Jak to vidí Jaroslav Maxmilián Kašparů - 5.1.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Začíná dopolední vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha, od mikrofonu vás zdraví Zuzana Burešová. Dnes vás ještě do dvanácté hodiny pozdraví například profesor Rostislav Vizula z Masarykova onkologického ústavu. Pak taky předseda Českého olympijského výboru doktor Milan Jirásek a řada dalších zajímavých hostů, kteří stanuli před našimi mikrofony. Teď už je ovšem čas pozdravit se v novém roce s psychiatrem Maxmiliánem Kašparů. Pěkné ráno.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Přeji vám všem pěkné, ač mrazivé ráno.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Je u vás hodně pod bodem mrazu?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano, u nás, tady na Jihlavsku, minus 10 dneska ráno.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A prý v roce 1999 bylo téměř jarní počasí. Dokonce bylo 14 stupňů nad nulou. Tak to je opravdu velký rozdíl. To je jenom pohled do meteorologických statistik. Když jsme se teď pozdravili v novém roce, povězte mi, máte rád slovo předsevzetí?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak trošku, protože člověk, když si dává předsevzetí, tak má tendenci ho dodržet. A jakmile ho nedodrží, tak potom je z toho sám zfrustrovaný a pokud ještě nahlásí okolí,že si takové předsevzetí dal, tak se i u toho okolí trošičku shazuje. Ono se sice doporučuje, aby se předsevzetí dávala s tím, že se o tom bude informovat okolí, které potom bude takovým korektorem toho našeho jednání a pomůže nám v tom. Ale zase na druhé straně, když si dá člověk 1. ledna předsevzetí a na tři krále už to poruší, tak u toho okolí potom zase vypadá jako slaboch. A druhá věc u těch předsevzetí je ta, že si dáváme povětšinou, možná z 99 % předsevzetí, která se týkají našeho těla. Nebudu kouřit, nebudu se přejídat, budu shazovat na váze a tak dále. Bylo by dobré dát si také předsevzetí v té oblasti duševní: budu se lépe chovat ke svému okolí, budu mít raději ty, s kterými jsem na pracovišti nebo doma. Dát si taky něco z téhle té oblasti, která není pouze tělesná hmotná a na to se zapomíná.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ono to je ale hodně složité, protože člověk rád vidí výsledek. Pokud si budu přát,abych zhubla, stoupnu na váhu, tak tam uvidím, že mám o dvě kila méně. Ale jak to udělám v té duševní oblasti? Tady se to dá těžko změřit. Nicméně mám s těmi předsevzetími takový pocit,že člověk si je dává rád proto, protože má rád čistý stůl, začít znovu, že jaksi očekává pořád nové šance a to si myslím, že je v pořádku.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano, samozřejmě člověk má mít každý den naději a každé ráno máme už z hlediska psychohygieny vstupovat do toho, tak dneska mám obrovskou šanci začít dělat všechno znovu a nevracet se a stále se neohlížet, co všechno musím dneska ještě táhnout s sebou. Proto by bylo dobré mít čistý stůl na pracovišti, jak jste řekla, abych ráno mohl začít na čistém stole. Ale také už starozákonní moudrost říká,že člověk by neměl chodit spát s hněvem. Doslova je tam psáno, že by "nemělo slunce zapadat nad naším rozhněváním se". Čili, člověk by měl také uléhat večer s čistým svědomím, že si ten den dal prostě nějak do pořádku a že uléhá s dobrými a čistými vztahy. Čili, čistý vztahy večer a čistý stůl na ráno.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
