Koloběh peněz a dotací ničí půdu a zanechává za sebou spoušť, říká permakulturista Jaroslav Svoboda
Snaha pěstovat a chovat ve velkém nutí v rostlinné i živočišné velkovýrobě přitvrzovat. O kvalitě potravin se tedy dá s úspěchem pochybovat.
Na opačném pólu velkovýroby, hlavně vztahu k půdě jako k dojné krávě, stojí permakultura.
Co to vlastně je permakultura? Podle hosta Martiny Kociánové Jaroslava Svobody vám může změnit nejen stravovací návyky, ale především ty životní.
Připomeňte si první díl s tímto znalcem permakulturních zahrad, rodových statků i ekozahrad.
Martina: Zajímalo by mě, zda k vám do učení chodí i lidé z vysokých postů, kteří se jednak chtějí permakultuře přiučit, ale hlavně chtějí změnit své životní tempo.
Jaroslav Svoboda: Je to asi tak polovina lidí, kteří ke mně na kurzy chodí.
Martina: A nemají jen romantickou představu o tom, co to bude obnášet?
Jaroslav Svoboda: Na jednu stranu ano, ale mají schopnost věci manažerovat. Zvládnout svůj život, něco vytvořit, založili třeba firmu, mohli být šéfy. A najednou zjistí, že díky těmto schopnostem umí i dobře zorganizovat výsadbu rostlin, najmout si někoho na pomoc. Bývají mnohem schopnější než třeba profesionální zahradníci. Je to zvláštní.
Chyby vás naučí o zahradě víc, než příručky
Martina: Říkal jste, že základům se u vás lidi naučí za tři dny. Ale zemědělským odborníkem se asi člověk za tak krátkou dobu nestane. Znát, co která rostlina potřebuje, co jí vyhovuje, která potřebuje stín, která světlo, která potřebuje průvan, která přímé slunce, to přece je studium na léta.
Jaroslav Svoboda: To se člověk učí za pochodu díky tomu, že má chuť. Když má chuť pěstovat si zeleninu, tak si prostě koupí pytlíček se semínky a na něm si přečte, kdy se to má sázet a jak daleko od sebe.
Když to udělá, tak zjistí, že to prostě funguje. A když se naučí udělat si záhonek, který má úrodnou půdu, tak to tam prostě poroste. A udělá třeba několik chyb a z těchto chyb se poučí pro příští roky. Nikdo není dokonalý, já také pořád dělám chyby a je to v pořádku. Díky tomu můžu další lidi učit, protože jim řeknu, „udělal jsem tohle a nefungovalo to, zkuste to takhle“.
Martina: Je to složité koupit kvalitní sadbu? Kvalitní stromky, keře, rostliny?
Jaroslav Svoboda: Zelenina se dá sehnat dobře, ale chcete-li si koupit například jabloň, která by rostla přirozeně jako vysokokmen, to znamená, že bude krásná, velká a staletá, tak taková se dá koupit pouze u několika nadšenců, kteří se věnují starým odrůdám. Jabloně množí sami pro radost.
Většina jabloní v zahradnických školkách je roubována na zakrsající podnož a jejich životnost je tím omezena na 10 až 15 let. Ten stromeček bude prostě navždy trpaslíkem a nemá šanci vyrůst.
Já teda učím takovou fintu, jak stromek takzvaně zpravokořenit. Vysaďte ho hlouběji místo roubování pod zem a on má v určitých procentech šanci pustit vlastní kořeny a osamostatnit se od té podnože a růst tak, jak ho příroda stvořila.
Stromky vypěstované ze semínka rodí výborně a jsou chutné
Martina: Jak jste se to dozvěděl?
Jaroslav Svoboda: Z knížky od Československé akademie věd, která vyšla v polovině minulého století. Vědci, kteří tím byli nadšení, tyto metody rozvíjeli ještě před hlavním příchodem komunismu. U Mladé Boleslavi dělali experimenty a objevili metody zpravokořeňování stromků, akorát pak byli systémem umlčeni.
