Jak to vidí Václav Malý - 2. prosince

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes biskup Václav Malý. Dobrý den.
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V poslední době se hodně diskutuje o vlastenectví, k tomu se dostaneme, ale samozřejmě já bych rád začal tím, že máme advent, asi netřeba připomínat. Jenomže mně se zdá, že pro většinu z nás je to nejvíc hektické období v roce, ale to platí i o vás asi ne?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Víte, že ani ne. Já právě jsem si řekl, a docela důsledně to v posledních letech zachovávám, že přijímám minimum pozvání v době adventní. Protože já nechci slyšet koledy 15 krát při různých příležitostech. Ta předvánoční setkání. Vyhýbám se recepcím, vyhýbám se všelijakým setkáním, pro mě to je často ztráta času a chci opravdu ten advent prožít v klidu, abych potom tu radost z Vánoc měl opravdovou a hlubokou. Samozřejmě ne vždycky se to daří, ale mně vadí, že i katolická církev podléhá tomuhle shonu a že podporujeme všelijaké aktivity předvánočních setkání. Já to lidsky chápu, ale v podstatě my bychom měli být příkladem těch, kteří tu adventní dobu opravdu dodržují v tom hlubokém obsahu, proč tedy ta adventní doba vůbec existuje. Ale já když jako vidím, že jo, že mi pořád jako jsme hnáni, abychom šli támhle a támhle, abychom támhle uváděli to nebo ono, tak si myslím, že opravdu už bychom měli začít trošku jinak. Ta adventní doba, já tady nechci hartusit, že jo, na to shánění všelijakých těch dárků, to už je taková otřelá písnička, ale mě oslovuje především to, co v katolických kostelích se zpívá při ranní bohoslužbě, takzvaných rorátech. To je slovo proroka Izaiáše ze 45. kapitoly: Rosu dejte nebesa a oblakové čtěte spravedlivého, otevře se nebe a vydají spasitele. To myslím, že je nádherný tedy obsah, který je dán tímto starobylým slovem proroka Izaiáše: Rosu dejte nebesa. Víte rosa, to je něco jako osvěžujícího. Každý to známe, když v létě třeba vyjdeme brzo za rozbřesku někam do přírody, že ta rosa osvěžuje ten vzduch a člověk se cítí takový jako čistý. A to myslím, že tak jako vyjadřuje, že ta adventní doba by měla být takovým obdobím našeho očišťování, protože jsme zahrnuti všelijakými zbytečnostmi, jsme často vydáni takovým těm agresivním informacím a takže jako není na škodu tohohle všeho se zbavit, aby to nějak odplulo a opravdu se nějak tak jako očistit. A potom sám jako: Nebesa, čtěte spravedlivého, otevřte se nebesa a vydejte Spasitele. Spravedlivý. My křesťané tedy věříme, že Ježíš pro nás tedy Boží syn je nazýván také Spravedlivý. V tom nejhorším slova smyslu. A co znamená jako být spravedlivý? Já myslím, že to patří k adventní době, abychom si tak jako znovu uvědomili, jestli jsme spravedliví vůči sobě, vůči svému životu, nebo jestli jsme také spravedliví i vůči těm druhým. Protože ne vždy dovedeme třeba ocenit to, co se jim zdaří, nebo ne vždy dovedeme třeba říct jemným způsobem i nějakou výtku. A v tomhle smyslu já teda se snažím prožívat tu adventní dobu, protože člověk má spoustu chyb a spoustu nevyřešených záležitostí, tak alespoň před těma Vánocema, aby se člověk znovu tedy postavil na nohy. To je samozřejmě někdy těžký, protože do nitra se člověk nerad dívá, raději tak jako konstatuje chyby okolo sebe, ale pro mě tedy ten advent opravdu začíná mít tenhle ten hluboký obsah a jak jsem na začátku řekl, když jste se ptal, tak ten letošní advent opravdu minimalizuji všelijaká setkání.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já bych se možná ještě vrátil k té myšlence, že podléháme záplavě agresivních informací, jak jste řekl. Ale to je možná těžké dilema. Člověk musí zůstat informován a zároveň tedy by měl nějakým způsobem třídit, co je pro něj důležité a co ne. Jak si vy volíte ten filtr, abyste nebyl zahlcen informacemi?