Jak to vidí Šimon Pánek - 22.9.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí, je dnes Šimon Pánek ze společnosti Člověk v tísni. Vítejte, dobrý den.
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Dobré ráno.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Včera byl Mezinárodní den míru. Patnáctého září Mezinárodní den demokracie. Nevím, co je vzácnější, jestli mír nebo demokracie. K čemu ale jsou podobné dny? Nejedná se jenom o prázdné proklamace?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Tak samozřejmě to má svůj symbolický význam, o kterém by se dalo říct, že je trochu prázdný, že není úplně konkrétní, nicméně OSN zase nemá tolik instrumentů, jak připomínat důležitost různých věcí a když si vzpomeneme třeba na Den dětí, tak s tím už jsme se všichni naučili žít a víme, že je správné jednou za rok obrátit pozornost na situaci dětí všude na světě. Takže podle mě ty dny mají spíše symbolický připomínající význam. Je to chvíle pro nějaké bilancování, například u příležitosti Dne demokracie s World Movement for Democracy. To je to Světové hnutí pro demokracii, které tvoří zejména demokratické státy, ale i řada nevládních organizací aktivistů, tak vydalo takovou bilanci několikastránkovou, jak si stojí demokracie, co se v posledních letech zlepšuje, co se zhoršuje, které regiony upadají zpátky do autokratických nebo nedemokratických poměrů, kde naopak demokracie, zejména demokracie zespoda jako třeba v Keni vítězí a svým způsobem nutí ty vládce a mocné, aby dodržovali nějaké demokratické principy. Takže i pro to bilancování je taková chvíle určitě dobrá. Novináři by se měli tou otázkou zabývat. To předpokládám OSN také má na mysli, když takováto data vyhlašuje.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
S tím ale souvisí věčná diskuse o tom, jestli vůbec se dá přenést naše pojetí demokracie do takových systémů, jako je režim, dejme tomu v Afghánistánu, to bude teď aktuální téma k našemu povídání. Volby, k tomu, se ještě dostaneme. Ale vůbec, Asie, další, další oblasti, co o tom soudíte?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Bezesporu existují nějaké rozdíly v ustrojení společností, vztahů mezi lidmi ve vztahu k lidem, kteří jsou u moci, kde například v řadě asijských zemí ta úcta, jakási v podstatě povinná úcta nebo dá se říci úcta vůči mocným je daleko silnější než v Evropě nebo v Americe, kde sebevědomí občané ty mocné spíše podezírají a snaží se je kontrolovat. Nicméně některé základní prvky demokracie, jako je, jako jsou svobodné volby, tak ty si myslím, že jsou v zásadě přenositelné, v zásadě přenositelné téměř všude na světě a jsou jednou z nejdůležitějších věcí v demokracii ve smyslu toho, že establishment, který je u vlády, musí počítat s tím, že může být vyměněn. To znamená, že se musí starat o to, o své obyvatelstvo, jinak se totiž velmi snadno stane, a stává se to v těch chudých zemích, že vládnoucí malinká skupinka, která představuje jednotlivá procenta populace, se obklopí nějakou tou bohatší střední třídou, lidmi spojenými s policií, armádou, obchodem. To je dalších 10 až 20, někdy to může být 30% a pak zbývá těch 50, 60, možná až 70% obyčejných chudých obyvatel v těch rozvojových zemích, o které se prostě ten establishment přestane zabývat, protože ví, že se ve volbách se nemusí ucházet o jejich hlasy. A v této chvíli narážíme na to, že chybějící základní možnost směny u moci, říkejme tomu /nesrozumitelné/ prostřednictvím voleb, anebo jeden ze základních pilířů demokracie se stává jedním z důvodů, proč tolik lidí v rozvojových zemích zůstává v