A tenhle systém se vlastně přeorientoval na intenzivní zákrskové sady. Byl jsem rád, že jsem tuhle starou knížku objevil.
Je to možnost, jak i ty, omlouvám se za to slovo, zprzněné stromky, které se prodávají v zahradnictvích, vrátit k životu. Je několik metod zpravokořenení stromků tak, abychom vyloučili tu podnož. Ale je to metoda pro někoho, kdo už má trošku chuť se tím zabývat.
Pokud chcete experimentovat čistě divoce, tak si můžete vysadit semínko, které vyplivnete z plodu, které vám chutná. Z jablka, hrušky, ze švestky…
Samozřejmě se říká, že bude plané, ale není to pravda. Bude růst a plodit. Možná ne tak úplně stejně jako ta odrůda, bude to vždycky trošku jiné, ale většinou je to moc dobré.
Martina: Vy máte takovéto stromy?
Jaroslav Svoboda: Já mám takových stromů mnoho, jsou staré i 10 let a už i několik let plodí. Ještě jsem je jako malý kluk vysazoval divoce po stráních kolem našeho domu a všechny plodí dobře. Každý ovocnář vám řekne, tento strom ze semínka bude kyselý, nechutný, nic vám z toho nevyroste. Nesouhlasím. Moje zkušenost je jiná.
Než na svůj pozemek něco vysázíte, rok ho pozorujte
Martina: Když se znovu vrátím na váš rodový statek, co všechno najdeme na vaší zahradě?
Jaroslav Svoboda: Já se snažím, aby každý kousek půdy měl nějaký smysl, aby tvořil nějaký ekosystém. Takže mám ekosystémy rozděleny na slunnější ekosystémy, kde je louka, trvalky, pak ekosystémy vyloženě přechodové, to znamená, které z té louky přecházejí přes keře na vyšší stromy. Plodící a kvetoucí keříky k vyšším stromům, takže jedlý les, tvrdý sad, ten už připomíná temnější prales. On má energii třeba jako dubový nebo bukový les, jsou to velké stromy.
Pak jsou tam rybníčky, záhonky, já tomu říkám záhonoviště. Je tam třeba 30 záhonů na zeleninu a taky je tam kousek místa na chov drůbeže. Já například hodně rád chovám kachny indický běžce, protože žerou slimáky.
To většinou lidi nadchne, protože slimáci jsou pro pěstitele velký problém a indický běžec je typický tím, že slimák je pro něj pochoutka číslo jedna. Pokud může žrát slimáka, tak prostě nemá chuť na nic jiného.
Ale jakmile by slimáci došli, sežerou zeleninu. Je potřeba mít tento systém oddělený od zeleniny nějakým plotem, pouštět je cíleně.
Dále na statku najdete i něco jako divočinku. Říkám tomu zóna 5, nejmenší péče v permakultuře a je to divočina. Je to místo, kde nezasahujeme, kde to necháme růst bujně a kde se od toho systému učíme.
Tam hnízdí ptáci, můžeme tam třeba dát hromadu větví, kde může bydlet ježek, kde se usídlí užovka nebo různí broučci.
Dáme tam třeba pichlavé keře nebo něco, aby to byla taková divočinka čistě jenom pro zvířátka.
Martina: Řekněte mi, kolik času trávíte na zahradě třeba jenom tím, že ji pozorujete, než tam vůbec něco vysadíte? Já vím, že to nejde říct asi časově omezeně, ale jsou to hodiny, dny, měsíce?
Jaroslav Svoboda: V permakultuře se říká, že svůj pozemek máte začít osazovat nebo tvořit až po tom, co ho rok pozorujete. To proto, abyste například věděla, odkud nejčastěji fouká vítr. Které místo je v kterém období podmáčené, kde je sucho, co tam roste.
Jaroslav Svoboda Pozorování pozemnku nikdy nekončí. Navíc je to relaxace, inspirace, oddech, pohoda...