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Já to dělám každý den, snažím se půl hodiny modlit, to znamená v naprosté tichosti se tak jako soustředit a znovu si tak jako uvědomit, co chci, kam chci kráčet, co se mi nepodařilo, co bych měl napravit a zároveň jako třídit ty informace. Já přirozeně velmi bedlivě sleduji, co se děje doma i ve světě, ale potom najednou zjišťuji, že sice jako bych toho hodně věděl, ale, že to jde po povrchu a že mnohé tedy můžu vypustit. Ale chce to tedy každodenní úsilí.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Takže chce to získávat nadhled a ten člověk nemusí získat jenom tím, že třeba někam odjede, může spíš cestovat sám do sebe, dovnitř?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Cestovat do svého nitra. A říkám, není to vždycky příjemné.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já jsem už slíbil v anonci na tento pořad, že se budeme věnovat jedné ceně, o které, mám dojem, se tolik nemluví. Občanské sdružení PANT letos už počtvrté udělovalo cenu Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě. Vy jste členem výboru a vlastně jste jeden z těch, kteří rozhodují, kdo dostane cenu. Nejprve možná připomeňme, kdo byl spisovatel Jaromír Šavrda?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
To byl opravdový hrdina. On žil v Ostravě, byl to středoškolský učitel, který po roce 1968 po srpnové okupaci by vyhozen ze školství, nicméně to byl člověk, který šel za svým cílem a on založil edici Libri prohibiti, kde se snažil vydávat knihy, které oficiálně vydány nemohly být. Například vydal souostroví Gulag. A na jeho práci tedy navazuje, a to bych tady při té příležitosti chtěl zdůraznit, jeden muž, kterého si velmi vážím, pan Jiří Gruntorád, který vede knihovnu Libri prohibiti, která má sídlo v Praze, Senovážné náměstí 2. Jaroslav Šavrda byl podroben opravdu velké persekuci, byl to zároveň spisovatel, básník, ale především člověk, který se nezlomil. Ono se mluví o mnohých těch významných osobnostech 60., 70., 80. let. Myslím si, že se nespravedlivě zapomíná na tohoto muže. Protože poměry třeba za doby normalizace v Praze a v Ostravě byly velmi rozdílné. A já vůbec pro ty Ostraváky začínám mít více a více sympatií. Minule jsem zmínil, že se mi líbila představení ostravských divadel, při Týdnu ostravských divadel v Praze. Teď přicházím do styku třeba s tou skupinou, toho Občanského sdružení PANT. To jsou bezvadní mužové a právě to byl jejich nápad, že se bude udělovat cena tohoto opravdu dobrého, hrdinného muže Jaromíra Šavrdy. A letos tu cenu dostal pan František Zahrádka. Taková podivuhodná postava, člověk velmi optimistický, skaut, který koncem 40. let převáděl přes hranice. Za to si potom odseděl 13 let v lágrech, ale nikdy se nevzdal nějaké aktivity, nestěžuje si, nepláče, neříká: to byl ztracený život, ale je to člověk plný energie. Takže já jsem se zúčastnil předání této ceny. A takový optimismus, nebo opravdu vyzařující světlo z tohoto dnes už tedy úctyhodného kmeta, ale který má obrovsky mladistvé smýšlení. Takže jsem rád, že můžu být přítomen takovýmto aktivitám, protože mě to vždycky povzbudí. Člověk je zavalován takovými negativními zprávami a najednou tady vidíte čisté lidi. Jak ty Ostraváky z toho sdružení PANT, tak třeba letošního vyznamenaného pana Františka Zahrádku.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Možná pro úplnost, laureáty ceny jsou páter Antonín Huvar, Eva Vláhová, předsedkyně sdružení Dcery 50. let a Václav Havel. Myslím, že je záslužné připomínat to, co bylo tedy zejména před rokem 89, ale kde se podle vás bere v poslední době ta jakási nostalgie po totalitních časech? Alespoň to tak vypadá u části populace.