chudobě. Protože ti mocní se o ně prostě nestarají, protože nepotřebují žádným způsobem jejich hlasy. Takže aspoň minimální demokracie je hrozně důležitá i pro odstranění chudoby, pro zlepšení kvality života těch, té miliardy a půl lidí v rozvojových zemích. Zcela přenositelné se všemi finesami euroamerické demokracie to jistě není do každé země, ale když se zeptáte afghánského venkovana nebo prostě ženy v angolských horách nebo někoho na jihu Etiopie, pastevce, jestli ho zajímá, jak se bude rozdělovat obecní voda, kde bude stát škola a jestli spraví starosta cestu do vesnice a jestli o tom chce vědět a chce spolurozhodovat, tak vám všichni řeknou ano, to jsou naše životy, my o tom chceme vědět, chceme to ovlivňovat, chceme o tom spolurozhodovat. A to už je základ demokracie, že se lidé hlásí o své právo spolurozhodovat o těch věcech, které je pálí a jsou pro ně důležité. Samozřejmě v mnoha těch rozvojových zemích jsou to spíše věci komunální nebo místní, není to ta velká centrální politika. Ale tam v zásadě ta demokracie zespoda začíná. Takže zájem o to ovlivňovat rozhodování, které se týká vlastního života jako podmínka demokracie a angažovanosti lidí, tak tu najdeme vlastně všude na světě.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
O víkendu proběhly v Afghánistánu volby, výsledek budeme znát až za několik týdnů. Ale co lze usuzovat z jejich průběhu? Podle posledních zpráv bylo asi 38 obětí na životech.
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Počet obětí, nevím, jestli o něčem vypovídá v Afghánistánu. Bohužel každý den, každý týden umírají lidé jak na straně civilistů, tak na straně zahraničních vojáků, tak na straně těch ozbrojených skupin, tak či onak spojených s Talibanem. A vlna násilí před volbami byla, myslím že vlastně menší, než se předpokládalo. My tam máme dlouhodobou misi, zvolili jsme před těmito volbami taktiku pasivní ochrany, to znamená, že moji kolegové a kolegyně prostě pokud možno nevycházeli z těch našich kampandů, kde jak pracují, tak bydlí, snažili se minimálně pohybovat na veřejnosti. Ten, kdo měl právo si vzít někdy během podzima dovolenou, tak se snažil ji naplánovat na tuto dobu. Všichni naši pracovníci jsou v pořádku, jak místní, tak moji kolegové vyslaní z České republiky. Ty volby neprobíhaly samozřejmě nejšťastněji. Je vidět, že nakupování hlasů, zastrašování, ovlivňování těch voleb hraje relativně velkou roli. Jak velkou, to sám nedokážu odhadnout. Doufám, že ty volby i tak vyprodukují jakžtakž fungující národní shromáždění, které bude schopno nějakým způsobem rozhodovat a schvalovat zákony a fungovat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak je vůbec silný ten parlament? Jaké je jeho postavení v Afghánistánu?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Tak exekutiva je samozřejmě silnější pořád reálně v Afghánistánu. Nicméně parlament schvaluje některé klíčové zákony, jako je ústava, rozpočet, řada, řadu rozhodnutí významných zákonného typu. Pochopitelně ta žena, ta země žije pořád ještě v provizoriu velkém, takže řadu vědí rozhoduje exekutiva, do řady věcí mluví zahraniční vlády, zejména představitelé Evropské unie velkých států, jako je Německo, Británie, Spojené státy. V některých oblastech na jihu se dá říct, že ta státní správa má nějakou kontrolu nad tím územím jenom přes den. V noci prostě tu kontrolu nemá, schová se do těch policejních stanic, do těch kasáren a ta krajina je v zásadě pod kontrolou nebo vydána napospas Talibanu. Takž ta země teď bojuje už tedy dva tři roky, poté, co se situace po prvních letech poměrně zhoršila a