Islandské vulkanické události "v Česku"

Pohled na prasklinu ve středu sopky Laki, Island

Když 8. června 1783 započala sérií mocných explozí rozsáhlá sopečná činnost na 25kilometrové jihoislandské erupční trhlině Lakagígar, obešlo se to v tehdejším středoevropském denním tisku téměř bez zvláštní pozornosti.

Zcela mimořádná pozornost, která byla současnými sdělovacími prostředky věnována erupci islandské sopky Eyjafjöll, po její erupci ze 14. dubna, je jednak důkazem toho, jak se náš současný svět (rozumějme svět v našich myslích) stává menším a přehlednějším a jednak rovněž toho, jak současná vyspělá civilizace je snadno citelně zranitelná.

Přitom události, které nastaly po osudné vulkanické události z počátku června 1783, kdy došlo k výlevu lávy o celkovém objemu 12 km2, představují vůbec největší národní katastrofu, která kdy v historické době postihla Island. V důsledku této sopečné erupce a jejích následných účinků došlo na Islandu v zimním období 1783/1784 ke snížení stavu hovězího dobytka o plných 50 %, koní o 76 % a ovcí o 75 %. Počet obyvatel Islandu se do roku 1786 následkem hladomoru, nemocí a vystěhovalectvím snížil ze 49 000 na 38 500, to je více nežli o jednu pětinu. Enormní množství sopečného prachu přitom neničilo vegetaci pouze na Islandu, ale způsobilo značné škody i na polích ve Skotska a Skandinávie.

Současnou celkem řadovou erupci jednoho ze sto čtyřiceti islandských sopek, přesněji řečeno jednoho ze třiceti tamních aktivních vulkánů, je doposud možno hodnotit, podle existující používané osmistupňové klasifikační škály, stále ještě jen 3. stupněm. Tato sopečná aktivita však svojí produkcí vulkanického popela dokázala ochromit letecký provoz podstatné části evropského kontinentu. Přitom její prvý letošní výbuch z 21. března, ke kterému došlo po dlouhé době od roku 1823, byl ještě vítán jako zábavná turistická atrakce a vynikající příležitost pro oživení turistického ruchu.

Erupce sopky Eyjafjallajökull

Je si třeba uvědomit, že vulkanická aktivita ovlivňuje z historického hlediska svými projevy a důsledky kontinentální Evropu relativně často. Přitom nejběžnějšími, již vizuálně silně nápadnými důsledky i vzdálenějších sopečných erupcí jsou intenzivní červánky:

Ku konci měsíce srpna r. 1883 udal se na ostrově Krakatoa v průplavu Sundajském velmi silný výbuch vulkanický ...... . Veškerý jemný popel a prášek vulkanický rozšířil se velmi rychle hlavně v krajinách tropických, tak že v západní Africe již v srpnu r. 1883 pozorovány byly neobyčejně jasné červánky ... .
Vysoká teplota oněch dnů, kdy červánky ty byly u nás pozorovány, dopustila, aby vrstvy chovající mlhu popelem tím nasycenou, vznesly se velmi vysoko, a zvláštní možno říci náhodou bylo asi, že tichý vzduch dnů těch dovolil, aby rozložení popelu bylo co nejstejnoměrnější, tak že všechny podmínky pro vznik živě zabarvených červánků byly vyplněny. (Časopis Vesmír, ročník 14 – 1885)

Přirozeně rovněž záhy po vulkanicky osudném islandské 8. červnu 1783 zaznamenává i řada astronomických a meteorologických stanic nápadně červené až krvavé západy slunce, oranžová, červená a rudá zabarvení Měsíce a hvězd a posléze početnější výskyty celodenních hustých mlh a zvýšené výskyty bouřkové činnosti.

U observatoře v pražském Klementinu se lze se záznamy tohoto typu setkat již od 17. a 18. června roku 1783. Výmluvné a velmi barvité popisy neobvyklých povětrnostních situací z léta 1783 se vyskytují rovněž v početných kronikách naší – české provenience. Hovoří se v nich např. o výskytu strašlivých mlh, denních tmách, suchých kouřích, nebeských zákalech, denních tmách apod. Např. ve školní kronice jihočeského městečka Velešín jsem objevil, a již v roce 1984 publikoval v časopisu Vesmír, následující zajímavý záznam: "…okolo 19. června začaly se velmi hrozné a strašlivé mlhy na obloze a trvaly okolo 6 neděl tak, že mnohokrát slunce od té mlhy zastíněno bylo a jenom tak na způsob červeného kolečka velmi málo barvy k spatření bylo. Kaple sv. Jána (pozn.: v obci Svatý Jan nad Malší, která leží jihovýchodně od Velešína a představuje architektonicky nápadnou dominantu zdejšího kraje), která na dost blízku leží, mnohokrát celý den k spatření nebyla. Mezitím pak ale bouřky neslýchané a velmi strašlivé, tak i škodlivé byly…Pod těmi mlhy ale obilí velmi dobrý zrůst mělo."

Tolik citace z velešínské školní kroniky. Na tyto záznamy z léta pak navazují popisy nezvykle tuhé zimy 1783/1784, kdy mrazy započaly v posledních dnech října, sníh napadl 7. listopadu a zima se sněhem a mrazy vydržela až do poloviny dubna r. 1784: "Nejstarší lidé této zimě se diví a že jakživi takovou neviděli…" Rovněž zima 1784/1785 byla mimořádná s občasnými mrazy od počátku října a se sněhem od 10. prosince a velmi ostrými mrazy zejména v březnu 1785, až do 13. dubna: "…co ta proměna v náboženství se započala, všecky časy proměněné jsou…" (pozn.: kronikář míní vydání tolerančního patentu v habsburské monarchii).

Zcela racionální vysvětlení pro nezvykle kruté zimy 1783/1784 měl však již státník, přírodovědec a jeden z autorů návrhu ústavy USA Benjamin Franklin (1706 – 1790), který je dával do přímé souvislosti s nahromaděním sopečného prachu v horních vrstvách atmosféry. Kromě islandských událostí došlo v roce 1783 totiž i na druhé straně severní polokoule k mimořádně silné vulkanické činnosti - japonské sopky Asamajamy. Na vzájemné souvislosti mezi přítomností vulkanických částic v atmosféře a změnami počasí později upozorňoval i náš klimatolog a bioklimatolog profesor Alois Gregor (1893 – 1972).

Klimatologicky chronicky známé jsou důsledky gigantické erupce indonéského vulkánu Tambora z roku 1815. Podle různých pramenů bylo tehdy do atmosféry vyvrženo 30 – 80 – 100 km3 sopečného materiálu, což musilo ovlivnit vývoj počasí v celoplanetárních rozměrech. Uveďme si také v této souvislosti dobový záznam povětrnostní situace z roku 1816 (roku, který je v klimatologické literatuře nazýván „rokem bez léta“), tentokráte ze severovýchodu USA: "… lidé nevěřili svým smyslům. Po teplém večeru se probudili do ledové plískanice. Mrzlo jako uprostřed zimy, pole a louky byly zasněžené. Obilí a kukuřice vymrzly nebo shnily, ze stromů opadalo zčernalé listí. Nebylo čím krmit dobytek, farmáři byli nuceni vybíjet stáda. Lidé strádali nedostatkem potravin, živili se mechem a kůrou stromů, někde umírali hlady."

Tambora, sopka na severu ostrova Sumbawa

Pokud bychom tedy měli podle posloupnosti důsledků velmi silných historických sopečných událostí vyvozovat, po jak dlouhou dobu se mohou projevovat jejich markantní klimatické konsekvence, odpověď by zněla: zpravidla po dva roky. Další vývoj činnosti islandských vulkánů, které zde mohou potenciálně v dalším současném vývoji přicházet v úvahu, je ovšem velmi těžké předpovídat.