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Lidi zapomínají a přirozeně dennodenně slyšíme o krizi, dennodenně takové strašáky, co bude, že si budeme muset utáhnout opasky, že je zdražení a najednou lidé jakoby ztratili soudnost a řeknou: Jo, tehdá, to bylo laciné. Víte, já řeknu jenom tak z legrace. Jako 15 ti letý kluk jsem začal jezdit na jednosedadlovém Pionýrku a benzín tenkrát stál 2 koruny 10. Ale to přece byly jako úplně jiné podmínky a nelze to srovnávat, protože ta úroveň, to je třeba objektivně přiznat, posledních 20 se zvýšila. Ale lidé jakoby zapomněli a protože jsou v úzkosti a místo, aby je někdo povzbuzoval, tak stále se do nich hrne, bude to horší, nedělejte si iluze, důchodová reforma nebude mít kdo vydělávat na vaše důchody, tak samozřejmě jakoby se vracejí do minulosti. Ale opravdu zapomínají, protože ta minulost byla dost hrůzná.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
17. listopadu jste sloužil zádušní mši za Ivana Jirouse. Kdybychom se teď vrátili k úloze undergroundu za předchozího režimu, co to podle vás bylo tehdy to podzemí?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
To byli mladí lidé, většinou tedy vlasatí, kteří nechtěli nějak jít s tím systémem a vytvářeli takové komuny, především v severních Čechách a zároveň vytvářeli také alternativní kulturu. Já jsem nepatřil do této skupiny, nicméně s touto skupinu jsem byl ve styku a myslím si, že bylo vzácné, že opravdu o něco usilovali, ale na druhé straně, a to bych právě chtěl také vytknout i zemřelému Ivanu Jirousovi, vyšlo mnoho pěkných článků, když zemřel, opravdu to byla významná osoba, ale trošičku na mě on někdy působil ideologicky. Protože například jedna z jeho takových tezí byla, že autentičnost, to je to nejdůležitější, ale to ještě nezaručuje kvalitu, protože dobře víme, že v dějinách kultury, v hudbě, v literatuře, ve výtvarném umění bylo mnoho vynikajících mužů a žen, jejichž život nějak tak jako neodpovídal. Dokonce tedy měli i různé pády, teď nemyslím jenom vztahové, ale třeba opravdu takové životní zrady a podobně a přesto tedy to umění je veliké. A někdy se mi zdálo, že tady se z toho stávala taková jako ideologie. My jsme autentičtí, ale ta kvalita, že byla dost jako nízká. A to bych tedy vytkl Ivanovi Jirousovi, že tohle to nesledoval, že tam především šlo o to, tvořit něco paralelního, něco, co nemá s oficialitou nic společného. To jsem tedy chtěl říci k tomu takzvanému undergroundu. Na druhé straně ale je třeba také přiznat, že přece to nebyli jenom tito lidé, kteří byli inspirováni skupinou Plastic People, ale byli třeba tady trempové, byli tady různé turistické spolky, bylo spoustu lidí zašitých v archivech, to byli všechno slušní lidé, kteří také žili trochu jako alternativní život, i když neprojevovali ten protest vůči tomu systému veřejně jako třeba my v Chartě 77 a v dalších tedy iniciativách, ale nelze jako říci, že tito lidé kolaborovali, nebo, že tito lidé nás nezajímali. Proto já jsem vždycky vůči tomu undergroundu měl určitý odstup, těch lidí jsem se zásadně zastával, protože jistě jsem nesouhlasil s tím, když byli zavíráni. Ale na druhé straně jsem byl tady opatrný, protože ono někdy z protestu se dělá ideologie a člověk musí rozlišovat v každém čase lidi kvalitní a že jsou různé postoje. Nicméně patří to k moderním dějinám posledních desetiletí naší společnosti a Ivan Jirous jako byl významnou postavou, je dobré, že se o něm mluví, ale samozřejmě je třeba také kriticky zhodnotit celé to hnutí, které tedy jeho inspirací vzniklo, nebo které okolo, které ho obklopovalo.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A teď k tomu vlastenectví. Já nevím, jestli je to téma, které nějak visí ve vzduchu, nebo kde se vzalo, ale diskutuje se o něm teď hodně. Mě zajímá, jak ten pojem chápete vy?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Já především jsem velmi kritický vůči tomu, že se stále hubuje na Evropu. Já jsem dalek nějakých naivních představ. Dvakrát do roka jezdím do Bruselu, vždycky se s námi setká nějaký komisař Evropské komise, nějaký významný činitel, takže dobře vím, že mnohé v té administrativě má také své díry. Ale právě teď se jako zdůrazňuje takové to vymezování a my musíme mít svoji identitu. Vlastenectví pro mě znamená ano, mít vztah ke svému rodnému prostředí, ale především mít vztah také k jazyku. Nevymezovat se vůči Evropě, ale ta identita se ztrácí například tím, že ztrácíme cit pro svůj jazyk. Ale já miluju češtinu, nesmírně rád čtu poezii v