Ivan Hoffman

V Japonsku začaly po ročním odkladu 32. letní olympijské hry – bez diváků a za přísných protiepidemických opatření. Jaká je atmosféra v Tokiu?

Ty staré vzpomínky z mládí, kdy člověku bylo šestnáct, jsou ostré a věrné, odlité do paměti jako z bronzu. Navždy. Až je škoda, že už pro ně zbývá jen nepočetné publikum.

Filozoficky vzato je člověk odsouzen k volbě a i nevolit je volba. Nebýt proti očkování a neriskovat očkování je kompromis, při kterém vakcína nepomůže, ale ani neublíží.

Pochybnosti o pokroku mám odjakživa, s věkem se to zhoršuje. Je možné, že stárnu v době, kdy pokrok strádá absencí skutečných problémů, které jsou díky pokroku vyřešeny.

Co kdyby k vítězství pomohlo ověšet se duhovými náramky a pokleknout na podporu černých přátel, o které nemají fotbalisté mezi sebou nouzi? Za pokus by to určitě stálo.

Společnost, která vsadí na solidaritu, je lepší, než ta, které sází na soupeření, komentuje postoj státu při následcích  řádění ničivého tornáda Ivan Hoffman v Jak to vidí.

​Vyznavači zdravého životního stylu Cristianu Ronaldovi se oškliví slazené nápoje. Kdyby ale chtěl být v osvětě důsledný, nepropagoval by jako alternativu vodu v plastu. 

Rok co rok kontroluji místo, kde z loňských semen vzejde noční panna. I letos už je její stanoviště vypleto tak, že rostlinky vyrůstají v deseticentimetrovém rozestupu.

Nedám dopustit na nezávislé weby. Už svou existencí dělají důležitou službu svobodě slova. Díky nim nemusíme řešit, zda tím, co máme na srdci, nevyděsíme editora.

Mám rád senzační vědeckou publicistiku, kdy se lehkým perem referuje, co převratného tým badatelů z univerzity zjistil, když zkoumal dvacet lidí, anebo čtyři myši.