Jak to vidí Šimon Pánek - 18.6.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemný poslech našeho dopoledního vysílání vám všem přeje Zuzana Burešová. Hostem je dnes Šimon Pánek z obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Vítejte, dobrý den.
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Dobrý den.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
O čem dnes asi budeme mluvit, je zřejmé. Budeme hodnotit situaci v Kyrgyzstánu, která se podle posledních zpráv alespoň naší moskevské zpravodajsky Lenky Kabrhelové pomalu uklidňuje, ale i přesto ta humanitární krize je obrovská. Podle odhadů OSN své domovy muselo opustit nejméně 400 tisíc lidí. Do země už začaly proudit první zásilky humanitární pomoci. Už jsou na místě i lidé z vaší společnosti?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Dnes odlétá první z mých kolegů Tomáš Vlach, velmi zkušený humanitární koordinátor, který s námi pracoval za války v Čečensku, v Afghánistánu, naposledy v Gruzii, člověk, který dobře zná postsovětský prostor, umí výrobně rusky. Dokáže se zorientovat. V Kyrgyzstánu byl před dvěma lety nebo před třemi lety dělat nějaký průzkum pro nás, zítra další. My jsme se zatím nerozhodli otevřít vlastní operaci, protože jsme členem Aliance 2015, to je sedm, jak věříme, kvalitních organizací ze sedmi států Evropy, my jsme jediní ze střední a východní Evropy a na místě je velmi silná francouzská organizace ACTED, která je členem té Aliance, která signalizuje, že má dost prostředků, zejména od OSN a americké vlády. Myslí si, že to manažersky zvládne, ale co jí chybí, jsou konkrétní lidé, takže my jsme zatím nabídli dva z našich zkušených lidí do týmu toho ACTEDu. Pravděpodobně budeme zvažovat během víkendu otevření vlastní humanitární operace, ale zcela upřímně řečeno i my máme nějakou hranici kapacit jako Člověk v tísni. A byť jsme vnímaní jako velká nevládní organizace, tak to, že pracujeme v nějakých 20 státech najednou, tak prostě v jisté chvíli, k tomu povodně doma, které se opakují a řada další věcí, narážíme trošku i na vlastní hranice toho, co ještě můžeme zvládnout, protože, bohužel, katastrof, anebo člověkem způsobených krizí, jako je ta v Kyrgyzstánu, spíše přibývá než ubývá, takže budeme zvažovat, jestli dokážeme skutečně efektivně pomoci sami, nebo jestli je lepší podpořit na místě konající organizaci, byť jich zatím není mnoho, a to jednak personálně, to je možná v této chvíli nejdůležitější, protože zorganizovat se v tom chaosu a bezpečnostně velmi tenzním prostředí je skoro těžší než teď někde na to sehnat finanční prostředky, přinejmenším na tu první vlnu, to znamená voda, jídlo, deky. Je léto, to je výhoda, kdyby byla zima, tak by to bylo komplikované ještě velmi náročným...
