„Měla jsem vždycky trému. Ale vždy pozitivní,“ říká Soňa Červená

S divadelní činností začala v divadle Voskovce a Wericha. Přesto se po několikaleté spolupráci vrátila k opeře a vážné hudbě. Její téměř okamžitý profesionální vzestup zastavily až komunistické orgány, které jí znemožnily účinkovat na jevišti Národního divadla.

Emigrovala jsem jen s kabelkou a pejskem

Poté přijala stáž ve východním Berlíně. V srpnu 1968 jí agentura nařídila, aby se okamžitě vrátila. „Bylo mi jasné, že když se vrátím, tak už nebudu moci zpívat. Odešla jsem na západ s kabelkou a pejskem. Kolegyně mi totiž zavolala, že je ještě jeden průchod skrze nově postavenou zeď volný.“

„Po příjezdu k hranici jsem zjistila, že zavřeli i poslední možnost úniku. Tam mne zastavil voják. Na přechod hranice jsem potřebovala oprávnění od velvyslanectví, které by mi samozřejmě nikdy nedali. Vymyslela jsem si, že musím opravit své auto, a strážník mne jako jednu z posledních pustil.“

S emigranty jsem se stýkat nechtěla

V emigraci se s českými exulanty prakticky nestýkala. Byla plně vytížena přesuny mezi jednotlivými operními domy. „S emigranty jsem se stýkat nechtěla. To by se člověk ustýskal.“

Přesto se jí podařilo vidět svého prvního zaměstnavatele Jiřího Voskovce v New Yorku. „Jednou jsme seděli v restauraci s Jiřím Voskovcem a přišel i Frank Sinatra. Jiří mne s ním seznámil.“ Za život absolvovala přes 5000 vystoupení.

Jsem nesnesitelná perfekcionalistka

Na závěr svého pobytu v exilu dostala nabídku žít v Tokiu a učit zpěv. Nepřijala. „Jsem nesnesitelná perfekcionalistka. Nejvíce netrpělivá jsem ale k sobě. Zničila bych všechny své studenty svou netrpělivostí. Nikdy jsem vedle sebe žáka neměla,“ vysvětluje.

„Snažím se žít tak, aby se dalo na mně učit. Na způsobu jakým žiji, to je to nejdůležitější, co bych ráda předala dalším generacím pěvců.“

V roce 1989 už věřila, že nadšení na ulicích je pravé a změna režimu opravdu nastala. Dva roky jezdila s muzikály po Hongkongu a dalších destinacích, a pak se vrátila. „Po návratu jsem chtěla nejdříve vidět břeh Vltavy. Když jsem stanula po 30 letech u řeky, byla jsem naměkko.“

Poprvé na prknech Národního divadla

V 90. letech dostala nabídku od Roberta Willsona na titulní roli v Janáčkově Osudu. Na onen okamžik dodnes vzpomíná: „S touto rolí jsem poprvé stála na prknech Národního divadla.“ Narodní divadlo jí nabídlo několikrát spolupráci. Souhlasila ale, až když jí nabídli, aby si sama vybrala téma pro novou operu.

Vzniklo představení Zítra se bude... o Miladě Horákové. „Každý z těch večerů je pro mne zážitek.“ V současnosti připravuje Věc Makropulos, a to opět společně s Národním divadlem.

„Kdyby byl Karel Čapek psal jinou řečí než češtinou, byl by světový spisovatel. Jeho jasnozřivost, to je něco, jako když jsme četli knihy Julese Verna. Jenomže Čapek byl navíc filozof. Tím Verneho předčil. Škoda, že se nějak zapomnělo, jaký to byl spisovatel. Myslím si, že je naše rodinné stříbro.“