My teď stojíme na prahu nového roku, vždyť je teprve 5. ledna. Nicméně jsme o rok starší. Je třeba právě s každým novým rokem bilancovat, když to tak nazvu, uklízet v sobě, v duši?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Já bych tohle to doporučoval už, jak jsem to naznačil v předchozí otázce, že bychom takové to uklízení v duši měli udělat každý večer, že bysme si měli bilancovat každý den, mít takové váhy pomyslné u postele a dát si na tu jednu stranu to, co bylo pozitivní, na druhou stranu to, co bylo negativní. Ale, pozor, u toho bychom ještě měli mít cedulku Netrap se nad tím, co se ti nepovedlo, zítra máš znovu šanci to vylepšit a ty váhy možná zítra překloníš na druhou stranu. To je v té oblasti, kterou děláme my sami, ale nemůžeme ovlivnit to, co se nám přihodí, co je jaksi za rohem, co je událost vis maior a tím se už také jaksi nemusíme trápit, protože to jsou věci, které přichází zvenku. Někdy se staneme jejich obětí. Tak i to večerní zamyšlení se a odpuštění tomu dnu. Někdy člověk má tendenci odpouštět druhým lidem, ale taky bysme měli odpouštět tomu dnu, tomu číslu toho dne, tomu čtvrtku, protože to jsou věci, které nezavinil nikdo, je to jaksi psáno v našich osudech.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Víte, jak mluvíte o tom, že bychom se měli jaksi očistit,že bychom se měli zbavovat svého trápení a mít dobré vztahy s lidmi, pokud to neuděláme, jak časté jsou případy lidí, kteří za vámi přichází? Co ta duše, která je tak zatěžkána právě těmi problémy, těmi trápeními, co mu přináší, takovému člověku?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak dneska, jak vidím, a po 35 letech psychiatrické praxe, lidé se potřebují sdělovat. To je dneska veliký problém. Lidé žijí v rodinách a oni si tam nemají s kým popovídat. A to se netýká jenom těch starých. Já jsem měl nedávno studentku asi šestnáctiletou, která mi říkala, nás je doma šest v tři plus jedna a my se tam všichni cítíme sami, protože my spolu nemluvíme, my si nemáme co sdělit. A potom ti lidé přichází k lékařům, nemusí to být jenom psychiatr, ale i k obvodnímu lékaři a ten lékař vidí,že oni se potřebují sdělit, oni se potřebují vypovídat. A já si myslím, že tohle je veliká, veliká služba člověku a tu může dělat skoro každý z nás, aniž by měl nějaký lékařský titul,abychom dokázali vyslechnout toho člověka, protože jejich sdělená radost je poloviční a sdělená radost, jak se říká, je dvojnásobná. Čili, poskytujme si tuto službu, aniž bychom na našich dveřích měli nějaký ten doktorský titul.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
S novým rokem jsme zase o rok starší. Slýchám velmi často, že na stáří není nic krásného. Nic nás nečeká, bojíme se toho,že budeme na obtíž, nebudeme mít sílu se sami o sebe postarat. Povězte mi, je třeba opravdu se stáří bát?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
No, ono je někdy potřeba bát se i dětství, protože já se setkávám s tím, a není to zas tak výjimečné, že jsou na obtíž malé děti. Nejenom staří lidé, kteří jsou na obtíž. Ona ta naše společnost je postavená tak, že se preferuje výkon, krása, bohatství a mládí. To jsou takové čtyři atributy, které, řečeno slovem moderního člověka, frčí dneska. A jakmile jsi neúspěšný, jsi starý, jsi na lůžku ležící, tak zatěžuješ a ujídáš ze společné kasy. Čili, na jedné straně se tady dělají zákony, které jaksi chrání starého člověka a sociálně ho zabezpečují a sociální pracovníci se školí na spoustě vysokých škol, aby dokázali tyto služby poskytnout, ale celkové nastavení společnosti není zrovna naladěno tak,aby fandilo stáří. Dneska už máme obor, který se jmenuje agismus, ve kterém se vlastně řeší tyhle ty případy perzekuce kvůli věku, odstavování starých lidí na okraj společnosti, někdy i týrání v domácím prostředí starých lidí a spousta mladých parazituje na důchodě toho starého dědečka nebo babičky. Čili, tohle to jsou problémy, které my nevidíme na každém kroku, ale já zase ze své praxe vidím, jaké jsou následky toho pohledu na stáří. Ovšem ono je stáří a stáří. Já znám osmdesátiletou ženu, která během týdne udělá čtyři, pět perfektních dortů na svatby, znám člověka, který po své osmdesátce vymýšlí křížovky. Čili, ono jde zase o to, jak člověk to své stáří prožívá subjektivně. Ale na druhé straně, jak se na něho dívá, na číslo jeho věku, vlastně objektivně celá společnost.