češtině, protože to je světová poezie, bohužel těžko přeložitelná. Kdyby takový Holan, Seifert, Zahradníček, Deml a další a další, Halas, psali v angličtině nebo francouzštině, tak dneska budou ve všech učebnicích. Psali v češtině, díky Bohu za to, že já je mohu číst a mohu jim dobře rozumět. Je to nádherný tedy jazyk, kromě toho obsahu a pro mě tedy vlastenectví je, ne pořád poukazovat, my nechceme ztratit sami sebe, ale právě si vážit svého jazyka, vážit si své kultury a vážit si také osobností, které prošly našimi dějinami. To je pro mě tedy vlastenectví. A ne pořád jenom hartusit, my jsme ohroženi, že jo, evropskou byrokracií, my si musíme zachovat své češství. Samozřejmě ten pocit té identity dneska se oslabuje tím, že žijeme v době takzvané globalizace, lidé mohou cestovat, poznávat cizí kraje, učí se jazyky, to je všechno výborné. Ale právě člověk by měl mít nějaké jako východisko. Takže pro mě vlastenectví není vymezování se, ale naopak tedy prohlubování ve vyjadřování krásného českého jazyka, v prohlubování znalostí naší kultury, našich dějin, inspirování se velikými osobnostmi našich dějin. Takže tohle myslím, že málokdy se jako zdůrazňuje a jenom, abychom my nebyli ohroženi. My se ohrožujeme sami.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A jak je podle vás daleko od patriotismu k nacionalismu?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
No právě to je to vymezování, že jakoby najednou jakoby zbožťujeme zase jenom tu svoji kulturu, nebo, že jsme Češi. Bohužel, tak to je obehraná písnička. Když vyhrajeme olympijské hry, nebo v mistrovství v hokeji nebo ve fotbale, tak najednou, kdo netleská - není Čech, to je nesmyl. To je potom opravdu takový jako trochu bídný nacionalismus. To znamená, my poměřujeme všechno jenom podle toho, co prospívá nám. Ale ono tedy ke správnému vlastenectví patří také tedy solidarita a také patří vědomí, že my jsme jednou z kultur v tom evropském prostoru a že se můžeme nechat inspirovat jako jinými kulturami, německou, francouzskou, španělskou, italskou. To jsou veliké kultury a v tom si tedy prohlubujeme svoji identitu. A ne v tom, že řekneme jako: Já jsem Čech a nic jiného mě nezajímá.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak když už jsme zabrousili do kultury, bývá to vždycky pravidlem, že se věnujeme tomu, co vás v posledních dnech či týdnech zaujalo. Co máte tentokrát?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Tak tentokrát toho mám dost. Byly to takové pro mě docela hody. Samozřejmě ta úroveň byla různá. Já bych jenom chtěl upozornit na to, že v posledních měsících hraje několik českých divadel hru slovenského autora Viliama Klimáčka: Komunismus. Já jsem viděl toto představení v podání zlínského divadla v rámci festivalu České divadlo. A na osudech jedné rodiny tam se ukazuje ta hrůza systému před rokem 1989. Kdy se nakonec odhalí, že manžel udával svoji manželku, která měla otce, což byl výrazný odpůrce tehdejšího režimu. A tam se tedy řeší takové ty otázky: láska a zrada, cit a podvádění. A to myslím, že je velmi inspirující, že to není zhodnocení té doby jako takové, ale na konkrétním osudu, že je ukázáno, co ta doba tedy také znamenala. Takže to představení mě oslovilo a je dobře, že zlínské divadlo toto představení uvedlo v Praze. Potom jsem tedy v rámci toho festivalu České divadlo také viděl představení uherského divadla, Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Je to hra: Penzion pro svobodné pány, anglického autora Seana O'Caseyho, ale bylo to zdramatizováno a upraveno už v 60. letech vynikajícím režisérem panem Jiřím Krejčíkem. Byl to takový opravdový tedy koncert těch herců. Já jsem žasnul, že v podstatě 2 hodiny vydrželi v takovém tempu. Někde se mi zdálo, že už přehrávali, ale rozhodně je to taková velmi svěží komedie. Jenom co mě tak jako zarazilo, jistá pasivita diváků. Já to tak jako pozoruji, když chodím na různá představení, jak lidé potřebují být vyburcováni a jak si zvykli na ten konzum. Jak hledí do těch počítačů, jak hledí na tu televizi a jen se nechají jakoby obsloužit. A mně je někdy těch herců líto, že se nedočkají té adekvátní reakce. Víte, já s strašně rád směju a já někdy si připadám jak blázen, začnu se smát a teď vidím okolo mě takové jako chladné tváře a ti lidé jakoby koukají, co ten člověk jako si myslí. Jo, takže mně je někdy těch herců, jak jsem řekl, je líto, že by potřebovali někdy jako více povzbudit. Takže to je velmi jako zajímavé představení. Je to jako úplně jiný žánr, než