Taliban začal nabírat na síle, tak bojuje o svoji budoucnost. Ta je samozřejmě spojena i se situací v Pákistánu, s možnými jednáními s některými moderátními částmi Talibanu, kterým by snad bylo možné nabídnout podíl na správě země a oddělily by se od těch /nesrozumitelné/ od těch Talibanců, kteří vlastně o žádné jednání nestojí a chtějí pouze vyhnat nejdřív mezinárodní síly a potom svrhnout současnou vládu a uchopit moc zřejmě podobně, jako ji Taliban držel od polovina devadesátých let v Afghánistánu. Co bude dál, těžko říct. Afghánistán udělal obrovský krok dopředu, co se týče školství, zemědělství, dopravní infrastruktury, kvality života lidí. Obrovský krok. Když to srovnám s roky 2000, 2001, 2002, já jsem tam v těch letech intenzivně pobýval, tak naposledy jsem tam, pravda, byl před třemi lety v roce 2007. Ale ten rozdíl byl ..., ono také z nuly téměř nebo z obrovské chudoby, takové chudoby, že ani dospělí neměli boty na venkově, a to už něco znamená, tak se samozřejmě ta situace zlepšuje relativně rychle v prvním období, ale ten posun byl velký. Afghánistán dnes má velký potenciál rozvoje, pokud by se podařily vyřešit ty bezpečností záležitosti.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kandidovalo více než 380 žen do afghánských voleb. Tak na takovou zemi je to asi velmi slušné, ne?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Já si myslím, že to je pokrok, že i navzdory tomu zastrašováním, navzdory výhrůžkám to ukazuje zájem žen, zájem části společnosti o to, aby ženy byly v parlamentu, aby artikulovaly to, co ženy trápí, protože starosti žen a mužů v těch rozvojových chudých zemích jsou často velmi odlišné. Muži se starají o obchod, o vnější záležitosti, o chod komunity, o rozhodování a ženy jsou ty, které řeší zdroje pitné vody, základní léky, kvalitu školy nebo vůbec, jestli ta škola tam je, nemocí dětí. To znamená, že se starají o sebe a o ty děti v rodině a zjednodušeně řečeno se dá říct, že ženy tím zastupují poměrně výrazně 3/4 populace v těch chudých zemích, ne-li víc, protože mají starost o tu rodinu na sobě samozřejmě daleko víc než muži ve vyspělých zemích, kde se to jakžtakž dělí, tak v těch ne vyspělých zemích ženy se starají o rodinu z 90%. Čili skutečně zastupují většinu té populace, a proto by bylo skvělé, aby jejich hlas a jejich potřeby, a to jak věci vidí, byly artikulovány i v té politické rovině.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naším hostem je dnes Šimon Pánek ze společnosti Člověk v tísni. Tak v New Yorku probíhá summit OSN, kde se hodnotí ve druhé třetině, jak se daří plnit rozvojové cíle ze summitu tisíciletí. Jak to vidíte? Je to asi na samostatný pořad, protože jenom těch cílů je řada. Ale co se relativně daří a co naopak vůbec ne podle vás?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Máte pravdu, těch cílů je 8 a byly přijaty společnou deklarací na Valném shromáždění v roce 2000. A do roku 2015 by měly být splněny. Ty cíle kvantifikují to, čeho bychom měli jako vyspělý svět nebo společně s těmi rozvíjejícími se zeměmi dosáhnout do roku 2015. Není to nic nového, je to pořád to samé, co se řešilo v devadesátých letech a bude se to řešit i po roce 2015. To znamená otázka extrémní chudoby, přístup ke vzdělání, přístup k základní zdravotní péči, přístup k pitné vodě, zdraví matek a novorozenců, otázka pandemie HIV, AIDS, udržitelný rozvoj, ale také globální partnerství, to znamená to, aby to nebyla jednosměrná pomoc, ale aby ten rozvoj byl postaven na spolupráci. Ono to má svoji logiku, protože jestliže někomu něco jen tak dáte na klíč, tak