Je mi líto, že odkaz Havla není tam, kde by měl být. Nebyli jsme na něj připraveni, říká fotograf Tomki Němec

V knize jsou jak známé fotky, jako ta, při které Václava Havla zasáhne u moře v Portugalsku přílivová vlna, tak i ty méně známé. Autor Tomki Němec vybíral z 67 tisíc fotek a bylo to dost složité. „Ta kniha není nafukovací, ale je výjimečná tím, že odráží dobu, kdy se Československo stalo svobodným.“

Havla provázel v den jeho zvolení prezidentem. Pak se z toho stal týden, pak měsíc a pak roky. Byl třeba i při jeho známém projevu v Kongresu. „Je to to nejsilnější, co jsem v životě zažil. A jsem nesmírně smutný z toho, kam se to v dnešní době posunulo. Je mi líto, že odkaz Havla není tam, kde by měl být a říkám si, že jsme na něj jako společnost nebyli připraveni.“

Václav i Keith

Havla doprovázel od roku 1989 do 1991. „Byl jsem s ním víc než s vlastní rodinou. On byl velmi otevřený. Nechal mě fotografovat kdy jsem chtěl a co jsem chtěl a za ty intenzivní tři roky mi jen dvakrát jemně naznačil, že je unavený a že nechce fotit. Žádná cenzura tam neprobíhala a pro fotografa to bylo něco neuvěřitelného. Kdyby mě někdo takhle fotil, tak bych to vydržel půl dne a pak bych ho poslal do háje.“

Tomki Němec nevěří, že by dnes fotografie mohla pohnout světem. Tak jako se říká, že fotky z Vietnamu zkrátili válku o několik let. „Dnes to funguje tak, že co bylo včera, je mrtvé. Jsme zahlceni miliardami zpráv a obrázků“|foto:Adam Kebrt, Český rozhlas

Neměl tendenci se zaměřovat na jiné slavné, se kterými se Václav Havel setkal. „Ale když u nás byli Rolling Stones, tak jsem oslovil Keitha Richardse, který byl vždycky fajn a komunikativní. Tak jsem si udělal sólo portrét a jsem za něj moc rád.“ Jak ho vnímala ochranka na zahraničních cestách? „Byli na to zvyklí, i když někde je protokol přísnější, jako třeba v monarchiích. Nejliberálnější to bylo v USA.“

Fotit, fotit, fotit…

„Čím víc fotíte, tím vám to připadá přirozenější. Když delší dobu nefotím, objevuje se mi tam blok. Mám trochu trému, protože když fotíte lidi, vstupujete do jejich soukromí.“

Dokumentární fotografii má rád. „Je to životní láska a jsem šťastný, že mi pánbůh nadělil to, co mám. Že si můžu tzv. dělat, co chci a můžu se živit tím, co mě baví.“ Být na volné noze není žádný med. „Spoustě lidem to nedochází a myslí si, že to znamená vstávat ve dvanáct a mít ve studiu holky.“

Fotky na výstavu vybírá Tomki Němec vždycky s někým, komu důvěřuje a kdo má podobné vnímání světa. „A on mi to dává sežrat, protože když si myslím, že tohle je skvělý, tak on mi řekne, že ne,“ lomí rukama.

O své práci pochybuje dodnes. „Důležité je mít sebekritiku. Pěkných věcí je jako šafránu. Vím, že kdybych udělal za život jednu knihu, kde každá fotka bude pecka, tak budu maximálně spokojený.“

Stanislava Lekešová a Tomki Němec|foto:Adam Kebrt, Český rozhlas