Například když jsem kupoval svůj první polní pozemek, tak jsem tam přišel na jaře a říkal jsem si, tady je krásně, tady je slunce, tady je to hezký a už jsem si vytvořil v hlavě nějaký dizajn. A pak jsem přišel o dva měsíce později, když byla vichřice a říkal jsem si, aha tak takhle to nepůjde.
Tady musí být větrolam, tamhle to bude jinak, tady dáme remízek, tamhle dáme větší stromy, tady naopak bude jezírko, sem stéká voda. Takže lepší je to pozorovat a samozřejmě to pozorování nikdy nekončí a je to produktem toho systému. Možnost pozorovat svoji vlastní zahrádku je vlastně jedním z produktů. Je to relaxace, inspirace, oddech, pohoda.
Martina: Máte nějaké větší políčko? Já si tu vaši zahradu představuji jenom jako takové enklávy, ostrůvky rostlin, které se navzájem chrání, stíní si, poskytují si ochranu.
Jaroslav Svoboda: Tomuto systému říkám políčkoviště. Já to dělím na záhonoviště, kde jsou záhonky a na políčkoviště a tam se například experimentuje s kukuřicí, která se kombinuje s dýněmi a fazolemi. To je kombinace zvaná tři sestry, plodiny, které se podporují navzájem. Pěstovali to už Indiáni v Americe.
Kukuřice roste hodně do výšky a fazole se po ní můžou pnout a dávají dusík do půdy, takže ji hnojí. A dýně se plazí po povrchu a dělají stín. Je tam hodně záludností, jak to dát daleko od sebe, aby to fungovalo, které odrůdy kukuřic, dýní a fazolí zvolit. Takže dělám i takovéto pokusy. Od toho mám políčkoviště.
Martina: Ale k vám na políčkoviště kombajn vyjet nemůže, viďte?
Jaroslav Svoboda: To opravdu ne.
Martina: Máte nějakou těžší techniku?
Jaroslav Svoboda: Já mám malotraktor. A to hlavně kvůli kosení, protože mám víc hektarů a chtěl bych je udržet sám. Občas si pozvu traktoristu na kosení a postupně počítám s tím, že většina těch hektarů zaroste něčím, co už se kosit nemusí, kde už je hlavně listí, stín anebo podrosty trvalek. To už se zčásti daří, ale trvá to nějakou dobu. Takže prvotní fáze je kosení malotraktorem a taky mám tři sekačky. Malotraktor se také hodí například na tahání přívěsu, když potřebujeme někam dovézt třeba mulč nebo hnůj.
Zahradu můžete založit ze semínek, jen to bude déle trvat
Martina: A co když by měl někdo chuť s permakulturou začít, ale myslí si, že na to nemá peníze?
Jaroslav Svoboda: Představte si, že si někdo koupí například za milion korun stavební pozemek, který je malý a vejde se tam malej domeček a sotva zahrádka. Pár tújí a stejně vidíte k sousedovi k bazénu a na gril.
Dneska si můžete koupit hektar za 100 000 až 200 000 korun a máte ráj, který můžete odkázat jako dědictví svým potomkům. Může být plný stromů, které plodí, ty rostou samy od sebe, nemusíte se o ně starat. Můžou tam růst stromy na dřevo, může tam růst cokoliv. Samozřejmě stojí to nějakou investici a dá práci to založit, osázet.
Veškeré stromy, které potřebujete na jeden hektar, můžete nakoupit opět za dalších, já nevím, třeba maximálně 100 000. Většinou se člověk vejde i do 20 000 korun na osázení celého hektaru, záleží na tom, jaké stromy kupujete, jak jsou velké, jaké speciality.
Můžete si pěstovat z vlastních semínek. Takový vtípek, který říkám, je vlastně o tom, že i houmlesák, který by měl ten hektar, tak si může založit rodový statek. Bude chodit okolo košů nebo v tržnici sbírat semínka a při troše péče mu vyroste stejný rodový statek, stejná krásná rodinná farma, jako milionáři, který si ty stromy koupí, akorát tam bude třeba pár let zpoždění.