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Já jsem ráda, že jste to zmínil. To, že to je hrozně těžké se vůbec nějakým způsobem zorientovat. Kdo v takovém konfliktu, kdy skutečně 400 tisíc lidí opustí svoje domovy, kdo tuto pomoc koordinuje, která je opravdu velice nepřehledná?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
V této chvíli nemůžeme mluvit o centrální koordinaci. Ta se zformuje během pěti, sedmi dnů a dobré je, že v obou těch zemích jsou přítomny agentury OSN, byť OSN často koná neefektivně, hodně peněz jaksi spotřebuje ta velká struktura OSN. Je to stará organizace v mnohem opatrnická tak, jako prostě všichni, kdo mají nějaké kariérní postupy, tak jsou opatrničtí, je tam jistá část lidí, kteří radši neudělají nic, než aby udělali chybu, ale to je prostě daň za to, že je to vlastně celosvětová organizace včetně jejích humanitárních agentur, ale je to jediné, co máme, co můžeme v takové chvíli zafungovat. OSN má jednu zvláštní strukturu, ta se jmenuje OCHA anglicky, a to jméno je Office for the Coordination of Humanitarian Affairs, to znamená Kancelář pro koordinaci humanitárních záležitostí. Je to malá struktura, která sama málokdy implementuje tu pomoc a málokdy ji dodává, ale stará se o kontakt mezi vládou, vojáky, vzbouřenci, nevládními organizacemi a hraje takové koordinační centrum vlastně, je velmi důležitá, byla relativně nově ustavena před zhruba 15 lety teprve, oproti třeba vysokému komisariátu pro uprchlíky nebo fondu UNICEF, nebo Světové zdravotnické organizaci, a ta má v takovéhle chvíli během třeba týdne šanci tu situaci začít nějak trošičku koordinovat. V této chvíli, to znamená v těch prvních dnech ještě s tou vysokou bezpečností tenzí, kdy třeba cesta z Biškeku na místo je velmi nebezpečná, je potřeba mít ozbrojenou ochranu. Vůbec není jasné, zda vládní jednotky spíše rozdmýchávají ty etnické nepokoje, no spíš pogromy. Nebo jestli už alespoŇ některé z nich začínají tlumit to, co se děje. Čili je těžko rozeznat, od koho hrozí nebezpečí v takové chvíli. Tak v této chvíli humanitární agentury používají osvědčenou taktiku, to znamená, pracujeme tam, kam se dostaneme. V blízkém okolí, v jednom městě, jedné čtvrti, snažíme se pomoci aspoň v těch rozměrech, které prostě v této chvíli bezpečnostně, kapacitně, logicky obsáhneme. Bude to třeba jenom 10, 20, 30 tisíc lidí, ale to pořád má smysl, 30 tisíc lidí ze 400 tisíc je sice necelých 10 %, ale kdyby každá z těch pěti, sedmi organizací, které jsou na místě a francouzský ACTED, člen Aliance 2015, stejně jako Člověk v tísni na místě dlouhodobě pracuje, tak kdyby každá z těch organizací byla schopna postarat se v té nutné fázi o pár desítek tisíc lidí, tak se přinejmenším ty nutné humanitární potřeby pokryjí.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha náš dnešní host Šimon Pánek z obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. V Kyrgyzstánu ale ještě přece jenom chvíli zůstaneme. Vysvětleme si přece jenom příčinu tohoto konfliktu mezi Kyrgyzstánem a Uzbekistánem, aby bylo zřejmé, proč tento konflikt začal, jehož vlastně kořeny už jsou tedy z období Stalinismu?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Tak vysvětleme si příčinu, to zní velmi ambiciózně. Já si nejsem jist, že ji dokážeme vysvětlit a ukáže se to během pravděpodobně několika týdnů. Tou prapůvodní příčinou nebo nějakým důvodem dlouhodobým je přesně to, co říkáte, to znamená Stalinismus a Stalinova taktika rozdělování menšin nebo přidělování menšin do různých států, vytváření těch menšinových kapes a vůbec existence Sovětského svazu jako takového. Když se podíváme do Belgie, kde existuje intenzivní tenze mezi Valony a Vlámy a možná se ta země dokonce někdy rozdělí, tak je to země, která žije v demokracii, v otevřené společnosti, v zemi, kde existují nezávislé sdělovací prostředky, kde politický boj je politickým bojem. A byť ten konflikt je intenzivní a Belgie je centrum Evropy má podle mě nejméně ze 30 % šanci, že se rozpadne do 10 let, tak je to něco úplně jiného než všechny konflikty nebo skoro všechny konflikty na území bývalého Sovětského svazu. A to je další z cen, kterou ta část světa platí za komunismus, za 70 let diktatury, 70 let nesvobody, neotevřenosti, přikrývání problémů, nucení lidí, aby se měli vzájemně rádi. Když se podíváme na bývalou Jugoslávii, co tam proběhlo po konci komunismu, to jsou všechny ceny za komunistickou diktaturu, nebo by to byly ceny za diktaturu jinou. Bohužel, tak to je, že pokud lidé nemohou mezi sebou komunikovat a pokud neexistuje otevřenost, demokracie, diskuse, spory, tak se ty tenze nějak ukládají a pak jejich vybublání, zvláště, pokud je podporováno částí politiků, což je zřejmě případ Kyrgyzstánu, já bych jenom upřesnil, že to není konflikt mezi Uzbekistánem a Kyrgyzstánem, jako mezi dvěma státy. Zdá se, že ty vlády se chovají naopak velmi rozumně, ale je to vnitřní etnický konflikt, nebo spíše pogrom na etnické Uzbeky, kteří jsou menšinou v příhraničí s Ferganskou kotlinou v horských oblastech Kyrgyzstánu, a vypadá to, že ten konflikt je přinejmenším přiživován některými armádními složkami, které jsou loajální bývalému prezidentu Bakajevovi...