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná, že bychom mohli dát určitou radu. Přece jenom v určitém věku si člověk sám na sobě všimne, že už není tak fyzicky výkonný. Když si vezmeme ve svém okolí někoho, někdo byl schopen ujít denně tři kilometry, dejme tomu, upéct dvě sladká jídla a podobně. A najednou cítí v sobě, že už nemá tolik sil a začne propadat depresi a říká si, už je to tady a začíná se bát. Co by v takovém případě mohlo člověku pomoct v těch jeho obavách?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak tady já doporučuju, protože mám také na starosti asi tři domovy důchodců, kde jsou velmi staří lidé, tak doporučuju to, co mi poradil jeden z těch klientů. To byl asi takový pětasedmdesáti, osmdesátiletý muž a ten mi říkal: "Víte, já denně plánuju." A já jsem říkal: A co plánujete tady, v domově důchodců, v omezeném prostoru? A on mi říkal: "Víte, já si každý večer říkám, čím ráno překvapím vrchní sestru, co jí povím radostného. A když je ráno, tak už se zase těším na oběd a při obědě si říkám, které si dneska vezmu tady z těch ostatních obyvatel spoluhráče do mariáše." A já jsem si uvědomil, že ten člověk vlastně dělá pro sebe dobré to, že stále plánuje. Jakmile člověk přestane plánovat, a tady bych dal k tomu rovnítko, přestane se na něco těšit, začne stárnout o to rychleji. Čili, moje rada nejenom pro ty staré, ale pro nás pro všechny: plánujme, přemýšlejme o tom, co uděláme. Ovšem nestavějme si vzdušné zámky, to je veliký problém. Řada lidí plánuje, ale staví si vzdušné zámky a o vzdušných zámcích se na psychiatrii říká toto: neurotik si vzdušný zámek postaví, schizofrenik se do něho nastěhuje a psychiatr tam vybírá nájemné. Takže, tento styl stavění vzdušných zámků bych v žádném případě nedoporučoval, protože to není zdravé. Ale denně bychom měli si něco plánovat. Čím je člověk mladší, tak tím si může plánovat, co udělá za 10 let, za 20 let, kam půjde studovat. A pokud je člověk starší a starší a starší, tak už tyhle ty plány dělat nesmí, protože to by bylo ono stavění vzdušných zámků. Naopak, on musí plánovat ráno, co udělá v poledne, v poledne si naplánovat, co udělá večer a večer si naplánovat, co udělám ráno. A to toho člověka drží v jakési aktivitě. Čili, i když nemohu chodit, v každém případě i na lůžku můžu plánovat a těšit se.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Určitě. Onehdy jsem mluvila s Květou Fialovou, která se naprosto těší ze svého stáří, jak říká. Ona velice často, velice pravidelně objíždí domovy důchodců, kde si povídá s lidmi. A ona říká: "Vždy tam přijdu a povím jim. Co byste vlastně chtěli? Máte jenom dvě možnosti. Buď žít, opravdu žít, anebo zemřít. Která je lepší? Já vám budu vyprávět o sobě." A vypráví jim prostě opravdu přesně své plány, o svých nemocech, o svých strastech a ona jim opravdu dá spoustu, spoustu energie. A když odchází,tak samozřejmě na tvářích těch lidí jsou obrovské úsměvy a jsou všichni velice šťastní. Vlastně i ten starý člověk dokáže tomu druhému tu radost určitě dát jako v případě Květy Fialové.