Martina: Vy jste říkal za městem nebo daleko od města se dá koupit orná půda. Opravdu dá? Já jsem slyšela nářky zemědělců, že problém je v tom, že všechna orná půda už někomu patří a že je to dnes prakticky nemožné koupit si k hospodaření půdu, že vlastně všichni jsou v nájmu.
Jaroslav Svoboda: Většina soukromníků svoji půdu, kterou například zdědili nebo jim vrátili v restitucích, pronajímá družstvu. Ale mají z ní velice málo. To znamená, můžete oslovit někoho, kdo tu půdu vlastní a nestará se o ni a ten člověk ji rád třeba prodá. Potřebuje novou střechu nebo nový auto a nemá k té půdě vztah.
Zahrádka má smysl ve chvíli, kdy dává víc, než si bere
Martina: Když tak jdete kolem našich zahrad a zahrádek a předzahrádek, v čem si myslíte, že děláme největší chybu?
Jaroslav Svoboda: Já si myslím, že ten přístup nepramení z toho, že bychom zahrádku založili s radostí, ale je to jakási šablona, která má reprezentovat. My se chceme zavděčit sousedům a okolí. Člověk může chtít udělat trávník, tújky prostě proto, že se to tak dělá a nepřemýšlel, co chce okolo domu mít.
Jaroslav Svoboda Většina lidí, když zakládá zahrádku, dělá to, co ostatní. Trávník, túje. Nenapadne je, že by to šlo jinak.
Prostě dělá to, co všichni ostatní. A taková zahrádka si někdy bere víc energie, času a víc peněz, než co tomu člověku dá zpátky. Trávník se seká každý týden, někdo na to stříká chemikálie, aby se zbavil plevele. Někdo rýpe pampelišky, zastřihuje živý plot, vysazuje okrasné keře, které taky zastřihuje, ale pak vlastně nemá volný čas, protože ho strávil údržbou anebo je pryč někde v práci a vydělává peníze.
A když na tu zahrádku přijde, je čas údržby. Je čas práce. Ta zahrádka prostě nemá smysl. Takže já si myslím, že zahrádka má smysl ve chvíli, kdy dává víc, než si bere. Permakulturní zahrada, která je osázená jedle, která vytváří přírodní ekosystém, dává pocit radosti a bezpečí. Nic se neděje, i když nemáte chuť dělat.
Občas samozřejmě údržbu potřebuje. Potřebuje pokosit louku, občas něco dodělat, sem tam dát trochu mulče, přesadit nějaké trvalky, vysadit nový stromek, ale je to taková radostná péče, je to hobby.
Když byste tam dva roky nebyla, tak ta zahrádka přežije, ale zkuste na té trávníkové zahradě nebýt dva roky. To by vypadalo strašně.
Martina: Dá se založit permakulturní zahrádka až zahrádečka kdekoliv? Na Jižním městě, když má někdo vilku a u toho má 500 metrů?
Jaroslav Svoboda: Dá se, ale můžu vám říct, že vymyslet kvalitní malou zahrádku, třeba na 100 m2 dá mnohem víc práce než třeba vymyslet osázení hektaru. A to z toho důvodu, že musíte řešit každý centimetr, aby si nic nestínilo, aby to mělo ten nejlepší užitek.
Pokud chcete jedlost, musíte řešit kvalitnější, intenzivnější design. Na velké ploše můžete udělat mnoho chyb, které nevadí.
Plodiny dnes slouží k výrobě peněz, ne k výživě lidí
Martina: Pojďme se ještě podívat na ten vztah přírody a konvenčního zemědělství. Všichni víme, že máme velké plochy s rozoranými mezemi, protože je potřeba na ně vyjet s těžkou technikou. Potřebujeme stále více a více potravin, protože je využíváme nejenom k jídlu, ale jako krmivo a dnes už i jako přídavek do pohonných hmot. Řekněte mi, je toto hospodaření udržitelné dlouhodobě?
Jaroslav Svoboda: Jak jste vyjmenovala všechny ty věci, tak je jasné, že není. A není ani žádoucí, aby to bylo udržitelné.
