Ekonom: O zvýšení platu se stále bojíme říct, i když nám podmínky nahrávají. Je to kulturně-historický fenomén

„Říct si o více peněz se pořád bojíme. Je to až určitá anomálie, kterou musí vysvětlit nejenom ekonomie, ale i sociologie, psychologie a možná i kulturní dějiny. Češi a Češky si neradi říkají o navyšování platů, bojí se a myslím si, že je to jeden z důvodů jejich nespokojenosti, kterou pak ventilují třeba tím, že nadávají na politiku,“ uvažuje v pořadu Jak to vidí... hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.

Nízké odhodlání, malá odvaha

Z četných průzkumů plyne, že se lidé odhodlávají jít za svými vedoucími s žádostí o přidání jen v krajních případech. Oproti tomu ve Francii, ale i v bývalé východní Evropě nebo bývalém postsovětském bloku jsou mnohem agilnější. „Srovnání bylo zvláště markantní v uplynulých letech, kdy jsme měli nejvýraznější inflaci a nejnižší míru nezaměstnanosti, přesto jsme si o výrazné přidání neříkali. Zůstali jsme na chvostu všech zemí, přestože nám okolnosti nahrávaly.“

Čtěte také

iROZHLAS

V červenci bude jasno o růstu platů ve veřejné sféře, tvrdí Jurečka. Odbory požadují přidání o deset procent

Ze situace pak podle Kovandy velmi často těží západní firmy, které u nás levně vyrábějí. Navíc by rády zaměstnaly další stovky tisíc osob, kterých se ale kvůli nízké nezaměstnanosti nedostává. „Vyjednávací pozice zaměstnaných je přesto slabá, přestože jim situace nahrává. A začíná to právě tím, že se zdráhají říct si o vyšší plat.“

Je pochopitelné, že v některých oborech zvláště ve veřejné sféře, kde jsou platy určovány tabulkově, to možné není. V soukromé sféře by ale lidé měli být podle ekonoma aktivnější a agilnější. „A když třeba stávající vedení nechce přidat, tak jít jinam. Může se to jevit jako hraběcí rada, ale nějak čísla zkrátka vysvětlit musím. A to, že jsou u nás lidé takto málo ochotni si říkat o navyšování svých výdělků, je znak nízkého odhodlání a malé odvahy.“

Národní duše

Otázkou pro psycholožky a psychology je i to, zda roli nehraje naše nízké sebevědomí. „Už od dob Rakouska-Uherska se říká, že jsme lokajský národ, který si příliš nevěří. Nemusíme se s tím ztotožňovat, ale možná na tom něco bude. Je to sice už dávno, ale národní duše přetrvává. A proto by se na vysvětlení tohoto fenoménu měla podílet i historická věda, protože ekonomie sama o sobě je na toto krátká.“

Mírný posun tu však přesto vidět je, srovná-li se postoj starší generace, která stále vnímá zvyšování platu jako úlohu firmy, a mladší generace, která vyrůstá v podmínkách tržní ekonomiky. „Mladí jsou teoreticky připravenější se o svůj žvanec rvát a aktivně si říkat o navyšování výdělků. Posun tam patrný je, ale v mezinárodním srovnání i mladá česká generace stále vykazuje nižší míru odhodlání, což chtě nechtě odkazuje na to, že jde o kulturně-historický a sociální fenomén,“ uzavírá Lukáš Kovanda.