ta pravděpodobnost, že může, že mu to pomůže v rozvoji, je podstatně nižší, než když se spolupodílí. Proto mluvíme o partnerství, o spolupráci rozvojové. Bylo by to na dlouho. Koho to zajímá, tak OSN vydalo velmi, velmi pěkný a přehledný report, který po těch 10 letech kvantifikuje to, kde se nalézáme. Dá se určitě najít v elektronické podobě na stránkách informačního centra OSN v Praze. Já ho tady mám jeden vytištěný v angličtině, ale nebudu vám z těch 100 stránek citovat statistiky. Když to zjednodušíme, tak relativní dobrý pokrok, a vypadá to, že zlepšení poměrně výrazné je v cíli, který říká, že děti mají mít přístup k základnímu vzdělání. Ten indikátor, o kterém se mluvilo, nebo to číslo, kterého se mělo dosáhnout, bylo, tuším, 97% dětí na světě, aby mohlo chodit do základní školy v roce 2015 oproti nějakým 55% v roce 2000. To je obrovský pokrok. Vypadá to, že ten cíl se skoro podaří dosáhnout zejména v Africe. Za posledních 10 let začalo chodit do školy několik desítek milionů dětí, které do školy před rokem 2000 nechodily, a to je obrovský úspěch, protože ten, kdo nevychodí ani polovinu základní školy, tak je v podstatě odsouzen k životu v extrémní chudobě, protože sám není schopen jakoby dostat se z té pasti chudoby, dostat se z té predeterminace toho, že se narodí do extrémně chudé rodiny negramotným rodičům a má pocit, že jeho život je prostě předurčen, protože s tím stejně nemůže nic dělat, než chodit na to pole a zpátky. Založit rodinu, mít děti a pak to předat svým dětem. Relativně dobrý je pokrok, zdá se, v cíli zastavit pandemii HIV AIDS, kde jak v Asii, tak v Africe, ne tolik jako třeba v bývalých státech Sovětského svazu, ale v Asii a v Africe, zdá se, že ta pandemie se zastavila. Počet lidí infikovaných nestoupá, v některých zemích dokonce klesá. Ty osvětové programy informační, prevenční programy, zdá se, že prostě zatavily náběh té pandemie, což je důležité. Může se nám to z našeho pohledu zdát velmi vzdálené, ale je to důležité pro chod těch zemí, protože v některých těch afrických zemích to vypadalo, že zkolabuje vlastně ta pracující část společnosti, lidé v produktivním věku a zůstanou děti nebo dědečkové a babičky, což samozřejmě by přineslo ještě další zhoršení ekonomické a životní situace v těch zemích. Daří se docela zlepšovat přístup k pitné vodě, nedaří se zlepšovat sanitační podmínky. To je společný cíl, protože pitná voda je jedna věc, základní sanitace, která je důležitou prevencí pro přenosné nemoci, tak zejména proto, že přibývá lidí žijících ve slamech, kde ty sanitární podmínky jsou velmi špatné, tak to se nedaří. Daří se snížit procentuální počet lidí žijící v extrémní chudobě na světě, nikoli absolutní číslo, protože počet lidí roste, takže procentuálně to bude méně, v absolutních číslech to bude zřejmě podobné jako v roce 2000. To, kde je situace relativně velmi špatná a je to logické, protože je to složitý proces, který vyžaduje poměrně hodně peněz, poměrně sofistikované zdravotnictví, tak je zdraví matek a novorozenců, kde se nepříliš daří zlepšit situaci. Naopak v řadě asijských a afrických zemí to vlastně stagnuje a počet matek, které jsou ohroženy tím, že při porodu zemřou, se příliš nezlepšil. V některých zemích to je třeba 10%, takže obrovská čísla. Naproti tomu daří se zlepšit přístup k základní zdravotní péči, to znamená k základním antibiotikům, k antimalarickým lékům, k základnímu očkování. Čili je z toho vidět, že u těch jednodušších věcí, které jsou uchopitelnější, jako je přístup do školy, přístup k pitné vodě, přístup k základnímu zdravotnictví, se to daří. Tam je to totiž otázka míry investic peněz z toho bohatého severu a množství škol, které se postaví a studní, které se vybudují. U složitějších systémových věcí plnění těch cílů kulhá a nedá se nic dělat. Je to tak, bude potřeba prostě se zamyslet nad způsoby, jak posílit zejména schopnost těch rozvojových zemí, aby samy zlepšily třeba péči o matky, což je složitý proces, který se těžko dá suplovat nějakou pomocí z Evropy nebo z Ameriky.