Jak zvířata vnímají magnetické pole

7. říjen 2017

Poznáte bez kompasu, kde je sever? Bez nápověd a pomůcek asi ne. A to si – my, lidé – říkáme „páni tvorstva“. Přitom ptáci, ale i některé jiné živočišné druhy, to umějí. Jak vlastně jejich kompas v hlavě funguje? A je vůbec v hlavě?


Příspěvky Meteoru 7. 10. 2017
01:16 Jak zvířata vnímají magnetické pole
14:45 Medvědi v Tatrách
22:50 Je nodosaurid objevem desetiletí?
27:54 Jelení říje na vlastní oči
40:18 Neúplná matematika
44:14 Zrcadlový test psů

Zvířata magnetické pole vnímají několika možnými způsoby. Na studium jednoho z nich se zaměřili badatelé z týmu doc. Martina Váchy z Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zeptali jsme se ho v Meteoru na podrobnosti.

„Zkoumáme typ mechanismu, který je založený na citlivosti chemických reakcí na zemský magnet. Na ten je velmi citlivý protein kryptochrom a my jsme dokázali, že reaguje nejen na přítomnost magnetického pole, ale i změnu jeho směru,“ uvádí doc. Vácha.

Kryptochrom věda zná od konce devadesátých let 20. století a ví o něm, že jde o protein reagující na světlo. Zároveň s sebou nese možnost citlivosti na magnetické pole. Většinou se „kompas“ hledá v hlavě zvířat. „V centru pozornosti je zejména sítnice oka. Právě v ní se našel kryptochrom u mnoha druhů ptáků, savců, ale i u bezobratlých, například u octomilek. Můžeme ho však hledat i v buňkách mozku,“ vysvětluje doc. Vácha.

Kompas mají i rostliny

Možná je překvapivé, že „kompasový“ protein obsahují i některé rostliny. U těch ale plní jinou funkci než rozpoznávání severu a jihu. Je součástí jejich vnitřních hodin. „Ty dávají živočichům a rostlinám informaci a představu o čase, řídí jejich metabolismus a chování, takže třeba i když jsou někde v temném sklepě, tak chodí v určitou dobu spát a vstávat,“ dodává vědec.

Co vidí holubi?

O úžasných navigačních schopnostech nepochybujeme u ptáků, například u holubů. Napadlo vás ale někdy, co vlastně takový holub vidí? Nějaké siločáry či šipky směřující po obloze směrem k magnetickému pólu? Jistě to asi jen tak nezjistíme, ale existují různé vizualizace a výtvarná zpracování.

Čtěte také

„Může to být nějaký bod, skvrna, která se promítá přes to, co holub vidí. Ale jak je barevná? Je ostrá? Nevíme. Je dokonce možné, že ten signál odchází ze sítnice jinou cestou, a vůbec se tak nemusí projevovat po zrakové dráze. Například my máme ve zrakové dráze větší část neuronů věnovaných rozlišení barevnosti a detailů toho, co pozorujeme, ale separátní drahou jde informace o pozici v prostoru a o pohybech věcí,“ dodává doc. Vácha.

Železná síla skrytého oka

Jsou i jiná možná vysvětlení. Buňky podle nich vnímají směr magnetu pomocí částeček oxidu železa, magnetitu. Počítá se s tím, že jeho krystalky se natáčejí jako střelky kompasu. Problém ale je, že zatím nebyl prokázán žádný přímý kontakt mezi magnetitem a nervy. Některé důkazy nicméně naznačují, že tento typ orientace pravděpodobně existuje.

„Někteří živočichové se totiž orientují podle magnetu i ve tmě, a to by kryptochrom nedokázal. Je pravděpodobné, že zvířata používají dva nebo tři typy magnetických čidel,“ říká dále biolog. Podle některých teorií mají ptáci v zobáku inervované krystalky magnetitu a u včel se zase objevuje řada zpráv o tom, že by magnetoreceptory mohly mít v zadečku.

Příroda šla tedy zřejmě více směry a je možné, že zvířata mají hned několik typů recepce možná i pro jiné životní situace než je orientace v prostoru. Čím to je, že člověk takovou schopnost postrádá? Nebo tomu tak není? To si povíme v Meteoru příští sobotu.

Tento i ostatní záznamy pořadu Meteor najdete v našem Archivu pořadů.

autoři: Petr Sobotka , Leona Matušková
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová