Jak to vidí Ivan Hoffman - 19. prosince

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dobrý poslech vám přeje Vladimír Kroc. Dnes je pondělí 18. prosince. Hostem pořadu Jak to vidí je komentátor Deníku a spolupracovník Českého rozhlasu Ivan Hoffman. Dobrý den do Zlína.
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
Také přeji dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Za posledních 24 hodin je dozajista téměř po celém světě nejfrekventovanějším jménem Václav Havel, bohužel v té nejsmutnější souvislosti. "A až teď si lidé zřejmě uvědomí, koho ztratili," to řekl včera Karel Schwarzenberg. Myslíš, že dokážeme Václava Havla teprve docenit teprve po jeho smrti?
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
Já mám pocit, že na těch slovech je hodně pravdy. Protože, dokud vlastně člověk stále zde je, tak jsou stále otevřené možnosti, ještě může prostě na tom svém obraze, na tom svém díle něco vylepšit, může také ještě něco pokazit. Stále ještě jsou všechny možnosti otevřené, ale okamžikem smrti, okamžikem jeho odchodu se vlastně všechno uzavře a najednou vlastně máme všechno, co po sobě zanechal, jako na dlani.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jaké jsou tvoje osobní, možná ty nejosobnější vzpomínky na Václava Havla?
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
Já začnu tím, že jsem si dal takové trochu předsevzetí, že se pokusím být méně osobní, ale ono to asi úplně nejde. Když posloucháme všechny ty výpovědi o Václavu Havlovi od lidí, kteří ho dobře znali, tak všimni si, všichni hovoří o sobě. Ale ono to není proto, protože by vlastně chtěli se ukázat, že ho také znali a že s ním byli a tak dál, ale ono je to proto, protože on doopravdy prostoupil našimi životy a tím, jak se choval, jaký byl, tak vlastně nám všem dal jakoby podíl na tom, co se děje a všichni jsme se stali i skrze něho nějak účastnými prostě toho hledání identity a života v pravdě a všeho toho, co on vyznával. Já, když bych teda měl být osobní, tak úplně to nejdůležitější, co mě pokaždé napadne, je, jak vlastně on na otázku, nebo když ho někdo, když mu někdo říkal: vždyť to nemá smysl, proč vzdoruješ něčemu, co prostě, s čím se nedá nic dělat, tak on místo toho, aby vysvětloval, proč to dělá, tak řekl jenom vždycky: "Má to smysl." A v té strašné jednoduchosti této odpovědi, tak tam je pro mě celý Václav Havel jako v kostce. On je pro mě člověkem, který vyznával nějaké principy a ty principy byly důvodem, proč se chová tak, jak se chová. Ne proto, že by to bylo výhodné, že by z toho nějak měl být v budoucnu nějaký prospěch a nebo, že by nějak kalkuloval, že by doba k něčemu nějak prostě dozraje a že má dá zapravdu, on v každé chvíli se choval podle toho, co považoval za správné. Jinak ale, když říkáš, vzpomenout si na něco, včera jsem viděl Ivana Klímu v televizi, který stál před kavárnou Slavie a reportéři po něm chtěli, aby si na něco vzpomněl a najednou z toho kvanta zážitků si na nic vzpomenout neuměl, protože toho je tolik, co s ním zažil, že vlastně si nakonec vzpomněl, jak u něj četl nějakou divadelní hru, ale těch zážitků určitě bylo daleko víc.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ivane, ale dobře, tak já to zkusím jinak, tys mi to prozradil včera, když jsem ti telefonoval a domlouvali jsme, že to téma bude dnes jedno jediné, logicky v pořadu Jak to vidí, a tys mi říkal, jaký je to zvláštní pocit najednou, když člověk sáhne do knihovny, otevře knížku Václava Havla s věnováním: Ivanovi Vašek.