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes se Šimonem Pánkem. Na stránkách www.clovekvtisni.cz můžeme číst, že stále ještě desítky vesnic ve středním Pákistánu jsou po rozsáhlých záplavách po souši nedostupné a že společnost Člověk v tísni začala distribuovat z vrtulníků materiální pomoc asi 1500 rodinám v zaplavených oblastech v západní části provincie Paňdžáb. Kdo má zájem, může si přečíst víc, třeba i najít způsob, jak přispět. Ale nemáte dojem, že tato katastrofa, která se počítá mezi nejhorší od druhé světové války, takže u nás z nějakého důvodu byla skoro opomenuta v médiích?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Máte pravdu. Na to, že v angloamerickém světě a i třeba na stránkách spojených s mezinárodní pomocí Pákistán byl tři čtyři týdny mezi headliny, tak u nás to jakoby tak trošku uteklo. Těch důvodů může být několik. Jednak to bylo mezi dvěma povodněmi, dvěmi povodněmi v České republice, tou červnovou a tou srpnovou. Jednak je to x-tá katastrofa. Myslím, že média nějak měla pocit, že když tam není tolik mrtvých, tak není potřeba o tom psát. Nevím, z jakého důvodu. Dobrá zpráva v Pákistánu je ta, že ty obrovské povodně skutečně, možná největší humanitární katastrofa od druhé světové války, tak připravila o život jenom 2 tisíce lidí, že ty systémy včasného ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jenom v uvozovkách samozřejmě, je to relativní.
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Samozřejmě je to relativní, ale při katastrofách tohoto rozsahu jsou to desetitisíce, někdy až statisíce lidí. Viz tsunami, viz Haiti a podobně. Ta katastrofa nechala za sebou ovšem obrovský problém do budoucna. To, že distribuujeme potraviny, jako jedna z několika desítek organizací, která tam pracuje, ty vrtulníky používáme ne proto, abychom distribuovali z vrtulníků, ale vrtulníky používáme pro převoz. Tam, kde se nedá po souši dostat, distribuce naštěstí probíhají jakoby na těch suchých místech, takže mají nějaký řád, jsou tam nějaké seznamy, nerozdává se to nadivoko. Existují prostě seznamy vybraných rodin v těch vesnicích, které se sestavují s vedením vesnic. A tyto rodiny dostanou ten malý postpovodňový balíček, který obsahuje deky, kanystr, základní vybavení, pokud jim voda všechno vzala. Paralelně probíhají distribuce jídla, o ty se, ty řídí vlastně světový potravinový program. Takže my jako nevládní organizace se zabýváme nepotravinovými základními potřebami, rozjíždíme řadu projektů, kterým se říká cash for work, peníze za práci. Vlastně zjednodušeně to znamená zorganizování těch lidí, aby se podíleli na odvodňování těch zaplavených vesnic a polí, odklízení bahna a trosek a za to dostávají nějakou minimální denní mzdu ve výši zřejmě 4 dolarů, to bude v Pákistánu, což jim umožňuje hromadit alespoň nějaké peníze, za které si koupí část potravin a zejména si za to budou moct koupit osivo, protože ti zemědělci přišli nejen o svůj dům, ale i o zásoby osiva, které měli doma. Oni dokázali utéct, vzít si třeba i základní oblečení, většinu dobytka vyvedli, ale to osivo neodnesli. Takže voda jim zaplavila osivo a teď na podzim začíná sezóna