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano. A ona si to musí plánovat, ona musí mít kalendář plánovací, aby věděla, který den pojede do kterého domova důchodců. A ona nejenomže předává, ale tím, že předává, také získává. Ono je to tak, že když člověk z jedné strany daruje nějaké ty hodnoty ducha, hodnoty duše, tak na druhé straně se mu to zase vrací zpátky úsměvy těch lidí, jak jste o nich hovořila, těšení se, přijeďte znovu. Čili, oni jí znovu dávají šanci k tomu, aby ona mohla plánovat. Takže, je to taková vzájemná smyčka. A já v tomhle tom vidím i smysl stáří. Ale zase pozor na jednu věc. Já se také setkávám na druhé straně s tím, že staří lidé dovedou být zlí, dovedou být závistiví. A právě proto, že už nemohou dělat to, co dělá jejich okolí. Okolí chodí, okolí běhá, okolí může něco tvořit a oni už toto nemohou a vznikne tady žárlivost. Jediný recept, který bych dával ještě všem starým lidem, aby nebyli žárliví na to, co dělají ti, kteří to ještě mohou dělat, protože z této žárlivosti velice často vznikají mezigenerační konflikty.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tento recept předepisuje ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha psychiatr Maxmilián Kašparů. Když jsme spolu včera mluvili, byl jste velmi potěšen, že se dnes ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha věnujeme tématu baby boxů. Jste jednoznačně pro jejich zřizování?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano. Jsem pro jejich zřizování, protože jsem celoživotně a celou myslí i srdcem orientován pro život. A je daleko lepší, když dítě, které matka mít nemůže nebo nechce, dá do baby boxu, než abysme potom ve večerních zprávách slyšeli, že někde v popelnici bylo nalezeno mrtvé dítě v igelitové tašce. Čili, jestliže některá žena nemá jinou volbu než volbu baby boxů, tak já v tom vidím veliké plus, protože je to, jak jsem už říkal, vždycky pro život. A máme-li volit mezi něčím a něčím jiným, vždycky volme to, co je blíže životu, než to, co je blíže smrti. Proto jsem zastánce baby boxů. Už spoustě dětí zachránila život. A na druhé straně, jestliže nám roste ve společnosti neplodných manželství a je tolik lidí, kteří čekají na dítě a přijali by ho s větší láskou a to dítě by mohlo vyrůstat v lepším prostředí než u té matky, která ho do baby boxu vložila, tak se dělá pozitivum pro dítě, udělá se dobro pro některou rodinu, která si to dítě může adoptovat a pomůže se vlastně i té matce, která to určitě neudělala z nějakého plezíru, že to dítě tam odložila, ale udělala to asi v situaci, která pro ní nebyla nějakým způsobem řešitelná.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
V naší republice je zhruba 30 baby boxů, zachránilo se už takto 27 dětí, což už je poměrně slušně obsazená mateřská školka. Ale na to, co jste řekl, někteří lidé namítnou, že tímto zřizováním baby boxů vedeme ženy k lehkomyslnosti, že jim to velmi ulehčujeme, že je zbavujeme zodpovědnosti. Jak byste na to reagoval?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak s touto myšlenkou naprosto nesouhlasím, protože k lehkovážnosti a k nezodpovědnosti vede v této zemi tolik institucí a vůbec celý duch společnosti, který je nastaven velice povrchně a zhruběle, vede i k daleko horším věcem, než je lehkovážnost. Kdybych si měl vybrat tedy mezi tím, že se to dítě prostě nenarodí, že ještě před narozením skončí někde na gynekologii v kýblu a mezi tím, jestli se narodí a obdaruje tento svět a potěší nějakou neplodnou manželskou dvojici, tak z tohoto hlediska bych jednoznačně byl pro baby boxy. Já znovu opakuju, že si vůbec nemyslím, že některá žena do toho baby boxu to dítě dává jenom proto, aby si ulehčila život. Jistě, takové případy mohou být. Ale jak to tedy řešit? Dobře, ať ti, kteří jsou proti baby boxům z těchto důvodů, postaví celou mentalitu společnosti tak, aby lidé byli odpovědní za své životy, aby ten, kdo to dítě porodil, byl odpovědný za