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Bakijevovi.
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Bakijevovi a směřují k destabilizaci země, k možnému jeho návratu, těžko říct. Je to prostě poměrně vzdálená střední Asie, čili na racionalitu politiků nelze se spoléhat, na tu se nelze spoléhat ostatně ani v Evropě vždycky. Takže jaké jsou přesně jeho cíle a jaká je míra toho instrumentálního vyvolání toho konfliktu teď nevíme. Vypadá to, že velmi vysoká a bohužel to v mnohém připomíná etnické čistky v bývalé Jugoslávii.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Mluvil jste o tom, že dnes odlétá Tomáš Vlach, tuším, že si to jméno dobře pamatuji, že odlétá tedy právě do této oblasti. Když jste s ním mluvil, co vám třeba říkal ze své osobní zkušenosti, protože on v té oblasti už byl, on zná mentalitu Uzbeků a obyvatel prostě těchto republik. Co třeba vás zaujalo z toho jeho vyprávění?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Já se přiznám, že jsem s Tomášem nemluvil. Mluvil s ním můj kolega, vedoucí našeho humanitárního oddělení, Člověk v tísni už je poměrně velká organizace. Já s ním budu mluvit dnes doufám. A Tomáš se snažil zaregistrovat naši pobočku někdy před 4, 5 lety v Uzbekistánu. Oni nás tehdy nezaregistrovali, protože jsme měli velké problémy v Rusku, Rusové nás po 5 letech práce v Čečensku vlastně vyhnali, neprodloužili nám registraci, postupně zvyšovali ten tlak včetně tajných služeb a dalších silových struktur. A Uzbekistán v té době začal obnovovat své přátelské vztahy s Ruskem. Jinak on byl v 90. letech poměrně silně orientován na Spojené státy Uzbekistán, byla tam taky americká základna. V Kyrgyzstánu jsou základny obě, to je zajímavé, tam má vojenskou základnu jak Rusko, tak Spojené státy. Tyto dvě velmoci, podle mne, měly už v minulých dnech zvednout telefon a zavolat si mezi Bílým domem a Kremlem a říct, co s tím uděláme, protože ta krize je opravdu velká. Počet mrtvých naštěstí nejde do tisíců, jsou to, nevím jestli se to tak dá vůbec říct, ale jenom stovky, nicméně nebezpečí, že zinstrumentalizované krizi, která je někým podporována a dala by se pravděpodobně relativně rychle zažehnat, se to převrátí do skutečné občanské mezietnické války, protože, a to se stalo přesně na Balkáně v těch válkách, a místní, se kterými jsem tam mnohokrát mluvil, to vždycky říkali. My jsme spolu tady nějak žili, chodili jsme péct to maso, ne vždycky jsme se měli rádi, ale šlo to. Pak nás vyhnali, my jsme vyhnali je, to pořád ještě šlo. Ale jak jsme se začali zabíjet navzájem, tak už to nešlo, protože už prostě ta váha, ta emoční naléhavost, ten baťoh prostě té nenávisti, strachu, křivd a prostě mrtvých byl tak velký, že pak už jsme proti sobě bojovali skutečně se vším všudy bez ohledu na to, co nám říkali naši politici, zastavte se, nebo naopak běžte proti sobě a tak dále. A já se bojím, že situace v Kyrgyzstánu má nakročeno k tomu stát se přesně tím etnickým konfliktem, který se z politicky vyvolané situace převrátí do toho etnického konfliktu, kde bohužel platí také jedna strašná formulka - Buď jsi s námi, nebo jsi proti nám. A přesně takhle to etnické vymezení, když začnou operovat gangy, paramilitární skupiny, bojůvky funguje. Nemůžeš být mezi, buď se k nám přidej, anebo jsi proti nám a pak jsi náš nepřítel. Takže vlastně i slušní lidé, lidé, kteří by nechtěli mít s žádným etnickým násilím nic společného, tak jsou nuceni v takové chvíli se polarizovat a přidat se na jednu nebo druhou stranu.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Moskva nezasáhne, zatím podle posledních zpráv, vyšle do oblasti své poradce. No a teď už se dostáváme k dalšímu tématu. Barmská disidentka Su Ťij, jejíž jméno zná opravdu celý svět, slaví v těchto dnech své narozeniny. Už 15 let je v domácím vězení, ani teď se neočekává, že by byla propuštěna, protože se v Barmě blíží volby. Jak vlastně Člověk v tísni podporuje disidenty právě v Barmě, jaké tam jsou vaše aktivity?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
