Soňa Červená odešla do exilu jen proto, že by pro zpěv a zpívání dala všechno

„Dívat se nazpátek je břemeno a to jsem si zakázala. Nechci vzpomínat na to, co bylo, chci žít dnes a chci žít zítra,“ říká na úvod rozhovoru Soňa Červená.

Když v roce 1962 prchala z východního Berlína, rýsovalo se před ní „zpívání a naděje“. Právě zpěv a divadlo ji provázejí celým životem a pomohly jí vypořádat se s hrůzami, které zažila za německé okupace během druhé světové války.

Vyhnali mě a tím mi prospěli

„Před několika dny se mě někdo ptal, jak jsem Němcům mohla odpustit tu strašnou dobu okupace a odejít k nim, poté, co byla moje matka v koncentračním táboře a kdy si mě tu jako nezletilou podávaly úřady. Přemýšlela jsem a opravdu mě to samotnou udivilo.“

„Pak jsem řekla, že jsem odjela jen proto, že bych pro zpěv a zpívání dala všechno. Kdybych u nás mohla dál zpívat, asi bych tady zůstala. Měla jsem být angažovaná do Národního divadla a komunisté to zakázali. Bylo to štěstí. Vyhnali mě do exilu a tím mi vlastně prospěli.“

Přátelství se nesmí držet na věky

Herečka už léta spolupracuje s americkým avantgardním divadelním režisérem Robertem Wilsonem. Zná se s ním už 20 let a i za tuto dobu se brání konstatování, že je jejím přítelem. „Není mým kamarádem, je mým režisérem a někým, koho si vážím a mám ráda.“

Považuje se za „šťastného samotáře“, přátel ale měla v životě spoustu. Nikdy se jich však urputně nedržela. „Přátelství se nesmí držet na věky nebo násilím. Myslím, že veliké umění a moudrost je umět v životě pouštět.“

Červená tím ale nepopírá, že by v divadelní společnosti neexistovaly užší vztahy. „Krásný byl Glyndebourne. Byla to pohoda a opravdu rodinná záležitost, srdečné vztahy. Vždycky jsme se znovu potkali s jedním týmem, pak zas s druhým. Všichni to byli známí, taková elita, která se měla ráda, potkávala se, pak si nepsala, pak se zase za půl roku někde setkala a vše bylo jako včera.“

Zítra se bude...

Opera Zítra se bude|foto: Smetanova Litomyšl

V roce 2008 měla premiéru komorní opera Zítra se bude..., která přibližuje proces s Miladou Horákovou. „Národní divadlo mě pozvalo ke spolupráci a říkalo, ať si vyberu nějaké téma, že to pro mě nechají zpracovat.“

„Je důležité, aby se ten případ znovu osvětlil a připomněl. Národní divadlo nám zaručilo nastudování a šest představení. No a představte si, že jsme minulý týden odehráli už 80.“ Jak pěvkyně prozradila, inscenaci, která jí byla napsána „na tělo“, teď čeká pokračování.

„Je to další komorní opera, kterou jsme si vymysleli já a Aleš Březina. Je to na téma Josef Toufar a Číhošťský zázrak. Hrajeme to pro Národní divadlo a festival v Nitře. Potom s tím asi budeme cestovat po všech zemích, které zažily represálie od komunistů.“