to dítě a aby ta žena, která otěhotněla s nějakým mužem, měla takového muže, který bude odpovědný za ni i za to dítě. Čili, my v této společnosti všechno chytáme za vocas, tu kočku prostě chytáme za vocas. My tady máme problém a když už si nevíme rady, no tak to prostě vyřešíme nějakým technickým způsobem. Mně to trošičku připadá schizofrenně. My na jedné straně máme minimální tresty, minimální tresty pro šiřitele a držitele drog, ale na druhé straně vynakládáme obrovské finanční částky na léčení toxikomanů. Čili, zaveďme mentalitu ve společnosti takovou, aby nedocházelo k opuštění těhotné ženy manželem nebo mužem, aby pak to dítě nemusela odkládat, anebo nastavme mentalitu a myšlení společnosti emocionálně tak, aby každá žena to dítě si ponechala i za cenu vlastního pohodlí. Ale jestliže tahle ta společnost je nastavená tak, jak je, povrchně a zhruběle, no tak pak já vidím v baby boxu úžasnou šanci pro ty lidi, kteří nemají jiné řešení a nechtějí to dítě zabít.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tento názor sdíleli i naši předkové, protože v historii měly ženy podobné šance. Třeba tady v Praze, v apolinářské nemocnici, tak tam jsou takové zrezavělé dvířka, kde kdysi skutečně ty služtičky, které otěhotněly, tak tam, pochopitelně tajně vešly, porodily dítě, odešly. I dříve se společnost takto k tomu stavěla. Není to žádná novinka. Teď je osm hodin padesát minut, Český rozhlas Praha. A po znělce, po krátkém předělu probereme ještě jedno téma. Bude rodinné. Hostem pořadu Jak to vidí Českého rozhlasu 2 - Praha je psychiatr Maxmilián Kašparů. Slíbila jsem ještě jedno rodinné téma. Rodinné v uvozovkách, poslouchejte dobře. V naší republice neplatí alimenty z různých příčin asi 40 tisíc lidí. Od ledna už ty počty asi takové nebudou, protože zákon velmi přitvrdil. Až na dva roky budou soudy posílat za mříže rodiče, kteří neplatí, byť neúmyslně, na dítě déle než 4 měsíce. Povězte mi, je to řešení?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Je to řešení pouze částečné. Ale znovu jsme u toho, co jsem říkal. My vždycky nějakým zákonem řešíme nějaký společenský problém, který by se měl řešit už v samém počátku. Ale situace je taková, jaká je a ta společnost si musí tedy pomoci pomocí zákonů. Já jsem pro to, aby byly tresty za to, že člověk se nestará o své děti. O koho jiného by se měl vlastně člověk starat a co je poslání otce a matky, než aby pečovali o své děti? Já v tom vidím takovou trošičku ztrátu pudu toho mateřství a otcovství, že se nestarají. Ono nejde jenom o muže, ono také ženy neplatí alimenty. S tím se jako dětský psychiatr také setkávám a tohle bude veliká pomoc ženám. Ale já jsem zase přesvědčený o tom, a ono to nebude dlouho trvat, kdy ti třeba muži, kteří nemohou nebo nechtějí platit alimenty, spíš nechtějí, tak to zas nějakým způsobem udělají, že budou třeba zaměstnáni na černo. Já už takové případy na obvodě, o který se starám pedopsychiatricky, mám, že ten muž na ten soud donese prostě potvrzení, že má minimální plat od toho zaměstnavatele, a přitom ten jeho plat je daleko větší. Čili, on má dost peněz, ale stále ukazuje u soudu, že je to chudák, který sotva proleze živobytím z toho, co mu zaplatí zaměstnavatel, protože to je jeho kamarád a ten mu dá potvrzení o malém platu. Čili, na každý zákon, který ta společnost vymyslí a ten zákon je dobrý, tak jsou zase spekulanti, kteří to vymyslí tak, aby to nějakým způsobem obešli. Ale kdybych to měl zhodnotit,tak je to pozitivum, tento zákon.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
I přesto, že naše věznice už jsou tak dost plné a možná se naplní po novém roce ještě víc?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