My se snažíme už 10 let podporovat tu hrstku lidí, kteří monitorují situaci v Barmě, to znamená jsou to nezávislí žurnalisté, lidé, kteří umí točit na kamery, fotografovat, sepisovat ty události a vynášet ty věci ven. Barma je strašně zajímavá. Tam je obrovská internetově velmi schopná mladá generace. Internet cafe jsou v těch větších městech na každém rohu a vždycky, když jsem pozoroval ty místní, tak se mi zdálo, že hrají s tím režimem takovou hru. Ten režim se snaží blokovat různé stránky, cenzurovat, kontrolovat e-maily, nakupuje na to dokonce velmi drahý a obří software z Číny a ti mladí, zejména internetově zdatní a počítačově zdatní lidé prostě hrají hry s tím režimem, aby se dostali na ty stránky, které třeba přináší informace o tom, co se děje v Barmě, informují o nezákonnostech, které vojenská junta, to je potřeba připomenout, že v Barmě vládne vojenská junta, je to jedna z nejhorších diktatur na světě, pořád ještě je tam 2 tisíce politických vězňů. Běžné je mučení při výsleších a při vynucování přiznání, běžné je pronásledování celé rodiny. Barma před 2 lety, teď je to vlastně skoro přesně 2 roky plus jeden měsíc v době obrovské humanitární katastrofy. Cyklon Nargis, kde zahynulo 140 tisíc lidí, čili ta katastrofa rozměrem skoro srovnatelná s Haity, kde se celý svět snažil pomoci, tak Barma první týdny, barmská junta, vojenská první týdny blokovala přístup humanitárních organizací a dodávky humanitární pomoci. Čili režim opravdu nelidský, hnusný, pro který to, že v domácím vězení vězní jednu disidentku, mimochodem zakladatelku moderního barmského státu generála Aung Sana, který bojoval ještě proti koloniální nadvládě Britů, tak to si myslím, že pro ně je v podstatě samozřejmě mediálně, mezinárodně a tak dále je to pro ně složitá věc nebo složitá věc, pro kterou jsou v blokádě v řadě zemí a já si myslí, že vůči těm generálům z vojenské junty se má postupovat principiálně, že nemají být vpouštěny na území demokratických států, že nemají mít možnost obchodovat, nakupovat a další věci provozovat, protože u řady režimů můžeme polemizovat o jejich legitimitě, ale přece jen existují občasné volby, přece jen ty režimy prostě nějak třeba komunikují s opozicí, ale tohle je jeden z třeba tří nebo pěti nejhorších režimů na světě. Čili myslím, že otázka, zda pustil Aun Schan Su Ťij z domácího věcí či ne není pro generály otázkou morální, ale jenom otázkou mediální.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale vy jednu takovou akci dnes budete na podporu té barmské disidentky organizovat přímo tady v Praze. Co se tedy bude dít?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Na celém světě se každoročně konají akce vyjádření solidarity. Může to být shromáždění lidí, kteří se sejdou a prostě zamávají, vyfotí se, to pošle se do Barmy. Dnes v Praze na Tišnově v centru města na legální zdi, kde se mohou tvořit graffity, bude vytvořeno graffity Aun Schan Su Ťij s přáním a s různými vzkazy a ta fotka se jí dostane. To jsme si jisti. Ona celkem ví o českých aktivitách. Aun Schan Su Ťij byla mimochodem navržena Václavem Havlem na začátku 90. let na Nobelu cenu a