Martina: Chceme jíst a přežít a jinak to vlastně neumíme než ve velkém.
Jaroslav Svoboda: My plodiny doslova vyrábíme. A to proto, aby šly do pohonných hmot, aby krmily velkochovy zvířat a tak dál. Neslouží primárně k potravě lidí.
Je to hlavně výroba peněz, neustálý byznys a koloběh firem a dotací, které ale bohužel ničí půdu, které za sebou zanechávají poušť. Například v zemích, kde je teplejší klima, tam vznikají pouště rychle, u nás vznikají pomaleji. Ale půda už přestává být propustná, přestává mít humus a v sobě život.
Takže dříve či později tento systém musí skončit. A ví se to oficiálně, ví to každý, kdo se tím trochu zabývá. Ale řešení, které přichází, neobsahuje trvalou udržitelnost tohoto koloběhu peněz a korporačního přístupu. To bohužel není možné.
Plocha na malé ekofarmě je dvanáctkrát výnosnější, než na intenzivní monokulturní výsadbě
Martina: To řešení by vypadalo z vašeho pohledu jak?
Jaroslav Svoboda: To řešení by vypadalo tak, že by se přehodnotilo, kolik plochy takto intenzivně obhospodařované je doopravdy potřeba udržovat. Mnohdy se tato plocha udržuje uměle, aby tento koloběh mohl fungovat.
Ve skutečnosti, kdyby se přehodnotily opravdové potřeby lidí na produkci potravy, tak není potřeba přidávat zemědělskou plochu, naopak by stačilo ji ubrat.
Jaroslav Svoboda Nepotřebujeme tolik monokulturně osázené plochy. Stačí pěstovat plodiny efektivně.
Já si myslím, že je důležité říci, že jednotka plochy na malé ekofarmě nebo plochy, která je přírodnější, je dvanáctkrát výnosnější, než jednotka plochy na intenzivní monokulturní výsadbě na poli.
To znamená, že stačí dvanáctkrát méně plochy na to, aby se vypěstoval stejný objem potravy na uživení lidí. Jde o to, aby systém byl pestřejší a soběstačnější. Cesta, která by mohla vést ke zrušení klasického zemědělství, je ta, aby se více lidí zajímalo o svoji vlastní potravu.
Je potřeba, aby potrava rostla blíže domovů lidí a aby rostla radostně, s menším vkladem práce a aby to lidi trochu bavilo.
Mrtvou zem lze oživit navrácením organické hmoty zpátky do půdy ve formě hnoje, mulčů
Martina: Ale vy už jste zmiňoval, v jakém stavu a v jaké kondici naše orná půda je. Myslíte si, že je vůbec možné v tuto chvíli na ní začít hospodařit bez chemických přípravků, bez umělých hnojiv, bez herbicidů, pesticidů?
Jaroslav Svoboda: Z vlastní zkušenosti vím, že jde oživit půdu zpátky. To, co živí rostliny a co následně živí i lidi, je život v půdě. Jsou to půdní organismy, které produkují veškeré živiny.
Musíme vrátit organickou hmotu zpátky do půdy ve formě hnoje, mulčů. Můžeme například chovat zvířata jenom proto, aby na tu půdu prostě kakali. Kvalitu půdy zlepšuje i jakákoliv organická hmota, která se běžně považuje za odpad.
A rozprostřít ji po půdě okolo stromů znamená, že živíme půdu, tato půda se zpátky vrátí do života. Já momentálně oživuju svoje pole desátým rokem a vidím tam obrovský rozdíl, kolik je tam žížal, jak ta půda bují, jak sama od sebe pěstuje rostliny.
Martina: Ale je to těch 10 let.
Jaroslav Svoboda: První roky vypadala, že je mrtvá. Byla bez života, bez vůně a po deseti letech voní jako půda v lese. Ale samozřejmě pokud například chceme pěstovat na záhoncích, tak tam to můžeme udělat za rok nebo za dva. Intenzivně. Zlepšit půdu, oživit. Dáme větší vklady na menší plochu.
