Host do domu s osobním strážcem a filmovými dokumenty
Hosty byli: bývalý šéf policejního Útvaru pro ochranu ústavních činitelů Lubomír Kvíčala, spisovatelka a scénáristka Tereza Boučková, autor projektu "Zapomenuté transporty" Lukáš Přibyl a dokumentaristka Helena Třeštíková.
Jak funguje ochranka při návštěvě amerického prezidenta? Jak se zajišťuje bezpečnost účastníků summitů a různých mezinárodních setkání na vysoké úrovni? V pondělí nám odpovídal jeden z nepovolanějších: bývalý šéf policejního Útvaru pro ochranu ústavních činitelů Lubomír Kvíčala. Koncem minulého roku odešel do důchodu a odhodlával se k tomu dlouho. Ani jeho rodina nevěřila, že to myslí vážně. V různých policejních sborech sloužil přes 38 let. Ředitelem útvaru se stal v r. 2001 a šéfoval početné skupině asi 1200 zaměstnanců, policistů i občanských pracovníků. Jejich "prací" je ochrana nejen vysoce postavených osob, ale také různých objektů, rezidencí a zastupitelských úřadů. Všichni musí splňovat přísná kritéria, co se týká "výbavy fyzické a psychické". V ČR mezi nimi není žádná žena, narozdíl od skupiny kolem amerického prezidenta. Americké filmy jako "Osobní strážce", zobrazují podle L. Kvíčaly poměrně věrně postupy a formy ochrany známých osobností. Užší vztah mezi strážcem a ochraňovanou osobou je prý ale něčím hodně výjimečným, i když ne nemožným. Rozebírali jsme i konkrétní "bezpečnostní události". Nedávný útok na papeže Benedikta XVI. je podle něj ukázkou dobré práce ochranky. Na rozdíl od té, kterou má italský premiér S. Berlusconi. Ta prý při posledním útoku "zaspala" a mohla útoku zabránit.
Za scénář k filmu "Smradi" byla nominovaná na Českého lva. Koncem roku měl premiéru další film podle jejího scénáře "Zemský ráj to napohled". Tereza Boučková je také autorkou úspěšných knih, inspirovaných vlastním životem. V románu Rok Kohouta rozebírá svůj vztah s otcem, spisovatelem Pavlem Kohoutem. Autobiografický je také titul Indiánský běh, ve kterém vychází ze svých vlastních zkušeností během normalizace. Jak nám řekla během středeční návštěvy ve studiu, nelíbí se jí, že "éra komunismu" se dnes popisuje pouze jako temná a pochmurná. "Často se zapomíná, že všichni jsme žili a měli své malé i velké radosti". Teď právě chystá knihu fejetonů "Boží a jiná muka" a jeden z nich, "Den bez kola", nám sama přečetla. Ve volných chvílích se T. Boučková věnuje zpěvu (což se o ní příliš neví). Zpívá soprán v amatérském souboru Mišpacha, což hebrejsky znamená "rodina", a my si ji mohli poslechnout na vlastní uši z nahrávky, kterou přinesla do studia. Kromě toho vystupuje s kytaristou a zpěvákem Bedřichem Ludvíkem v komponovaném pořadu, ve kterém čte své fejetony. A co chystá? Knihu povídek, protože ty prý ještě nikdy psát nezkoušela.
O lidské paměti byl, velmi stručně řečeno, čtvrteční rozhovor s historikem a politologem Lukášem Přibylem, autorem projektu "Zapomenuté transporty". Otázka transportů českých Židů do méně známých pracovních a vyhlazovacích táborů v Polsku, Bělorusku, Estonsku a Lotyšsku ho zajímala dlouho. Část jeho rodiny byla totiž deportována právě do těchto míst. V odborné literatuře nenašel nic, a tak začal hledat "na vlastní pěst". Brzy zjistil, že osudy a příběhy vězňů se vymykají tomu, co vnímáme jako "klasický příběh holocaustu" (tj. pruhované uniformy a vytetovaná čísla na rukou). Rozhodl se, že o nich natočí dokument, protože "studie nebo kniha nestačí". Bylo to, jak přiznal, trochu naivní rozhodnutí. Tehdy vůbec netušil, že mu projekt zabere 10 let života. Dokončit ho prý ale musel už kvůli lidem, kteří mu vyprávěli své příběhy, a které nechtěl zklamat. Jak řekl, z příběhu každého z nich by se "dal vyrobit hollywoodský trhák". Za pamětníky, kterých zůstala jen hrstka (proto název "Zapomenuté transporty"), cestoval do 20 zemí. Pouze oni ve filmu mluví a vyprávějí "svými ústy svoje příběhy". Obraz "obstarávají" jen autentické archivní materiály (některé z nich dosud neznámé). Přesto, že se všechny příběhy odehrávají na pozadí holocaustu, je v nich život, naděje a dokonce také humor. Série 4 dokumentů, která u nás vychází na DVD, získává ohlas po celém světě (např. na festivalech v Palm Springs a v New Yorku). L. Přibyla ale více než ceny a pochvalné kritiky zajímají reakce diváků. Ty jsou pro něj nejdůležitějším. Pokud mu chcete napsat ty své, použijte náš e-mail (praha@rozhlas.cz ) a my mu je předáme. Do pátečního pořadu Setkání přijala pozvání naše přední scénáristka, režisérka a pedagožka Helena Třeštíková. Mluvili jsme o tvorbě jejích tzv. časosběrných dokumentárních filmů ve kterých se divák seznamuje s nejsložitějšími osudy lidského života, a to především manželských párů a lidí z "okraje společnosti". Tématu zůstává Helena Třeštíková věrná i ve svém posledním dokumentu nazvaném "Katka", ve kterém mapovala 14 let života mladé narkomanky a jejího marného zápasu se závislostí. Specifikem "časosběrných dokumentů" je to, že scénář "píše" život hlavního hrdiny. Kromě toho, natáčení s sebou přináší i různá nebezpečí. To někdy vyžaduje od celého štábu velkou dávku odvahy. Původně chtěla H. Třeštíková natočit portrét protidrogové terapeutky. Její zájem se ale postupně stále více soustředil na jednu z klientek, která byla schopna svou závislost reflektovat. Snímek chce autorka v budoucnu "dostat do škol". Mohl by totiž působit jako prevence drogové závislosti. Helena Třeštíková také vyučuje na pražské FAMU a, jak nám řekla, studenti bývají nejtvrdšími kritiky. Co připravuje? Dokumentů má roztočených víc, ale nejblíže uvedení jsou filmy "Zázrak" a "Honza". Použít můžete tuto diskusi (hned pod článkem) nebo náš e-mail: ZDE. 
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