také ji získala, takže její vztah k České republice je poměrně silný. A ještě já jsem neodpověděl přesně na to, jak podporujeme místní literaturou. Řada knížek, které mladé lidi v Barmě zajímají, jako je o ekonomické transformaci, o změnách ve východní Evropě, knížky jako studia amerických univerzit o tom, jak pracovat na, nebo jaký přechod z totality do demokratické společnosti. Některé z knih Václava Havla, některé z dokumentárních filmů překládáme do barmštiny, pašujeme do té země finanční prostředky Klubu přátel, který vybírá... klubu přátel Člověka v tísni, který vybírá také na podporu lidsko-právních aktivistů a obránců lidských práv, tak byly třeba v době té takzvané Šafránové revoluce, kdy se studenti a mniši v Barmě pokusili demonstracemi oslabit vlastně tu diktaturu vojenské junty, tak byly používány pro převádění lidí přes hranice, skrývání těch studentských aktivistů, protože jim hrozila smrt, nebo přinejmenším mučení a dlouholetý žalář, takže podporujeme i ty skupiny, které se o něco snaží, materiálně, finančně, částečně. Zveme jsem barmské studenty na stáže, o tom nemůžu o moc víc mluvit, protože řada z nich je zevnitř z té země, a kdyby se samozřejmě vláda dozvěděla, že tři měsíce byli na stáži v České republice a snažili se seznámit s tím, jak probíhal náš přechod od totality k demokratické společnosti, tak samozřejmě by to pro ně mohlo znamenat bezpečnostní riziko. Po cyklonu Nargis jsme rok a třičtvrtě v Barmě pracovali i v humanitární oblasti, nikoli pod svým jménem, protože jako Člověk v tísni jsme samozřejmě na seznamu organizací, které ten režim považuje za nebezpečné, nepřátelské, nežádoucí.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tolik k tématu v současné Barmě ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha. Teď už se Šimonem Pánkem z obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni budeme mluvit o Banátu, o kraji na rumunsko-srbských hranicích, kam se už od 20. let 19. století začaly stěhovat tisíce Čechů. Dnes tu najdeme několik vesnic s českými názvy jako třeba Svatá Helena, Šumice, česky se tu domluvíme, slaví se tam české zvyky a vaří se typicky české jídlo. Tak, jak jsem to popsala, tak to vypadá, že se jedná o takový skanzen.
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Trochu to je pravda. Tam jakoby se zastavil čas. Ty české rodiny vycestovaly do Banátu kolem roku 1820 až 1830, většina z vidinou lepší budoucnosti. Dostaly prostor, aby si vyklučily lesy, založily pole, byly za těžbu dřeva placeni rakousko-maďarským podnikatelem, který jim také pomohl odjet. Zajímavá byla už jenom ta cesta. Táhli z vozy taženými koňmi, nebo dokonce jen kravami ti nejchudší do Vídně, kde nastoupili na vory a po Dunaji spluli pod ty Banátské hory a tam se vydali vlastně do hor. Ten kraj je mimořádně malebný. Dříve byl i poměrně dobrodružný nebo svým způsobem náročný pro cestování. Dnes si myslím, že to je velmi zajímavá a vlastně velmi jednoduchá cestování destinace. Rumunsko je členem Evropské unie, silnice se velice zlepšily, bezpečnost také a v těch vesnicích existuje dnes už velmi hezká vlastně agroturistická nebo ekoturistická infrastruktura, místní zaměstnávají, místní ubytují, ubytovávají, vaří, nabízí spoustu turistických služeb jako je třeba pronájem povozu s koňmi, nebo jízda na koních, pronájem horských kol, ruční výrobky. A pro člověka, kterého zajímá naše minulost, to znamená to, jak se oblékaly ještě naše babičky, jak vypadá domácí hospodářství, kde je několik krav, koně, jak vypadá v podstatě ruční práce na poli, jak se dřív mluvilo, jak silná