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
No, ještě se srdíčkem. No, je to tak, že ve chvíli, kdy mnoho mých starých kamarádů známých vlastně z toho předlistopadového období a lidi, kteří mě velmi silně ovlivňovali, když oni vstoupili do politiky, tak já jsem ten krok neučinil a stal jsem se novinářem, komentátorem, politickým komentátorem. A já jsem si od těch politiků pokaždé držel odstup. Naprosto profesionálně, záměrně. A ten odstup jsem si držel samozřejmě potom už i od Václava Havla, i když vlastně ty vztahy tam byly velmi silné a kdykoliv jsme se potkali, už jak v roli novináře jsem potkal svého prezidenta nebo důležitého politika, tak ono pokaždé ten odstup prolamoval, to bylo vlastně z jeho strany, když mě uviděl mezi těmi novináři, tak říkal: "Ivane, pojď si sednout sem ke mně," a prohodil pár slov a tak dále a bylo to dáno určitě tím, že jsme spolu taky za toho minulého režimu některé věci provedli a vyvedli nějaké vylomeniny režimu navzdory, ale možná to bylo i tím, že ten způsob, jak vlastně on se o mně poprvé dozvěděl, byl nesmírně zvláštní. Já jsem byl osloven jeho hrami, jeho filosofickými esejemi a jako písničkář, který chodil po těch klubech a koncertech, jsem o něm vyprávěl lidem. No a jednu takovou nahrávku z Valašského Meziříčí z M Klubu mu na kazetě donesl nějaký jeho přítel disident a on vlastně se dozvěděl, že někdo o něm prostě někde v klubu, zatímco ho neustále sleduje Státní bezpečnost a tak dále, že o něm mluví a tak vlastně se takto o mně dozvěděl a chtěl mě vidět a chtěl mě potkat. No a potom později jsem měl takové štěstí, že díky mým přátelům a díky přátelství se spisovatelem Šimečkou jsem měl možnost čtyřikrát do roky, myslím, že se to tak dělo, chodit na taková setkání spisovatelů kolem samizdatového časopisu Obsah a byli to lidé, kteří si spolu povídali o stavu světa a já jako mladý začínající autor, který sem tam se snaží něco napsat, jsem najednou se dostal mezi lidi, jako byl Ludvík Vaculík, Milan Šimečka, Trefulka, Urbánek, Uhde, ani je všechny teď nevyjmenuju, ale byl mezi nimi i Václav Havel a tam se pokaždé opakovala taková zvláštní věc, všichni hovořili, každý měl prostě k té době a k těm problémům, které jsou, spoustu zajímavých postřehů a tak dál a většinou to bylo tak, že nakonec si, myslím, Ludvík Vaculík povšiml, že ten Václav Havel se vůbec nedostane ke slovu, on byl takový skromný, tichý a nemohl, takže on mu vlastně udělil slovo a řekl: "Ale, Václave, vy k tomu nic jste zatím neřekl a určitě máte na to taky nějaký názor," a tak. A tehdy vlastně se všichni ztišili, uvědomili si, že vlastně nic neřekl a on dostal prostor a byl fascinující pro mě a do dnes si to pamatuju, on byl schopen z toho všeho, co se řeklo, vytvořit nějakou syntézu a přesně pojmenovat to podstatné a přesně to shrnout a vystihnout a tak, jak on řekl, tak bylo. Prostě to bylo fascinující. To znamená, že já mám pocit, že ze všech těch autorů, někteří možná měli větší dar slova a tak dále, ale tu schopnost pojmenovat věci a vytvořit syntézu, tu měl vždycky největší a to bylo doopravdy obdivuhodné. No a já jsem měl to štěstí, že jsem mohl být takto vlastně blízko jenom proto, protože mnoho lidí, kteří by i bývali možná ocenili tu společnost vynikající, tu dobrou společnost, jak zpíval před chvílí Suchý, tak se příliš báli na to, aby prostě se s těmito lidmi potkali, protože by z toho mohli mít nějaké nepříjemnosti a tak dále. Oni žili v určité izolaci a ocitnout se s nimi, to bylo obrovské.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Polský spisovatel, který hodně píše o Česku, Mariusz Szczygiel řekl: "Zemřel Čech, do kterého jsem byl opravdu zamilovaný. Říkal jsem o něm, je prezident, který pořád dokázal být člověkem. Každý den sám sebe shazoval z piedestalu. Na západě se mě pořád ptají, jestli to byl typický Čech a jestli Češi jsou jako on. Na tu otázku by si asi měl odpovědět každý sám." Potud citace. Jak by na takovou otázku odpověděl Ivan Hoffman? Byl to typický Čech a jsou Češi jako byl Václav Havel?
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
Já si myslím, že ne. Typický asi nebyl. Jednoduše proto, protože ten jeho přesah byl daleko za hranice téhle té naší kotliny, kde jsme uzavřeni a tak vlastně sami mezi sebou jakoby si vystačíme. Ten jeho pohled byl pokaždé upřen dál. A já myslím, že to bylo proto, protože byl upřen dovnitř. Václav Havel neustále prostě zkoumal svou vlastní lidskou identitu, situaci, neustále se zabýval takovými hlubokými věcmi o tom nejdůležitějším, co člověka dělá člověkem a to byl asi a také důvod, proč mu mnoho lidí nerozumělo a proč se od něho stále očekávalo, že něco pragmaticky vyřeší, ale on toho příliš nebyl schopen, protože to, co on uměl je vlastně dávat otázky, ptát se, naslouchat, hledat, ale já si to pamatuju víckrát. Také jsem prostě chtěl od něj vědět, jak to bude a to se on vždycky jenom usmál a vlastně řekl: "Nevím." No ale ta očekávání od něj byla obrovská a žádný smrtelník je nemůže naplnit.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Na Václavu Havlovi, kromě jiného, byla obdivuhodná jeho sebeironie. Třeba jenom takový ten detail v jeho filmu Odcházení na tom samém konci nápis na zdi: Dost bylo Havla.
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
No, tak určitě ano. No, dalo by se říct, že možná to byla i trochu jeho image. On věděl, že se to líbí a věděl, že tím se vlastně přiblíží lidem. On nebyl prostě nafoukaný a nebyl pyšný, nebyl sebestředný, ale to zase neznamená, že by nebyl v jistém smyslu ješitný a nebo, že by mu bylo jedno, jestli prostě bude vnímán tak nebo jinak. Musíme stále si uvědomit, že svou nejhlavnější profesí byl Václav Havel dramatik. A jeho vztah k divadlu byl upřímný, hluboký, jeho hry prostě se hrály ve světě, když se nehrály u nás a výtěžek z těch her mu i dal vlastně takovou nezávislost. Václav Havel prostě za toho minulého režimu nikdy nebyl chudý, protože vydělávaly mu hry, které se hrály po světě a tím pádem to i tvořilo jistou jeho nezávislost. No a já mám pocit, že to divadlo, se kterým byl pevně spjat, vlastně on trochu nacházel i v politice a ta politika, protože to je veřejná činnost, činnost na očích, pro něj do určité míry asi ztělesňovala taková ta prkna, která znamenají svět, na kterých se vlastně odehrává cosi, co do jisté míry mohl i režírovat a nebo vlastně i tak nějak pozorovat a řekl bych, že si v tomto smyslu to prezidentství docela užíval. V jiném smyslu myslím, že tou politikou obrovsky trpěl. Protože on vlastně znal věci, věděl, co se děje, viděl to všechno a jako hlavní představitel toho státu a i nějakých nadějí, které vlastně šířil, s tím nemohl nic dělat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Není to tak trochu Havlovské ten odchod na 4. adventní neděli, přičemž poslední rozloučení bude pravděpodobně 23. prosince?
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
Já, když úplně dávno, před X lety jsem se ptal Milana Šimečky staršího, spisovatele, přítele na Václava Havla, tak on už tenkrát prostě říkal, že Havel je neuvěřitelný v tom, že jeho osobní život se protíná s nejdůležitějšími okamžiky národa, Evropy, jakoby pokaždé se objeví tam, kde má být, v tu pravou chvíli a něco se stane, čeho on je součástí. A že to, a to vlastně tak zůstalo s ním na vždycky, až do posledních chvil. Já jsem s takovou obavou, co se vlastně teda stane, když vlastně jsem se včera tu zprávu dozvěděl, asi hodinu před tím, než to oznámily agentury, tak já jsem se docela bál, co nastane. Protože teď jsem si říkal, teď přijde něco, co vlastně nemohl zrežírovat, na co se nemohl nějak připravit, s tím se nedá nic dělat, co teď vlastně teda nastane? A ukázalo se, že vlastně tak, jak celým životem prostě o něco usiloval, tak v té chvíli, když najednou není, se to všechno objevilo a všichni o něm mluví strašně hezky.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je to možná symbolické, že poslední veřejné vystoupení Václava Havla bylo při setkání se 14. dalajlámou 10. prosince.
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
Ano, on měl k němu, a vzájemně asi, se dá říct k sobě měli silný vztah. Ono je to asi pochopitelné, protože taková ta otázka lidských práv je ústředním tématem, o kterém si mohou povídat lidé z různých kultur, různého přesvědčení. Je to něco, co lidi spojuje, pokud mají k tomu nějaký vztah a nebo pokud si uvědomují, že to nejdůležitější je v životě svoboda a ta nedělitelná, pokud jeden trpí, tak trpím také, protože žiju ve světě, který je nějakým způsobem špatný. Mám pocit, že tím tady se vlastně potkávají takové osobnosti, lidé, kteří jsou duchovně hlubocí a jsou vlastně v té svojí hloubce i hodně osamělí. Myslím si, že oni se mají vzájemně a jsou si takovou oporou ve světě, který ve skutečnosti je lhostejný, brutální a lidem je vcelku úplně fuk, co se kde děje.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Oni společně podepsali deklaraci na podporu všech disidentů světa. Možná to trošku zapadlo. Ale spisovatel Karel Hvížďala v tom setkání vidí ještě jinou logiku. On usuzuje, že si Václav Havel přál, aby mu tibetský duchovní pomohl smířit se s přicházející smrtí.
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
To je zajímavé. To jsem nezaregistroval. Ale, když to říká Karel Hvížďala, tak to tak bude, protože já si myslím, že Karel Hvížďala je velkým znalcem Václava Havla, jeho dálkový výslech, který spolu dělali ještě v minulosti, před převratem korespondenčně, to je prostě taková základní kniha, jak pochopit, jak Václav Havel přemýšlel, z čeho vlastně vycházel a je to teda shodou okolností hodně taková diskutovaná kniha, protože myslím si, že i Karel Hvížďala měl s tím tenkrát možná trochu problém, jak s ním vlastně hovořit, jak ho uchopit na tu dálku, když se nevidí. Teď ráno hovořil o Václavu Havlovi kolega Tamchyna, který s ním dělal Hovory z Lán a vzpomínal na to, jak vlastně ta Havlova řeč je důležitá i v takových náznacích a jak když se přepíše a dá na papír, tak najednou mnoho věcí z toho vypadne. Tak to jenom, teď jsem se do toho nějak zamotal.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Všechny noviny, a to mnohde po světě, zpravodajské servery, televize, rádia, jsou plná vzpomínání na Václava Havla. Jakoby najednou nic jiného nebylo důležité. Je to připomínka toho, jak se mnohdy zabýváme nepodstatnými věcmi, banalitami a přikládáme jin neodůvodněně význam. Co myslíš?
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
Tak já v tom obecném, když se nakonec má říct o člověku to podstatné několika málo větami, tak vnímám dvě věci. Zatímco u nás se hovoří o tom, a říkají to všichni politici a mnoho veřejně činných lidí, že Václav Havel nám otevíral dveře do světa, že díky němu prostě o nás se svět dozvěděl, když se řeklo Havel, tak si lidi představili naši zemi a nás, tak zase a ve světě se zase hovoří o Václavu Havlovi, jako o tom, který se snažil sjednotit Evropu a který porazil komunismus. Obojí už tak zůstane, to už prostě takhle se to bude vždycky brát, ale obojí je myslím si, trochu mýtus. Pokud jde o to otevírání dveří, tam není podstatné jenom to, že Václav Havel měl takové charisma, že se k němu lidé hlásili a tím pádem se pak zabývali také tím, odkud je, kde se vzal a tak dál a povšimli si i nás, tam je podstatné taky to, komu všemu ty dveře otevíral a do jaké míry prostě toho lidé byli schopni využít. Mám pocit, že otevíral dveře i lidem, kteří toho prostě nevyužili a že to vlastně v mnoha případech bylo téměř k ničemu a že se vlastně pyšníme cizím peřím. To je první takový pocit z toho. A pokud jde o tu porážku komunismu, já mám pocit, že ani tak nešlo v případě Václava Havla o to, proti čemu bojuje, ale za co se staví. On byl veskrze pozitivní člověk a když teď se promítají dokumentární záběry z listopadových dní, tak tam ho slyšíme mluvit jak říká, komunistická strana je odpovědná za všechno, co se v téhle té zemi dělo a tak by prostě měla vzít teď svoje nejlepší lidi a pomoci při přeměně toho, co je špatné na něco dobré. Jo, on neříkal, že je potřeba prostě všechny dát do basy, jak potom by si to mnoho lidí dodatečně přálo, takové to drsné vyrovnání se s těmi, kteří tady něco zapříčinili a zavinili a teď je potřeba jim to prostě vrátit. On uvažoval pozitivně. On uvažoval o tom, že člověk přece má právo říct svůj názor, ať se to komu líbí nebo ne. On hovořil o tom, že člověk má právo na svobodu a že jeho život má být důstojný, že se nemá co hrbit, že se nemá přikrčovat, ale má být sebevědomě sebou. A těmito slovy on potom teda v důsledku možná přispěl k pádu něčeho, co už mlelo z posledního a co bylo špatné, ale co bylo především nevkusné, jo, prostě lidé se toho starého režimu chtěli zbavit, protože už toho měli plné zuby, té přetvářky a schizofrenie a nemožnosti normálně s bavit o věcech, tak jsou, ale předstírat, že věří něčemu, čemu nevěří a tak dál. A on byl symbolem toho, že je možné prostě říct věci tak, jak jsou a být pozitivní. To znamená, já vím, že on bude ten, který porazil komunismus, ale on byl podle mne tím, kdo zachraňoval lidskou důstojnost.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vzpomíná na Václava Havla Ivan Hoffman. Dnes s Ivanem Hoffmanem. Vlastně nám Václav Havel svým odchodem dopřál připomenout si už skoro zapomenuto atmosféru listopadu 1989. Asi nejdojemnější byly a jsou ta spontánní setkání lidí, ať už na Václavském náměstí a zapalování svíček na Národní třídě v Praze, na Hrádečku, nebo mnohde jinde. Co si o tom myslíš?
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
Určitě to je strašně pěkné, protože ukazuje se, že to, kvůli čemu byl mnoha lidmi vysmíván, jen si vzpomeň prostě kolik autorů prostě hovoří pravdu, láska /nesrozumitelné/ prostě s takovým priorativním odstupem, když on hovořil o tom, že pravda a láska má zvítězit nad lží a nenávistí, tak se tomu všichni smáli, protože to je tak nepragmatické, jo, to je ten, za to se nedá nic koupit, jo, to je, to je z jiného světa ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ono se ukazuje, že těch lidí, kterým to nepřipadá směšné a vlastně nepitvoří se u toho ...
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
... je jich hodně.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
... je jich hodně.
