babička. A já jsem ráda babičkou.“ Jak vzpomíná, pro rady do života si za ní moc nechodili. „Většinou chodili, když potřebovali něco vysvětlit z chemie nebo matematiky.“
Co soudí o žárlivosti? Proč má ráda jaro? Je to právě kvůli světlu? Kde a jak ráda pracuje? Více uslyšíte v Archivu pořadů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