třeba to představení Komunismus, ale rozhodně tedy herci ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti zaslouží respekt. A potom tedy pro mě byly hody především ve výtvarném umění. V Praze v současné době probíhá několik velmi zajímavých výstav. Jednak tedy v Anežském klášteře výstava o svaté Anežce České, tam se člověk může leccos dozvědět tedy z historie, z doby, kdy Anežka žila ve 13. století. Je to jedna z významných tedy postav našich duchovních dějin. Jsou tam různé dokumenty, také, jak se odrážel život Anežky ve výtvarném umění, v písemnictví a podobně. Takže dobrá výstava. Potom na Staroměstském náměstí v Praze v domě U zvonu je výstava takového sluníčka Bohuslava Reyneka. To byl výtvarník a básník, který zemřel v roce 1971 stranou toho pražského ruchu, žil v Petrkově u Halíčkova Brodu. A to je taková studánka. Výtvarník, tak čistý člověk, člověk, který jenom osvěží, který přinese radost, který otevře průhled do něčeho podstatného. A co mě potěšilo na této výstavě, bylo dost mladých lidí. Pro něž tedy ten pojem asi je hodně neznámý a já víte, tak jako rád sleduju lidi po očku, když třeba jdu na výstavu a oni s takovým zájmem se dívali na ta jednotlivá výtvarná díla, zároveň on Bohuslav Reynek byl také velmi dobrý básník, patřil do té generace staroříšského Josefa Floriana a Jakuba Demla a Jana Zahradníčka. Takže tuto výstavu velmi doporučuji. A pro mě tedy, jak je člověk nevzdělaný, byla objevná výstava Václava Radimského v Městské galerii v Praze, v Galerii městské knihovny. To byl impresionista, který zemřel v roce 1946 a před první světovou válkou dosáhl obrovského renomé ve Francii. Potom byl během války internován, jelikož byl občan Rakousko-Uherska a představte si, po válce ztratil veškerý majetek a vrátil se zpátky do Kolína, kde se v jeho okolí narodil. A zůstal impresionismu věrný. On pracoval s takovým velikánem jako byl Claude Monet. Ale co je zajímavé, že už byly nové výtvarné směry, futurismus, surrealismus, kubismus a další a on zůstal tedy stále tím impresionistou. Takže místo těch francouzských krajin a těch vodních zátok a rybníků, tak kreslil Polabskou krajinu. Ale je tam, jsou nádherné tedy obrazy takového vodního zrcadlení. Tak to bylo pro mě objevné, jak se člověk i ve stáří učí a jsem rád tedy, že jsem tuto výstavu viděl. Rozhodně to stojí také spatřit. A potom tedy výstava ve Valdštejnské jízdárně v Praze, Jožky Úprky. Samozřejmě, někdo může ohrnout nos, ale patří to také do dějin našeho výtvarného umění. To byl malíř, který pracoval s motivy ze Slovácka, dělal portréty, vymaloval kroje slovácké a samozřejmě ta různá setkání ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ostatně ta výstava se jmenuje Evropan slováckého venkova. Což navazuje i na to předchozí naše téma.
Václav MALÝ, biskup
--------------------
A já nejsem snob, ani nejsem takový falešný estét, takže pro mě i tato výstava byla objevná. I když samozřejmě leccos už jako jsem znal i z minulosti. Takže to patří do té mozaiky dějin moderního výtvarného umění 20. století.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mimochodem Jožka Úprka namaloval v roce 1897 obraz Jízda králů. Jak jste přijal zprávu, že tento moravský obyčej byl aktuálně zapsán na seznam nehmotného bohatství UNESCO?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Ano, já rád jezdím na Slovácko každý rok. Naše Česká biskupská konference má zasedání na Velehradě začátkem července a mám tu krajinu velmi rád. Dokonce už jsem měl někde v okolí v minulých letech také přednášky a setkání a je dobře, ať se tyto zvyky zachovávají. Protože to také patří tedy ke kultuře a my nemůžeme pořád jenom prchat, jenom, co je nového. Protože také na něco navazujeme. Tak jsem velmi rád. Já jsem se to také dočetl, že tento zvyk teď byl zapsán tedy na seznam UNESCO.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naším dnešním hostem byl biskup Václav Malý. Bývá tedy pravidlem, že se setkáváme pravidelně první pátek v měsíci. Takže, pokud nebude ještě nějaká změna, tak to bude vlastně až v novém roce 2012?
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Ano. Velmi rád se setkám. A přeji všem posluchačům opravdu klidnou a duchovně plodnou adventní dobu, která by měla tedy vyústit v ten jásot vánočních svátků.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mějte se dobře. Na shledanou.
Václav MALÝ, biskup
--------------------
Na shledanou.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech dalších pořadů vám přeje Vladimír Kroc.