Lubomír Kopeček: Komunistický převrat v únoru 1948 má kořeny už v době Mnichova. Důvěra v Západ byla zničena

„Mnichov byl zásadní moment, který velmi silně poškodil demokratické zřízení první Československé republiky a který podlomil důvěru k západním spojencům, konkrétně k Velké Británii a Francii. Pro značnou část české společnosti se proto stal jiný typ režimu mnohem přijatelnější,“ vysvětluje v pořadu Jak to vidí... politolog Lubomír Kopeček z brněnské Masarykovy univerzity.

Důležitou roli samozřejmě hrála i válečná zkušenost, která zlikvidovala část předchozích politických elit. Do minulosti by se ale dalo jít podle Kopečka ještě hlouběji. „Například už v době první republiky jsme tu měli velmi silnou komunistickou stranu, která byla vůbec nejsilnější v celé Evropě. Toto všechno pak vedlo k uzavření československo-sovětské dohody o přátelství v prosinci roku 1943, což vyústilo v situaci, ze které se pak už těžko dalo vystoupit.“

Nový spojenec z Východu

Silným momentem bylo i osvobození Československa v roce 1945. „Sovětský svaz byl v tehdejším kontextu vnímán jako někdo, kdo nejenom zvítězil nad Hitlerem, ale i někdo, kdo se zasloužil o československou svobodu. Hlavně to byl ale v očích mnoha velmi důležitý partner a spojenec z hlediska československé budoucnosti.“

Čtěte také

iROZHLAS

Před 75 lety začal komunistický převrat. ‚Hrozila občanská válka i zásah Sovětů,‘ míní historik

Toto vnímání se ale zdaleka netýkalo jenom komunistů. „V období 1945–1948 byly i politiky některých demokratických stran, jako byli národní socialisté, sociální demokraté nebo lidovci, velmi silně prosovětské. Odráží to fakt, že československá společnost se tehdy velmi výrazně posunula nejenom doleva, ale i způsobem, který hodně napomohl akceptaci nastolení komunistického režimu v únoru 1948.“

Viditelným milníkem v tomto ohledu pak byly parlamentní volby v roce 1946, které vyhráli komunisté. „Volby to ale nebyly úplně soutěživé. Všechny strany byly sdruženy v Národní frontě, což byl určitý politický kartel, který vylučoval politickou opozici. V tehdejším Československu nešlo o plnou demokracii. Navíc ve volbách v roce 1946 nebyla dovolená účast řady politických stran včetně československých agrárníků. Řada jejich voličů tedy volila komunisty,“ vysvětluje Kopeček.

Fatální chyba

Pozdější chování politických stran by se pak podle něj dalo označit za amatérské. „Oni si opravdu neuvědomovali, že se v tuto chvíli hraje o to, jaký režim tu zavládne. Demise ministrů demokratických stran otevřela komunistům velký prostor pro to, aby mohli na první pohled legálně dokončit převzetí moci. Spoléhání na to, že prezident Beneš demisi nepřijme, byla nejenom fatální chyba s ohledem na to, v jakém zdravotním stavu Beneš byl, ale i velké podcenění neparlamentních prostředků a možností, které měli komunisté k dispozici.“

Čtěte také

Edvard Beneš. Pro jedny hrdina, pro druhé zrádce

Komunisté totiž už tehdy ovládali ministerstvo vnitra, policii, většinu podstatných médií i značnou část zájmových skupin. „A toto všechno byli schopni mobilizovat v závěrečném střetu na konci období let 1945–1948 ve svůj prospěch.“

I kdyby ale prezident Beneš demise nepřijal, definitivní převzetí moci komunisty by podle Kopečka v nějaké formě stejně proběhlo. „Je totiž nutné vnímat i to, co se dělo mimo Československo. Většina zemí střední a východní Evropy, které byly pod sovětským vlivem, už měla v této době své komunistické režimy a Československo opravdu patřilo k těm posledním, kde se sovětizace dokončovala. Je proto jen těžko představitelné, že bychom se dokázali na poslední chvíli vylomit ze vznikajícího sovětského bloku,“ uzavírá Lubomír Kopeček.