je tradice kostela. Tam v tom kostele se sejde skutečně celá vesnice každou neděli, tak si myslím, že to je úžasná možnost podívat vlastně na naši minulosti. Oni, jak žili obklopeni tím retrorománským živlem jazykově i církevně odlišným, protože většina lidí v okolí jsou ortodoxní, kdežto ti Češi jsou převážně katolíci, dokonce baptisté v jedné z těch vesnic, tak si udrželi vlastně tu svoji školu, svůj kostel i to, že mezi těmi zhruba 5 tisíci lidmi se hledali své životní partnery a partnerky a pořád je to tak, že to je skanzen, ale živý skanzen. Ti lidé se tam vlastně živí tím, jak žijí, hospodaří a novým velkým příjmem je vlastně pro ně turismus tak jako všude na světě v odlehlých horských oblastech prostě na zemědělství v těch vyspělejších státech se nedá přežít, takže je potřeba hledat nové formy příjmů a nové možnosti vlastně, jak obstát v tom chudém a těžkém horském prostředí.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě na to se chci zeptat. Ono to zní tak romanticky vracet se ke kořenům, ano, určitě souhlasím. Ale z těch vesniček ti lidé odcházejí do měst a ty vesnice pomaličku vyprazdňují, už tam žijí jenom staří lidé a vlastně zdá se, že ta tradice pomalu končí. Jak v tomhle může třeba vaše společnost pomoci, protože vy tam své aktivity také máte?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
My jsme tam na vlastně zadání české vlády, odboru pro podporu krajanů celé roky pracovali, pomohli jsme opravit cesty do těch vesnic, postavit vodovody, v jedné z těch vesnic jsme postavili školu, která nebyla, řada dalších věcí. To bylo někdy do roku 2000 tahle ta technická infrastruktura a pak jsme si uvědomili, že je ještě důležitější pro ty vesnice jsou zdroje obživy, to znamená podpora nějakých alternativních způsobů a od té doby tam pomáháme vlastně těm vesničanům založit různá drobná podnikání. Není pravda, že ze všech vesnic odcházejí mladí, odcházejí z těch dvou nejmenších, zdá se, že ty větší vesnice jsou životné. Povedlo se třeba v té, v jedné z nich spolu s českou firmou postavit manufakturu, která zaměstnává na ruční práce 40 místních lidí, a to okamžitě nastartovalo i cashovou ekonomiku v té vesnici. Jinak oni jsou zvyklí žít prostě z toho, co si vypěstují, malá hotovost, to znamená téměř žádná řemesla, všichni si všechno dělali sami dřív a tak dále. Důležitým příjmem pro ty vesnice jsou čeští turisté a já sám jsem tam byl několikrát i jako turista, dokonce i s dětmi před 2 lety. Fungovat se tam dá, je to fantastická zkušenost, je to lepší než biofarma v České republice, na kterou mnozí míří, aby se jejich děti nebo oni sami mohli jaksi setkat s tím vesnickým prostředím, tak tohle je nefalšované vesnické prostředí. Ale přitom po pětileté práci na vybudování agroturistiky vlastně prostředí velmi vstřícné. My jsme mimo jiné otevřeli teď fond na podporu rozvoje Banátu a všechny ty informace je možno najít na www.banat.cz.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
No a už poslední otázka. Máme poslední minutku našeho rozhovoru. Naším hlavním tématem ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha jsou vesničky SOS. Slyšel jste o nich?
Šimon PÁNEK, společnost Člověk v tísni
--------------------
Samozřejmě, že jsem o konceptu SOS vesniček slyšel už na začátku 90. let, nebo možná ještě v 80. letech, kdy jsme začali pořádat první humanitární akce. Ten koncept je samozřejmě zajímavý, pro integraci je pochopitelně lepší, aby ty děti žily co nejvíce integrovaně v běžném životě, v běžné rodině, ale v každém případě je taková SOS vesnička podstatně lepší než ústavní péče.