setí pšenice, která když se nestihne zejména v tom Paňdžábu, což je velká obilnice v Pákistánu, tak to bude mít obrovský sekundární dopad. Takže cash for work, distribuce osiva, nepotravinové potřeby. Jestli se budeme zabývat během třeba půl roku podporou svépomocné rekonstrukce domů, to teď nevím, očekávám, že asi ano. Nám se díky sbírce, která je stále otevřená a potřebujeme, aby lidé přispívali na Pákistán, takže pokud mají jenom trochu chuť, tak ať si otevřou naše stránky, pošlou DMS nebo přispějí. Díky podpoře ministerstva zahraničí a zejména ze zdrojů Evropské komise, americké humanitární pomoci, tak jsme dali dohromady prvních 50 milionů korun, za které teď pracujeme. Máme tam 6 lidí, snažíme s z toho postavit opravdu silný tým, protože ta potřeba je enormní a pomoc světa neodpovídá velikosti potřeb v Pákistánu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy se, pokud vím, do Pákistánu také chystáte, ale ještě předtím, a to dnes, jedete na sever Čech řešit právě, jak budete pomáhat a jak pomáháte dál obětem povodní tady u nás. Já jsem se opakovaně setkával s tím, že někteří lidé vám vyčítají, že jaksi cílíte do zahraničí a že lidé u nás potřebují také pomoc. Jak se díváte na tuto filozofii bližší košile než kabát?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Já myslím, že obojí je do nějaké míry pravda. U běžných problematik a problémů, kterých samozřejmě máme v České republice spoustu, tak tady existují stovky nevládních organizací, které se zabývají sociálními službami a lidmi s nějakými zvláštními potřebami, ekologickými záležitostmi a spolkovým životem a tak dále a dělají to lépe, než bychom to dělali my, protože tomu nerozumíme. Myslím, že by ani nebyly rády třeba, kdyby Člověk v tísni se začal zabývat ještě tím a tím a tím. Takže v takových situacích to necháváme těm, kteří to lépe umí. A myslím si, že jich relativně je nějaký počet v České republice. Ve chvílích krizí, jako jsou povodně, samozřejmě zasahujeme doma, stejně jako v zahraničí. Takže ... A vůbec, naše největší humanitární operace byla po povodních v roce 2002 v České republice v objemu téměř 300 milionů během jednoho a půl roku. Teď na severu, já to nejedu ani tak nějak řešit nebo řídit, tam je poměrně silný tým, který v Liberci pobývá od prvních dní. My budeme dnes rozhodovat první várku rodin, protože vlastně z těch asi 2,5 tisíce rodin, to je nějakých necelé 2 tisíce, které připadají do míst, o která se stará Člověk v tísni. Nám se povedlo se dohodnout s ostatními humanitárními organizacemi a nějak jsme si podělili ten prostor, abychom se nedublovali a zároveň aby nezůstala nepokrytá místa. Děláme monitoring všech vyplavených rodin v těch postižených vesnicích. A ty rodiny, které to potřebují k řešení své situace, čili nikoli nárokově za to, že byly vyplaveny, ale protože nejsou schopny si samy poradit ty rodiny nebo domácnosti, protože předpokládáme, že nám lidé dávají peníze proto, abychom s nimi pracovali podle sociálního principu, nikoli nárokového, jako stát rozdá po povodních dávky. Tak ten monitoring ukazuje situaci těch rodin, jak ekonomickou, tak sociální, tak fyzickou míru postižení a další věci. A podle toho se navrhují příspěvky, které pomáhají rodinám vyřešit jejich konkrétní potřeby. Může to být od nákupu ledničky pro starou paní až po příspěvek na budování nového domu, pokud dům strhla voda.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Šimon Pánek ze společnosti Člověk v tísni. Díky za váš, za vaši práci a těšíme se na shledanou.
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Na shledanou.