Co by se stalo, kdyby přestaly být dotace a zemědělci na pole nevyjeli?
Martina: Zemědělci dnes poměrně svorně tvrdí, že bez dotací by se vůbec neobešli. Jak tento způsob hospodaření vnímáte vy?
Jaroslav Svoboda: Já jim věřím, že by se neobešli, protože oni potřebují živit celý ten moloch. To znamená těžkou techniku, její opravy a musí ty všechny věci nakupovat. A je to práce, která je určitě nebaví.
Je to práce, která není součástí smysluplného života, takže potřebují získávat extra peníze. Nám by mohlo stačit získat extra potravu. Ze systému, který dává smysl a který roste kolem našeho domu.
Martina: Jasně, ale ti zemědělci se snaží nasytit spoustu lidí, kteří opravdu takto nepřemýšlejí, a přesto potřebují jíst. Ale rozhodně nemají tento přístup k životu. U potravin je zajímá cena a nemají chuť se o to zajímat. Spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že nás půda živí.
Jaroslav Svoboda: A co by se stalo, kdyby přestaly být dotace a zemědělci na pole nevyjeli?
Martina: Neumím si to představit.
Jaroslav Svoboda: Možná je dobré si tuto variantu začít představovat a předem si uvědomovat, že se to už někde stalo. Například na Kubě nastala krize a najednou lidi zjistili, že jim ta potrava může růst okolo domů a velice rychle začali pěstovat vlastní potravu.
Zjistilo se, že i město může uživit samo sebe. Například permakultura propaguje i to, že veškerá potrava se dá pěstovat v rámci měst. Kompletně mimo zemědělský systém.
Samozřejmě lidi nemají touhu se nasytit sami, ne každý by asi měl být zemědělcem nebo být zahrádkářem. Ale stačí, aby určité množství lidí mělo plochy, které produkují přebytky, což každá rodinná farma zákonitě bude a tyto přebytky se dají odprodat.
Není potřeba mít obrovský moloch, velké zemědělství a velké širé rodné lány, ale stačí mít menší farmy, na kterých žijí rodiny, které to baví. Které baví hospodařit a mít přebytky.
Martina: Ale to bychom asi museli přehodnotit svůj vztah nejenom k půdě, ke světu, ke krajině, ale také stát se mnohem skromnějšími.
Jaroslav Svoboda: Já si myslím, že naopak bychom si mohli dovolit mnohem větší luxus, protože potrava, kterou běžní lidé jedí, pro kterou pracují a kterou si chodí kupovat do supermarketu, vlastně není výživná, není dobrá pro jejich zdraví. A život těchto lidí končí předčasně a v nemocech.
Takže já si myslím, že naopak bychom se měli stát hojnějšími, mít mnohem větší luxus, mít mnohem větší radost ze života, jíst mnohem kvalitnější potravu a mnohem pestřejší potravu.
To, co se skrývá jako potrava v supermarketu na polici, není pestrost. Vypadá to jako mnoho obalů, ale v nich se skrývá velice chudá potrava. A vlastně člověk mnohdy obětuje svůj životní čas pro to, aby vydělal peníze, aby si to mohl koupit.
A mohu potvrdit, že třeba trvá jen několik hodin, aby člověk mohl být potravinově soběstačný. Těchto několik hodin týdně například zabere člověku dojíždění do práce, chození do supermarketu, nakupování, koukání na televizní zprávy.
Smysluplné využité času je, když by tyto aktivity škrtly a nahradily například tím, že člověk vysadí pár jabloní, založí si záhonky, naučí se třeba několik set druhů jedlých trvalek, které si může vysadit kolem domu a které produkují i bez jeho práce potravu.
Člověk se může naučit jak zpracovat plody, chovat vlastní slepičky, což není až tak moc práce, když chce vajíčka. V tomto případě soběstačnost a radost ze života stoupá a vlastně některé aktivity, které nedávají až tak moc radosti, se můžou vynechat.