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
Určitě ano. A s toho já mám strašnou radost. Ono samozřejmě Václav Havel přišel do politiky jako idealista. A měl prostě svoje určité představy, co je správné a co není a ty ne vždy prostě korespondovaly s očekáváním většiny. To znamená, když vyhlásil amnestii, tak lidi byli úplně pobouřeni, protože najednou prostě se vynořilo spousta lidí, kteří dostali druhou šanci, ale byli to recidivisté, za chvíli skončili zase v base a napáchal spoustu zlého a to mu lidi měli za zlé. Ale já si myslím, že to byla dobrá věc. Potom ve chvíli, když se rozhodl, že nemáme co tolik vyrábět zbraní, prostě on byl odpůrce prostě zbrojení, no, tak se začaly zavírat zbrojní fabriky, lidé přicházeli o práci a zase, byli to setkání s tím ideálem a s tou praxí, to na sebe prostě ostře narazilo a mnoho lidí prostě mu to vyčítalo, že stejně ty zbraně vyrobí někdo jiný a mohl jsme z toho mít aspoň teda prachy a teď kvůli nějakým ideálům prostě nemáme zaměstnání a lidi přijdou o práci a ještě se to jako přehánělo a tak dál. Ale zase, já myslím, že to bylo správné rozhodnutí, že vyrábět zbraně je špatná věc prostě, a tak, a tak toho bylo víc, jo prostě, to byly kroky, kdy on vnášel něco, co je správné, hodnotově do toho pragmatického světa, ve kterém rozhodují spíše ekonomické ukazatele, zřetele a já nevím, růst a co a všechna ta jeho špatná rozhodnutí já zpětně považuju za důležitá a za ta jeho v uvozovkách špatná rozhodnutí si ho nejvíc vážím.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
"Nepoužili jsme se, opakujeme chyby, které jiní mají dávno za sebou, chceme hrát hru, ale bojíme se jí dát pravidla, slušnosti ubývá, krade se a když někdo řekne, že se krást nemá, sklidí posměch," to kromě jiného řekl Václav Havel v roce 2009 v pořadu Jednou budeme dál ke 20. výročí sametové revoluce. Za dva roky se na tom zřejmě nic nezměnilo.
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
To byl skvělý projev. To je, já mám pocit, že ten byl, ten byl hodně dlužen a já jsem si nějak ho v té době, když se to vysílalo, nevšiml, nevím proč. Včera mě to úplně zaskočilo, najednou jsem slyšel od něj říct věci, které jsem považoval za důležité, aby se od vstupu ještě prostě od něj zazněly. Protože pro mě skutečně je klíčové to jeho období hledání lidské identity, všecko, co napsal pod obrovským tlakem v prostředí, kde nikdy nevěděl, kdy neskončí znovu v base, mám pocit, že tehdy byl nejsilnějším autorem a tam vlastně vytvořil takový manuál, podle kterého se úplně klidně dá zařídit v tom dnešním blázinci, v tom, v tom dnešním pokaženém světě, myslím, že, že to jeho poselství staré, ty eseje Příběh a totalita, Moc bezmocných, že to je vlastně návod, jak si poradit s dnešním světem a on se vlastně k tomu vrátil. Já jsem stále od něj to čekal, že, že ještě, že ještě někdy prostě to probere a vrátí se a zopakuje vlastně všechny ty ideály, se kterýma to před těmi 20 lety začalo a z nichž některé se zrealizovat prostě nepodařilo, protože svět jako velmi těžko následuje ideály, jo, a on to vlastně řekl a já jsem si to vlastně včera až uvědomil, že takovou tu důležitou tečku za tím svým dílem vlastně v tom roce 2009 udělal.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl Ivan Hoffman v pořadu Jak to vidí věnovanému Václavu Havlovi. Děkuju. Na shledanou.
Ivan HOFFMAN, spolupracovník Českého rozhlasu, komentátor listu Deník
--------------------
Na slyšenou.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Za pozornost děkuje a příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.