No, co se dá dělat? Prostě jestliže člověk se nepoučí z výchovy, musí se potom poučit z trestu. Nějaké poučení tady musí být. Výchova nevedla ty lidi k tomu, aby měli odpovědnost, čili pak se to musí řešit tímhle tím způsobem. On sice nebude moc účinný,ale zastraší jiné. A tak, jako jste mluvila o číslu 27 dětí, které jsou živy a neskončily v igelitovém pytli v kontejneru, měly možnost baby boxu, tak i kdyby 27 dětem v této zemi tento zákon přinesl něco pozitivního,tak už máme druhou třídu mateřské školy a díkybohu za to.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Když už mluvíme o výchově k rodičovství, jak může rodič, v uvozovkách rodič, vychovávat své dítě, pokud opravdu sám nebyl dobře vychován, pochází z velice problematické rodiny? Kdo by v tomhle případě měl pomoci? Škola?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
To je multifaktoriální problém. Já se tímhle tím zabývám. Nedávno jsem o tom přednášel na jedné konferenci, kterou uspořádalo ministerstvo práce a sociálních věcí, protože rodina je jeden veliký problém. Toto je multifaktoriální jev. Tady by měly sdělovací prostředky, televize, rozhlas, tisk, by měly přinášet méně zábavy a více tvarování. Já říkám o této společnosti, že to je informace bez formace. My jsme lidmi informovanými,ale nejsme formovanými. Dále by se do toho měla zapojit škola. Ovšem chtějte,aby promiskuitní paní učitelka vedla děti k trvalosti vztahu, aby pan učitel, který je alkoholik, vyučoval děti k abstinenci. Chtějme, aby pedagog, o kterém se všeobecně ví, že má řadu negativ, poučoval děti o pozitivech. To se prostě nedá. Nám v této společnosti chybí vzory, nám tady chybí lidé skutečně čistého srdce a čistého života, kteří by před tu společnost předstoupili a říkali: podívejte se, žít se dá i takhle. Takže, to máme školu, tak tam já moc nevěřím. A škola také má strašně moc starostí s výukou a výchovu už nezvládá. Dál, v rodinách nejsou vzory. Jsme znovu u těch vzorů, ta rodina vlastně je ráda, když to dítě vobleče, umeje, učeše, pošle do školy a zaplatí mu ve škole obědy, no a spáchá s ním odpoledne nějakým způsobem tu úlohu. A teď chtějte na rodinách, v uvozovkách rodinách, které ani nejsou manželstvím a tak dále, aby se to dítě učilo nějakým vzorům. To je prostě nepředstavitelný chaos. A protože kromě oněch domovů důchodců mám na starosti ještě tři výchovné ústavy mládeže jako dětský psychiatr, tak je mi líto těch dětí, které tam jsou, protože já se zeptám děvčete: Proč jsi tady ve výchovném ústavu? A ona mi řekne: "Protože jsem utíkala z domova." Tak. Ona za to, že utíká z domova je potrestána tím, že je dána do polepšovny, do takzvaného pasťáku, ale vůbec se netrestají ti, kteří ji k těm útěkům z domova denně nutili. Čili, maminka, která je nevalného charakteru, nevalné pověsti, střídá tam své přátele, kteří tam dělají peklo, protože jsou stejného vyznání jako ta maminka a to dítě z tohoto prostředí utíká, no tak my potrestáme to dítě a ještě pomůžeme té matce, aby měla volnější ruce k dalšímu pěstování svého negativního způsobu života.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Těch témat je opravdu hodně. Je toho opravdu hodně. Náš čas už se navršil, ale nechci skončit smutně, tragicky. Myslím si, že oba dva jsme i naši posluchači naladěni, že přece jenom v nás je hodně naděje, něco se prostě stane, něco v nás, něco ve společnosti. Tím se můžeme dnes rozloučit. Budu se s vámi, pane doktore, těšit zase další první úterý v únoru. Byla jsem ráda, že jsem si s vámi mohla povídat ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha. Naším hostem byl psychiatr Maxmilián Kašparů. Pěkný den. Na slyšenou.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Na slyšenou.