Permakultura není zemědělství, ve kterém se těžce pracuje
Martina: Teď přemýšlím, jak jste myslel to, že bychom škrtli tu cestu do práce. To by pak znamenalo stát se hospodářem.
Jaroslav Svoboda: Až tak jsem to úplně nemyslel, že každý se musí živit tou potravou, kterou vypěstuje a že by ji prodával, hospodařil jako zemědělec nebo farmář. Ale spíš to, že by dělal to, co ho baví. Například mít ekozahradu, přírodní zahradu nebo rodový statek neznamená být farmářem a prodávat produkty.
Martina: A každý si představí, že musí otročit.
Jaroslav Svoboda: Přesně, otročit. To bylo právě v těch minulých staletích. Člověk měl zablácený dvorek, gumáky, ve čtyři hodiny ráno vstal, oběhl zvířata, pak šel na pole.
Martina: Ale práce v zemědělství je těžká.
Jaroslav Svoboda: Ale to o čem mluvím, není zemědělství. To je soužití se systémem, který funguje na principu přírodních ekosystémů. Není to tady ještě k vidění, my ty první systémy teprve zakládáme, ve světě jich je už třeba víc, které fungují. U nás je to v počátcích, ale jde to.
Martina: Kde třeba fungují ve větším?
Jaroslav Svoboda: Amerika, Austrálie, Nový Zéland jsou napřed. Tam permakultura vznikla už kdysi dávno.
Martina: Tam všude jste byl?
Jaroslav Svoboda: Tam všude jsem byl a funguje to třeba o 20, 30 let déle než u nás. U nás jsou první mladé systémy, takže budeme mít ukázkové systémy, které můžou sloužit jako vzorové. Ale než to vyroste, tak to trvá.
Martina: A jak to tam vypadá? Já si z vašeho vyprávění představuji skutečně ráj až takový, že tam chodí samí šťastně se usmívající lidé.
Jaroslav Svoboda: V počátku to vypadá jako holé pole, z kterého trčí tyčky a u těch tyček jsou malinkaté sazeničky rostlin ochráněné proti srnkám drátěným pletivem, ale každým rokem jsou větší a větší a po třeba pěti až deseti letech to začíná vypadat jako ráj.
Začíná to vypadat tak, že stromky jsou větší než vy, že kvetou a pod nimi se rozrůstají různé trvalky. Květnatá louka opravdu kvete, není tam tolik plevele jako v počátku a začínáte se cítit jako v ráji proto, že tam zpívají ptáci, ekosystém začíná vonět, bzučet, plodit.
To znamená, že chodíte od května až do listopadu a něco sklízíte. Maliny, zimolezy, moruše, kdoule, mišpule, dvacet, třicet odrůd jabloní, hrušní, slivoní, meruňky, broskve. To je ráj, ne?
Martina: To všechno máte?
Jaroslav Svoboda: Všechno máme. Zapomněl jsem asi na sto dalších věcí, které jsem letos úspěšně sklízel a třeba některé z nich prvním rokem, protože stromky jsou mladé a vždycky je obrovská radost, když nějaká nová odrůda nebo nějaký druh začne plodit.
Takže je to upgrade, každým rokem je to víc a víc a víc. Ten ráj se víc zlepšuje, je pestřejší, víc plodí a práce ubývá. Největší problém právě je, že té práce je nejvíc v počátku. Když člověk nemá zkušenosti, často nemá ani tolik peněz, neví, co a jak, dělá mnoho chyb. Na začátku je největší práce a přitom to nejmíň dává.
Jakýkoliv pozemek, malá zahrada, hektar, to je jedno. V počátku to dá mnoho práce a málo výnosu, ale když vytrváme, tak ten systém jakoby se zaklapává do sebe, prostě zapojuje, propojuje, začíná fungovat.
Martina: Jaroslave, já vám moc děkuji za to, že jste si s námi přišel povídat o tom, jak změnit nejenom zahradu kolem sebe, ale především sebe sama. Díky moc.
Jaroslav Svoboda: Já tady děkuju.
Záznamy pořadu najdete v Archivu pořadů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
